Začala bych tedy svatbou. Obličej už opustil rudou zónu a vrátil se k růžové, dojmy z téhle party se ucelily a já tak budu schopná, si to celé s vámi zrekapitulovat.
Vraťme se tedy do poslední srpnové středy. Úplně nás vidím, jak máme v mírné nervozitě namířeno do Střížovic na statek k jedné pohodové rodince. Máme k dispozici celý jejich obrovský dům se spoustou místa na spaní, zrovna tak zahradu s rybníčkem plným hus a kachen, dominantním ořechem, pod kterým chci obřad jako z pohádky a velkolepou stodolu s barem a pódiem. Jeli jsme s dostatečným předstihem, abychom si stodolu zvládli do soboty vyzdobit a všechno proběhlo v poklidu. Anička (paní domu) nás s úsměvem uvedla, řekla ať se chováme jako doma, vytáhla 100 ubrusů k vyžehlení a deset krabic s výzdobou a běžela pryč.
Já nevím co jsme čekali, že nás někdo povede za ručičku až do úplnýho konce? Jelikož trávím dost času na instagramu, o svatební výzdobě jsem měla dost jasnou představu, ale zvládnu to sama? Při pohledu na hromadu starých židlí, všudypřítomného prachu a zamotaných světýlek, jsem o tom začínala pochybovat. A jelikož (tenkrát) budoucí manžel na instagramu čas netráví, jakmile uviděl ten bordel, složil se do kouta a přestal mluvit...
Naštěstí jsme s sebou měli mamku, která se hned chopila žehličky a já, jakmile jsem zjistila, že nemusím žehlit, dodalo mi to odvahy k tomu, odlepit zadek od země a začít...
Myslím, že to dopadlo dobře ne?
V pátek před akcí, to už u nás byli svědek s manželkou (naši dobří přátele, kteří přijeli pomoct s přípravami a pořádně nás vydeptat, protože se brali přesně rok před námi), jsme dolaďovali květinovou výzdobu, jídlo, šaty, zuby, nehty, košile... Teda myslím, že jsme to byli my, moc se to nedalo vnímat, ale v sobotu bylo vše hotové a nikdo jiný to být nemohl. Večer jsme se jak se sluší a patří pohádali. Proč? No protože mě nechal ženich doma 2 hodiny samotnou a vybírali se svědkem v Lídlu něco k večeři. Přivezli párky. Chápete jo? Párky.
No a sobota. Jsem opravdu stresař a příležitostně dost citově labilní tvor. Ale sobota ráno byl naprostý klid. Rozdělili jsme si auta a děti, každé jelo k jiné babičce, abychom je tam v tom třicetistupňovém horku netrápili už od rána a mohli je svolat až na obřad. Pak jsme se sešli na místě, posnídali pivo a vítali hosty. Celkem se mi dařilo držet si křečovitý úsměv, ale právě těch pár hodin zběsilého pobíhání na sluníčku, může za to, že jsem pak až do noci svítila jako rajčátko.
Bylo načase se jít chystat a musím říct, že opustit organizaci a nechat už vše svému osudu, bylo děsný. Nevěděla jsem, jestli mám běhat na záchod, omdlít nebo si nalít další skleničku šampaňskýho, makeup mi nedržel, vlasy se kroutily, nemilosrdné zrcadlo odráželo moje největší obavy a máma mi oznámila, že mi nedopne šaty. Asi byla taky mimo...
Ženich posbíral mužské hosty a šel se strojit do sklepa, zatím co já byla ve věži. Celé to prostředí bylo neskutečně krásný, člověk si vybaví ty svatby za komunistů a říká si, to není možný.
Minuty před obřadem se vlekly. Nikdo nemohl dostat ženicha ze sklepa, zatímco já z věže slítla jako labuť na jezero nebo spíš husa, to je fuk. Ale ve chvíli, kdy jsem se svými dvěma otci kopla panáka Jacka Danielse a z okna uslyšela hudbu, která mě volala pod ořech, věděla jsem, že on je tam a já jdu za ním a že to možná všechno přežijeme...
Pokračování zítra...
Žádné komentáře:
Okomentovat