neděle 21. června 2020

Samoušovy zoubky

Že to bude průšvih, mi bylo jasný už tenkrát, když byl Samikovi tak rok a půl. Řešili jsme velký problém s pitím čaje a šťáv, kdy jeho lenivá příklopka nepracovala správně a při každém loku pustila trochu tekutiny do plic. Po dvou vdechnutích stravy a následných zápalech plic, už jsme tohle dál nesměli tolerovat a doktoři nám doporučili, přihušťovat mu vodu drcenými vločkami. Cože? Vodu drcenými vločkami? Je vám správně jasný, že tenhle Mnoholičný lektvar Samika vždy mohutně nakopl a kluk mi nechtěl pít už vůbec nic s vločkami. I bez vloček. 

Řešení stálo v Tescu v regále s dětskými pitíčky. Přeslazená multivitaminová kejda za pár kaček, ale jak mu chutná! Začala jsem skupovat hutné mrkvové džusy, mulťáky a slaďárny, protože domácí smoothie Samik vždy identifikoval hned po prvním loku a nechtěl. Zuby se začaly barvit. A není se čemu divit. Dítě, co neumí ani sliny polknout, jazykem si ze zubů neslízne usazeninu, taková obyčejná věc. I přes čištění ze zoubků nejprve slezla sklovina, udělaly se krátery a zoubky začaly mizet.

Kdykoliv nás viděl nějaký zubař, odkázal nás do Motola a vzal nohy na ramena. Zvažovali jsme rizika anestezie, vyptávali se po rodičích, kteří se svými dětmi ošetření zubů v Motole už absolvovali a tak trochu čekali, až nové zoubky vytlačí ty staré zkažené. Jo já vím, je to blbost. 

Jakmile jsem na Samuelkovi ale začala pozorovat ostych v jídle, bylo mi jasný, odkud vítr vane. Začínal mít bolesti a strach ze zánětu nás do toho Motola nakonec zahnal. Maminka/kolegyně mi vyprávěla, jak se tam jeli ukázat a do měsíce bylo hotovo, takže jsem logicky předpokládala, že s námi to bude stejné. To jsem se ale přepočítala...

Kontrolu na zubní ambulanci jsme zvládli celkem v pohodě. Samik otevřel pusu a to pro mě bylo asi nejdůležitější. Se zprávou o plánované sanaci chrupu a pokyny, ať počkáme na dopis s pozvánkou, jsme spokojeně jeli domů. To mohlo být loni v létě? Na podzim? Zima ubíhala a blížil se únor, kdy měl Samik nástup do lázní. Volám tedy Motol, že v únoru nejsme doma a jestli náhodou nemáme už přijet na tu sanaci a sestřička mě milým hlasem uklidnila, že se nemusím strachovat, protože čekací doba na zákrok se pohybuje kolem jednoho roku. Srovnala jsem tik v oku a s bušícím srdcem s díky zavěsila. Tak to jsem posrala, doslova. Kluk bolesti, zuby horší a horší, zánět na spadnutí...

Přišel únor a z lázní nás vyhnala chřipka. Přišel březen a Covid nás zavřel doma. Přišel duben a my trpělivě pečovali o poslední kráterky. Přišel červen a ve schránce se objevila pozvánka k výkonu. Hurá. Hrůzu z otravy krve střídá hrůza z narkózy, ale statečně jedem.


Nemocniční mumraj Samika fascinoval vždycky. Dlouhé chodby, lidé spěchající vpravo, běžící vlevo a on uprostřed toho rozzářený, samé Jůůůů a Jéééé. Ale nedej Bože, aby se mu někdo třeba jen pokusil změřit teplotu. To nastane řev.
Do Motola jsme dorazili celá famílie v půl 8 ráno a první půlhodinu klasicky hledali ty správný dveře. Samiček podstoupil výtěr na Covid a pak nás čekal dlouhý den v areálu, při čekání na výsledky.

Ještě, že tam mají dětské hřiště a automat na kafe!


Ve 3 odpoledne jsme se zabydleli a napjatě čekali,co se bude dít. Operace proběhla druhý den v naprostém klidu. Opravdu nevím, co jsem si představovala za horory. Samik se probral 2 hodiny po výkonu, vysmátý a s velkou úlevou. V pusince mu zbylo 7 zoubků a další se začnou klubat co nevidět. Sestřičky ho chodily kontrolovat s léky na bolest a on se jim jen smál. Zlatý dítě. Hrdina. Nic ho nerozhodí. A už vůbec ne taková malichernost, jako je trhání všech zubů :-D.


Teď už jsme doma a Samoušek statečně zpracovává rybu a šťouchaný brambory. S úsměvem, jako vždy. Dva dny po operaci. A já jsem ráda, že to máme za sebou. Že se všechno událo v ten nejlepší čas. Že neměl dlouho bolesti a zároveň na druhý zoubky nebude čekat několik let. Prostě jsme to zase nějak zvládli, ani nevíme jak...M:)





Žádné komentáře:

Okomentovat