středa 5. února 2020

Svatba (2. část)

Hlavou mi běžely všechny ty rady novomanželek, že je potřeba si den užít a neřešit prkotiny. Možná mám ale ve vínku se ze všeho hroutit a tak, jakmile jsem spolu s mými otci a malým Tomáškem opustila svůj úkryt, viděla tu spoustu známých lidí, jak umírají neskutečným horkem, brečícího Samuelka a nervózního ženicha, nasadila jsem tempo závodního chrta a v tu ránu padla do jeho náruče, s cílem, mít to všechno za sebou.

Obřad byl krásný. Oddávající mluvila o lásce a ne o penězích a nemocech, prstýnky s lehčími obtížemi zapadly na svá místa a nikdo neomdlel. Mohla bych i říct, že při gratulaci jsem byla celkem uvolněná. Nebýt však mé dokonalé sukně, do jejíž záclon se během obřadu začal s chutí stahovat hmyz z celého trávníku. Takže si Jára vzal kromě víly Amálky taky dvě kobylky, deset much, tři škvory, pár blech a berušek a jedno saranče... Děkuji hostům, kteří mi ochotně s dobrou vůlí zvedali sukně až k hlavě a nemilosrdně likvidovali škůdce :-D




Trochu hudby z obřadu:
Nástup ženicha
Nástup nevěsty
Gratulace
Gratulace
První tanec
Tanec s rodiči - pozor, není pro slabé povahy


Paní domu Anička, měla celý den pevně pod palcem a perfektně nám pomáhala s organizací, rozbila si talíř, nabídla chléb a skvěle se postarala o všudypřítomnou pohodu, obsluhu na baru, hernu pro děti a hlavně psychickou podporu. Její manžel pak bavil hosty nenásilnými vtípky, a krmil nás kýtou přímo z grilu. Pokud plánujete svatbu, mohu tuhle rodinku a jejich statek jedině doporučit! A tady bydlí.


Z novomanželského focení jsme měli oba oprávněné obavy. Nevíme jak se tvářit, nejde nám to a do celé svatby jsme původně šli s přesvědčením, že se fotit nebude. Jenže jak měsíce ubíhaly a nátlak rodiny stoupal, začala jsem se i já poohlížet po někom, kdo by nám pár nesmělých obrázků ze svatby nafotil. Jenže už bylo pozdě a nikdo v okolí nemohl...

Chtěla bych tímto poděkovat Mírovi, kterého jsem přepadla přes facebook asi dva měsíce do svatby, který se zdráhal a přesto, že jeho tvorba je perfektní, neměl se svatbami žádné zkušenosti. Míra se po lehčím nátlaku nechal ukecat a dorazil nás nafotit v den jeho prvního výročí svatby. Vlastně děkujeme i jeho manželce, že nám to všem dovolila :-D

Mírova práce - doporučujeme!







O jídlo se nám velice aktivně postarala naše kopa pečících babiček a prababiček a samozřejmě také zdejší catering. Manželský pár z Doubravy, který nám byl doporučen s tím, že statek ve Střížovicích dobře znají a na svatby tam jezdí pravidelně. Trapas při objednávání jídla mám popsaný v článku Čtyři měsíce do svatby Chybu jsme s nimi rozhodně neudělali, moderní menu i raut, skvělá chuť a hlavně bez dalšího stresu, protože přijeli s vlastním nádobím i obsluhou a my jen sedli k hotovému... Odkaz na jídlo ZDE

U oběda na nás dopadla trochu krize z dlouhého dne, děti toho měly dost, u jídla neposeděly a začínaly pofňukávat. Samuelek se snažil strhnout ubrus se vší tou parádou a teploměr ukazoval ke čtyřiceti stupňům ve stínu.

Troufla bych si tvrdit, že celou situaci v tu chvíli zachránila ségra, která se s mohutným zaskřípáním židle zvedla a vystřihla si emotivní proslov. Jak je v jejím zvyku, plný sprosťáren, dojemných okamžiků a slz. Když jsem se rozhlédla kolem a viděla, jak si polovina lidí utírá slzy do vyžehlených ubrusů, druhá polovina smrká do poctivě připravených kapesníků a babičce zaskočilo při jednom ostřejším slovíčku, všechno ze mě spadlo a musela jsem se od srdce smát.




Pokračování zítra...

pondělí 27. ledna 2020

Svatba (1. část)

Je tu konec ledna, Vánoce nenávratně v tahu a stejně tak kila navíc, která se nám v období klidu, míru a neustále vařících babiček podařilo vstřebat. Novoroční předsevzetí vzala za své a já se můžu pustit do restů, které se mi tu díky mé lenosti a odmítání řešit více věcí najednou, nahromadily.
Začala bych tedy svatbou. Obličej už opustil rudou zónu a vrátil se k růžové, dojmy z téhle party se ucelily a já tak budu schopná, si to celé s vámi zrekapitulovat.

Vraťme se tedy do poslední srpnové středy. Úplně nás vidím, jak máme v mírné nervozitě namířeno do Střížovic na statek k jedné pohodové rodince. Máme k dispozici celý jejich obrovský dům se spoustou místa na spaní, zrovna tak zahradu s rybníčkem plným hus a kachen, dominantním ořechem, pod kterým chci obřad jako z pohádky a velkolepou stodolu s barem a pódiem. Jeli jsme s dostatečným předstihem, abychom si stodolu zvládli do soboty vyzdobit a všechno proběhlo v poklidu. Anička (paní domu) nás s úsměvem uvedla, řekla ať se chováme jako doma, vytáhla 100 ubrusů k vyžehlení a deset krabic s výzdobou a běžela pryč.
Já nevím co jsme čekali, že nás někdo povede za ručičku až do úplnýho konce? Jelikož trávím dost času na instagramu, o svatební výzdobě jsem měla dost jasnou představu, ale zvládnu to sama? Při pohledu na hromadu starých židlí, všudypřítomného prachu a zamotaných světýlek, jsem o tom začínala pochybovat. A jelikož (tenkrát) budoucí manžel na instagramu čas netráví, jakmile uviděl ten bordel, složil se do kouta a přestal mluvit...
Naštěstí jsme s sebou měli mamku, která se hned chopila žehličky a já, jakmile jsem zjistila, že nemusím žehlit, dodalo mi to odvahy k tomu, odlepit zadek od země a začít...

Myslím, že to dopadlo dobře ne?







V pátek před akcí, to už u nás byli svědek s manželkou (naši dobří přátele, kteří přijeli pomoct s přípravami a pořádně nás vydeptat, protože se brali přesně rok před námi), jsme dolaďovali květinovou výzdobu, jídlo, šaty, zuby, nehty, košile... Teda myslím, že jsme to byli my, moc se to nedalo vnímat, ale v sobotu bylo vše hotové a nikdo jiný to být nemohl. Večer jsme se jak se sluší a patří pohádali. Proč? No protože mě nechal ženich doma 2 hodiny samotnou a vybírali se svědkem v Lídlu něco k večeři. Přivezli párky. Chápete jo? Párky.

No a sobota. Jsem opravdu stresař a příležitostně dost citově labilní tvor. Ale sobota ráno byl naprostý klid. Rozdělili jsme si auta a děti, každé jelo k jiné babičce, abychom je tam v tom třicetistupňovém horku netrápili už od rána a mohli je svolat až na obřad. Pak jsme se sešli na místě, posnídali pivo a vítali hosty. Celkem se mi dařilo držet si křečovitý úsměv, ale právě těch pár hodin zběsilého pobíhání na sluníčku, může za to, že jsem pak až do noci svítila jako rajčátko.



Bylo načase se jít chystat a musím říct, že opustit organizaci a nechat už vše svému osudu, bylo děsný. Nevěděla jsem, jestli mám běhat na záchod, omdlít nebo si nalít další skleničku šampaňskýho, makeup mi nedržel, vlasy se kroutily, nemilosrdné zrcadlo odráželo moje největší obavy a máma mi oznámila, že mi nedopne šaty. Asi byla taky mimo...

Ženich posbíral mužské hosty a šel se strojit do sklepa, zatím co já byla ve věži. Celé to prostředí bylo neskutečně krásný, člověk si vybaví ty svatby za komunistů a říká si, to není možný.



Minuty před obřadem se vlekly. Nikdo nemohl dostat ženicha ze sklepa, zatímco já z věže slítla jako labuť na jezero nebo spíš husa, to je fuk. Ale ve chvíli, kdy jsem se svými dvěma otci kopla panáka Jacka Danielse a z okna uslyšela hudbu, která mě volala pod ořech, věděla jsem, že on je tam a já jdu za ním a že to možná všechno přežijeme...



Pokračování zítra...