úterý 30. června 2020

Toulavá

Slyší cvrčky. Hodně cvrčků ve vysoké suché trávě. Jak zní cikády už si nevzpomíná, ale to nevadí. Cvrčci stačí.
Slunce pálí jako o život. Začíná se jí červenat čelo a taky ruce, těsně pod krátkými rukávy.
Mžourá do sluncem zalitých polí, hádajících se s hustými lesy o svoje místo.
O úzkou silničku jí pleskají gumové pantofle od Vietnamců. Chtěla pantofle Adidas, ale pandemie Coronaviru zavřela všechny krámy a na netu se pro žádný nerozhoupala.
Vietnamec z vedlejší vesnice má naštěstí všechno. Gumový fajnový pantofle za 60 korun, to tam nemůžeš nechat. A jak jsou pohodlný!
Vietnamec jí vždy pochválí bříško a zeptá se, na kdy to čeká. Odpovídá, že na listopad.
On je blbec a ona si večer zacvičí.
Tu asfaltku tu dělali před půl rokem. Na starou rozrytou cestu nakydali asfalt a zasypali to bohatou vrstvou štěrku. Celé to umění spláchnul první liják do trávy podél cesty a zbytkem povrchu opět prorůstá příroda. Lístky pampelišek a jitrocele.
Za sebou táhne vodítko a na vodítku připnutou tříkolku. Na tříkolce se směje šestiletý chlapeček. Chudák, zatím neumí chodit ani mluvit. Je nemocný.
Když se sem přistěhovali, byl pro lidi z vesnice atrakcí. Nikdo takový v okolí nebyl a tak si ho oťukávali. Teď si zvykli.
Rozhodně je to tu lepší než ve městě. Ty šokované, lítostivé, soucitné pohledy maloměstských lidí. Ta krutá upřímnost zdravých dětí. To se dalo jen stěží snášet. Zvlášť, když má tenhle šestiletý chlapeček do podoby zdravého dítěte daleko.
Šlapat na tříkolce umí. Teď je ale rád, že ho máma táhne na vodítku. Cesta vede do kopce a to je v tomhle horku namáhavý.
"Tak jste vyrazili na procházku?"
Ptá se stará Bartáková, opřená o plot před svojí roubenkou, aby jí náhodou něco neuniklo.
Vypadá, jako babička z pohádky. Mírně shrbená se šátkem převázaným přes uši. V typické vesnické zástěrce se opírá o plot a tváří se jako Baba Jaga.
"Vlastně už se vracíme, byli jsme si jen natrhat trošku heřmánku u pole."
Dnes nemá náladu na zdvořilý rozhovor.
S vodítkem za sebou obkrouží náves a čeká ji asfaltka mezi poli zpět k domu.
Teď je ale všechno jinak.
Slunce jí praží do zad a ona může konečně otevřít oči a podívat se do krajiny.
Není to žádná Pálava, ale přes to to tu má ráda.
Má ráda svoje gumový pantofle od blbečka, svoje vytahaný legíny i flaušovou košili. Svůj nedbalý culík i nehty bez třpytu. 
Má ráda svoje dvě děti, věčně špinavý od hlíny i manžela se spoustou práce. 
Má ráda tenhle konec světa, kde stále křičí cirkulárka a kokrhají kohouti. Kde se slepice mají dobře a mravenci staví své hrady na mezi. Kde srnci svým strašidelným štěkáním dávají dobrou noc.
Odepne vodítko z tříkolky a ta se s jásotem spustí dolů z kopečka...


neděle 21. června 2020

Samoušovy zoubky

Že to bude průšvih, mi bylo jasný už tenkrát, když byl Samikovi tak rok a půl. Řešili jsme velký problém s pitím čaje a šťáv, kdy jeho lenivá příklopka nepracovala správně a při každém loku pustila trochu tekutiny do plic. Po dvou vdechnutích stravy a následných zápalech plic, už jsme tohle dál nesměli tolerovat a doktoři nám doporučili, přihušťovat mu vodu drcenými vločkami. Cože? Vodu drcenými vločkami? Je vám správně jasný, že tenhle Mnoholičný lektvar Samika vždy mohutně nakopl a kluk mi nechtěl pít už vůbec nic s vločkami. I bez vloček. 

Řešení stálo v Tescu v regále s dětskými pitíčky. Přeslazená multivitaminová kejda za pár kaček, ale jak mu chutná! Začala jsem skupovat hutné mrkvové džusy, mulťáky a slaďárny, protože domácí smoothie Samik vždy identifikoval hned po prvním loku a nechtěl. Zuby se začaly barvit. A není se čemu divit. Dítě, co neumí ani sliny polknout, jazykem si ze zubů neslízne usazeninu, taková obyčejná věc. I přes čištění ze zoubků nejprve slezla sklovina, udělaly se krátery a zoubky začaly mizet.

Kdykoliv nás viděl nějaký zubař, odkázal nás do Motola a vzal nohy na ramena. Zvažovali jsme rizika anestezie, vyptávali se po rodičích, kteří se svými dětmi ošetření zubů v Motole už absolvovali a tak trochu čekali, až nové zoubky vytlačí ty staré zkažené. Jo já vím, je to blbost. 

Jakmile jsem na Samuelkovi ale začala pozorovat ostych v jídle, bylo mi jasný, odkud vítr vane. Začínal mít bolesti a strach ze zánětu nás do toho Motola nakonec zahnal. Maminka/kolegyně mi vyprávěla, jak se tam jeli ukázat a do měsíce bylo hotovo, takže jsem logicky předpokládala, že s námi to bude stejné. To jsem se ale přepočítala...

Kontrolu na zubní ambulanci jsme zvládli celkem v pohodě. Samik otevřel pusu a to pro mě bylo asi nejdůležitější. Se zprávou o plánované sanaci chrupu a pokyny, ať počkáme na dopis s pozvánkou, jsme spokojeně jeli domů. To mohlo být loni v létě? Na podzim? Zima ubíhala a blížil se únor, kdy měl Samik nástup do lázní. Volám tedy Motol, že v únoru nejsme doma a jestli náhodou nemáme už přijet na tu sanaci a sestřička mě milým hlasem uklidnila, že se nemusím strachovat, protože čekací doba na zákrok se pohybuje kolem jednoho roku. Srovnala jsem tik v oku a s bušícím srdcem s díky zavěsila. Tak to jsem posrala, doslova. Kluk bolesti, zuby horší a horší, zánět na spadnutí...

Přišel únor a z lázní nás vyhnala chřipka. Přišel březen a Covid nás zavřel doma. Přišel duben a my trpělivě pečovali o poslední kráterky. Přišel červen a ve schránce se objevila pozvánka k výkonu. Hurá. Hrůzu z otravy krve střídá hrůza z narkózy, ale statečně jedem.


Nemocniční mumraj Samika fascinoval vždycky. Dlouhé chodby, lidé spěchající vpravo, běžící vlevo a on uprostřed toho rozzářený, samé Jůůůů a Jéééé. Ale nedej Bože, aby se mu někdo třeba jen pokusil změřit teplotu. To nastane řev.
Do Motola jsme dorazili celá famílie v půl 8 ráno a první půlhodinu klasicky hledali ty správný dveře. Samiček podstoupil výtěr na Covid a pak nás čekal dlouhý den v areálu, při čekání na výsledky.

Ještě, že tam mají dětské hřiště a automat na kafe!


Ve 3 odpoledne jsme se zabydleli a napjatě čekali,co se bude dít. Operace proběhla druhý den v naprostém klidu. Opravdu nevím, co jsem si představovala za horory. Samik se probral 2 hodiny po výkonu, vysmátý a s velkou úlevou. V pusince mu zbylo 7 zoubků a další se začnou klubat co nevidět. Sestřičky ho chodily kontrolovat s léky na bolest a on se jim jen smál. Zlatý dítě. Hrdina. Nic ho nerozhodí. A už vůbec ne taková malichernost, jako je trhání všech zubů :-D.


Teď už jsme doma a Samoušek statečně zpracovává rybu a šťouchaný brambory. S úsměvem, jako vždy. Dva dny po operaci. A já jsem ráda, že to máme za sebou. Že se všechno událo v ten nejlepší čas. Že neměl dlouho bolesti a zároveň na druhý zoubky nebude čekat několik let. Prostě jsme to zase nějak zvládli, ani nevíme jak...M:)