středa 5. února 2020

Svatba (2. část)

Hlavou mi běžely všechny ty rady novomanželek, že je potřeba si den užít a neřešit prkotiny. Možná mám ale ve vínku se ze všeho hroutit a tak, jakmile jsem spolu s mými otci a malým Tomáškem opustila svůj úkryt, viděla tu spoustu známých lidí, jak umírají neskutečným horkem, brečícího Samuelka a nervózního ženicha, nasadila jsem tempo závodního chrta a v tu ránu padla do jeho náruče, s cílem, mít to všechno za sebou.

Obřad byl krásný. Oddávající mluvila o lásce a ne o penězích a nemocech, prstýnky s lehčími obtížemi zapadly na svá místa a nikdo neomdlel. Mohla bych i říct, že při gratulaci jsem byla celkem uvolněná. Nebýt však mé dokonalé sukně, do jejíž záclon se během obřadu začal s chutí stahovat hmyz z celého trávníku. Takže si Jára vzal kromě víly Amálky taky dvě kobylky, deset much, tři škvory, pár blech a berušek a jedno saranče... Děkuji hostům, kteří mi ochotně s dobrou vůlí zvedali sukně až k hlavě a nemilosrdně likvidovali škůdce :-D




Trochu hudby z obřadu:
Nástup ženicha
Nástup nevěsty
Gratulace
Gratulace
První tanec
Tanec s rodiči - pozor, není pro slabé povahy


Paní domu Anička, měla celý den pevně pod palcem a perfektně nám pomáhala s organizací, rozbila si talíř, nabídla chléb a skvěle se postarala o všudypřítomnou pohodu, obsluhu na baru, hernu pro děti a hlavně psychickou podporu. Její manžel pak bavil hosty nenásilnými vtípky, a krmil nás kýtou přímo z grilu. Pokud plánujete svatbu, mohu tuhle rodinku a jejich statek jedině doporučit! A tady bydlí.


Z novomanželského focení jsme měli oba oprávněné obavy. Nevíme jak se tvářit, nejde nám to a do celé svatby jsme původně šli s přesvědčením, že se fotit nebude. Jenže jak měsíce ubíhaly a nátlak rodiny stoupal, začala jsem se i já poohlížet po někom, kdo by nám pár nesmělých obrázků ze svatby nafotil. Jenže už bylo pozdě a nikdo v okolí nemohl...

Chtěla bych tímto poděkovat Mírovi, kterého jsem přepadla přes facebook asi dva měsíce do svatby, který se zdráhal a přesto, že jeho tvorba je perfektní, neměl se svatbami žádné zkušenosti. Míra se po lehčím nátlaku nechal ukecat a dorazil nás nafotit v den jeho prvního výročí svatby. Vlastně děkujeme i jeho manželce, že nám to všem dovolila :-D

Mírova práce - doporučujeme!







O jídlo se nám velice aktivně postarala naše kopa pečících babiček a prababiček a samozřejmě také zdejší catering. Manželský pár z Doubravy, který nám byl doporučen s tím, že statek ve Střížovicích dobře znají a na svatby tam jezdí pravidelně. Trapas při objednávání jídla mám popsaný v článku Čtyři měsíce do svatby Chybu jsme s nimi rozhodně neudělali, moderní menu i raut, skvělá chuť a hlavně bez dalšího stresu, protože přijeli s vlastním nádobím i obsluhou a my jen sedli k hotovému... Odkaz na jídlo ZDE

U oběda na nás dopadla trochu krize z dlouhého dne, děti toho měly dost, u jídla neposeděly a začínaly pofňukávat. Samuelek se snažil strhnout ubrus se vší tou parádou a teploměr ukazoval ke čtyřiceti stupňům ve stínu.

Troufla bych si tvrdit, že celou situaci v tu chvíli zachránila ségra, která se s mohutným zaskřípáním židle zvedla a vystřihla si emotivní proslov. Jak je v jejím zvyku, plný sprosťáren, dojemných okamžiků a slz. Když jsem se rozhlédla kolem a viděla, jak si polovina lidí utírá slzy do vyžehlených ubrusů, druhá polovina smrká do poctivě připravených kapesníků a babičce zaskočilo při jednom ostřejším slovíčku, všechno ze mě spadlo a musela jsem se od srdce smát.




Pokračování zítra...