Namotivovaná

Fajn. Jdu na to. Říkala jsem si přece celý dva měsíce, že v září to rozjedu! Jsem namotivovaná jako blázen. Půjde to skvěle. Hrozně se těším. Fakt strašně se těším, až tý lenosti uteču. Co tkaničky? Držej. Sluchátko? To taky. Legíny? Ani moc vysoko ani moc nízko. Sakra, i ty jsou v pohodě. Co bych tak ještě… Jasně! Kapesníky, vodítko, kapsička na mobil. Nebo já si raději skočím ještě na záchod. Kde je zas ten pes? Alfe! Pojď, jdeme běhat! Ještě se teda napiju, ani moc, ani málo, víme, víme…

Waiting for GPS.

Teď královnou jsem jáááá… Ježiši! Hlásná Třebáň je krásná, a proto ke svý Máně do Třebáně… Panebože! Musím si už konečně něco udělat s tím starým playlistem. Ach Lenny Kravitz, to by šlo. Běžím! Nohy dobrý, plíce taky, tváře začínaj červenat. Zakryla jsem si před vyběhnutím doma všechny zrcadla? Zapomněla jsem.

 

Je tomu pár let, co běh začal být moderní. Od té doby podle mě trend stále roste. Tenkrát jsem se i já chytila do sítě. I já jsem toužila, mít alespoň jednou týdně fotku na Instagram, prosycenou anti-rudými filtry, že jako taky běhám, že jsem ta moderní matka, co má dům naklizenej a relaxuje při běhu, zatím co její ratolesti dělají pro změnu bordel ve školce. A přitom to tenkrát byl jen jeden z dalších zoufalých pokusů zhubnout. Pamatuju si to, jako by to bylo včera.

 Jedno únorový dopoledne, kdy jsem odvezla holky do školky a pod dekou likvidovala housku se sýrem a bohatou vrstvou másla. Malej červíček mi začal hlodat, že bych to mohla dneska zkusit. Zároveň mi to přišlo jako blbost, ale pro jistotu jsem rychle dojedla housku a během hodinového čekání, než ji strávím, se začala prohrabovat šatníkem. O legíny jsem neměla nouzi. Jako správná baculka na rodičovské jsem stejně nic jinýho neoblíkla. Módní peklo. Sorry jako. Jedny jsem si natáhla a už s trochu větším nadšením skočila do tenisek a zimní bundy. Najednou jsem věděla, že mi to půjde, že tímhle vyběhnutím se všechno změní! Vypálila jsem od baráku za povzbuzování mobilní aplikace. Vtom mi plíce sevřela bolest, začalo mě strašně píchat v boku a houska se sýrem se chystala opustit svoje stanoviště. Zastavila jsem se a rukama se opřela o kolena. Podívala jsem se na mobil a… Blbejch 300 metrů? To snad není možný ne? Když jsem doběhla domů, aplikace hlásila 700 metrů za čtvrt hodiny, sliny a pot ze mě kapaly a dobrá nálada byla nenávratně v trapu. Dala jsem si jogurt abych to promyslela. V podobném duchu jsem vyběhla ještě třikrát a pak si na běh celej rok ani nevzpomněla.

 

Alfe co se děje? Vykřiknu, když mě vodítko ovázané kolem pasu málem rozpůlí. Alréd si v klidu očuchává patník a já se rozhlížím po krajině. Je tu nádherně. Kopce, lesy, různobarevná pole, modrý nebe a tomu všemu dominuje majestátní hromada hnoje, připravená na zaorání. Alfe, běžíme dál!

 

Během toho roku jsem sice byla moc líná na to, znovu vyběhnout, zato jsem měla plno elánu do skupování zaručených jídelníčků, slepé následování instagramových fitness guru, dřepování do odrovnání kolen. Mimochodem, z toho dřepování mi nenarostl vytouženej zadek, ale kamioňácký stehna, pecka. Instagram je stejně skvělý místo, říkala jsem si. Když se člověk umí vyfotit ze správnýho úhlu, dokáže vypadat i o deset kilo líp, než je skutečnost. Spousta lidí to ví, ale spousta ne a srdíčka se jen hrnou. Komu by to neudělalo radost? Zacvičím si video, který už rozhodně nikdy nezapnu, cvaknu fotku a srdíčka. Umíchám si salát, kterej jím tak maximálně jednou za měsíc, a to ještě s pečivem, cvaknu fotku a srdíčka. Tohle ale není cesta. Určitě ne taková, která by mi tenkrát nějak výrazně pomohla.

 

„Dobréj, máte vajíčka? A brambory? Nechcete?“ Ptá se pan Mlynář, tak typicky opřený o plot své plodné zahrádky. „Už jsem vás tu dlouho neviděl a kdepak je manžel?“ Klasicky stihnu během dvou minut udat přesné polohy všech členů domácnosti, domluvit si odběr prémiové zeleniny i zanadávat na počasí. Nejdřív teplé, potom chladné. Alfréd stihne pozdravit Kikinu a letíme dál. Čeká nás kopec.

 

O rok později, když jsem byla pro změnu otrávená z válení sudů na koberci před televizí, se mi do rukou dostala malá knížečka. Jak ona se tenkrát jmenovala? Modrá kniha o běhu a o životě? Tak nějak? Dozvěděla jsem se mnoho užitečných rad, a to včetně té nejcennější. Běhej pomalu. Zkusila jsem to tedy znovu a ten první těžkej půlrok překonala. Běhala jsem občas, ale ráda. Kila dolů sice nešly, ale aspoň byly fotky s výkonem na internet. Nejdřív jsem postovala každou fotku, ale postupem času jen ty nejlepší běhy. Jak mi to začínalo jít, začínala jsem se cítit dobře. A jak jsem se začínala cítit dobře, pochopila jsem, že to dělám hlavně pro sebe a né pro ten blbej Instagram. Úplně jsem se vyprdla na nějaký hubnutí. Začala jsem se soustředit na sebe a na to, co mi dělá radost. A aniž bych si čehokoliv všimla, začala jsem si kupovat i menší oblečení. Nejdřív jen o číslo…

 

Hořím! Ježiši to nedám! Alfréde táhni! Dělej! Vždyť táhnu já tebe! Ještě 50 metrů, 30, 10… Mám pocit, že nastala moje poslední hodinka. Stehna mi pumpujou a z hlavy se kouří. Pode mnou se rozprostírá malebný venkov středních Čech. Sahám po mobilu, ale nebudu se fotit na sítě. Proč? Je to přece jen můj okamžik. Ani si nezkontroluju svoje tempo a vzdálenost. Proč?  Vím, že mám za sebou asi 6 kilometrů a logicky asi 6 před sebou. Sahám po mobilu, protože mě z tranzu vytrhne známý vyzváněcí tón. Volá manžel.

„No Jolano kde seš? Vždyť jsme měli vízt auto do servisu! Musíš mě hodit zpátky, jak bych se asi dostal? Že ty zas někde naháníš s Alfem srnky?“

„A jo! Už jsem skoro doma, dej mi půl hoďky!“

Domů dorazím za čtyřicet minut totálně rudá, rozcuchaná, splavená a hladová. Ale co není v hlavě, musí být v nohách a nohy já mám fakt dobrý!