úterý 30. června 2020

Toulavá

Slyší cvrčky. Hodně cvrčků ve vysoké suché trávě. Jak zní cikády už si nevzpomíná, ale to nevadí. Cvrčci stačí.
Slunce pálí jako o život. Začíná se jí červenat čelo a taky ruce, těsně pod krátkými rukávy.
Mžourá do sluncem zalitých polí, hádajících se s hustými lesy o svoje místo.
O úzkou silničku jí pleskají gumové pantofle od Vietnamců. Chtěla pantofle Adidas, ale pandemie Coronaviru zavřela všechny krámy a na netu se pro žádný nerozhoupala.
Vietnamec z vedlejší vesnice má naštěstí všechno. Gumový fajnový pantofle za 60 korun, to tam nemůžeš nechat. A jak jsou pohodlný!
Vietnamec jí vždy pochválí bříško a zeptá se, na kdy to čeká. Odpovídá, že na listopad.
On je blbec a ona si večer zacvičí.
Tu asfaltku tu dělali před půl rokem. Na starou rozrytou cestu nakydali asfalt a zasypali to bohatou vrstvou štěrku. Celé to umění spláchnul první liják do trávy podél cesty a zbytkem povrchu opět prorůstá příroda. Lístky pampelišek a jitrocele.
Za sebou táhne vodítko a na vodítku připnutou tříkolku. Na tříkolce se směje šestiletý chlapeček. Chudák, zatím neumí chodit ani mluvit. Je nemocný.
Když se sem přistěhovali, byl pro lidi z vesnice atrakcí. Nikdo takový v okolí nebyl a tak si ho oťukávali. Teď si zvykli.
Rozhodně je to tu lepší než ve městě. Ty šokované, lítostivé, soucitné pohledy maloměstských lidí. Ta krutá upřímnost zdravých dětí. To se dalo jen stěží snášet. Zvlášť, když má tenhle šestiletý chlapeček do podoby zdravého dítěte daleko.
Šlapat na tříkolce umí. Teď je ale rád, že ho máma táhne na vodítku. Cesta vede do kopce a to je v tomhle horku namáhavý.
"Tak jste vyrazili na procházku?"
Ptá se stará Bartáková, opřená o plot před svojí roubenkou, aby jí náhodou něco neuniklo.
Vypadá, jako babička z pohádky. Mírně shrbená se šátkem převázaným přes uši. V typické vesnické zástěrce se opírá o plot a tváří se jako Baba Jaga.
"Vlastně už se vracíme, byli jsme si jen natrhat trošku heřmánku u pole."
Dnes nemá náladu na zdvořilý rozhovor.
S vodítkem za sebou obkrouží náves a čeká ji asfaltka mezi poli zpět k domu.
Teď je ale všechno jinak.
Slunce jí praží do zad a ona může konečně otevřít oči a podívat se do krajiny.
Není to žádná Pálava, ale přes to to tu má ráda.
Má ráda svoje gumový pantofle od blbečka, svoje vytahaný legíny i flaušovou košili. Svůj nedbalý culík i nehty bez třpytu. 
Má ráda svoje dvě děti, věčně špinavý od hlíny i manžela se spoustou práce. 
Má ráda tenhle konec světa, kde stále křičí cirkulárka a kokrhají kohouti. Kde se slepice mají dobře a mravenci staví své hrady na mezi. Kde srnci svým strašidelným štěkáním dávají dobrou noc.
Odepne vodítko z tříkolky a ta se s jásotem spustí dolů z kopečka...


neděle 21. června 2020

Samoušovy zoubky

Že to bude průšvih, mi bylo jasný už tenkrát, když byl Samikovi tak rok a půl. Řešili jsme velký problém s pitím čaje a šťáv, kdy jeho lenivá příklopka nepracovala správně a při každém loku pustila trochu tekutiny do plic. Po dvou vdechnutích stravy a následných zápalech plic, už jsme tohle dál nesměli tolerovat a doktoři nám doporučili, přihušťovat mu vodu drcenými vločkami. Cože? Vodu drcenými vločkami? Je vám správně jasný, že tenhle Mnoholičný lektvar Samika vždy mohutně nakopl a kluk mi nechtěl pít už vůbec nic s vločkami. I bez vloček. 

Řešení stálo v Tescu v regále s dětskými pitíčky. Přeslazená multivitaminová kejda za pár kaček, ale jak mu chutná! Začala jsem skupovat hutné mrkvové džusy, mulťáky a slaďárny, protože domácí smoothie Samik vždy identifikoval hned po prvním loku a nechtěl. Zuby se začaly barvit. A není se čemu divit. Dítě, co neumí ani sliny polknout, jazykem si ze zubů neslízne usazeninu, taková obyčejná věc. I přes čištění ze zoubků nejprve slezla sklovina, udělaly se krátery a zoubky začaly mizet.

Kdykoliv nás viděl nějaký zubař, odkázal nás do Motola a vzal nohy na ramena. Zvažovali jsme rizika anestezie, vyptávali se po rodičích, kteří se svými dětmi ošetření zubů v Motole už absolvovali a tak trochu čekali, až nové zoubky vytlačí ty staré zkažené. Jo já vím, je to blbost. 

Jakmile jsem na Samuelkovi ale začala pozorovat ostych v jídle, bylo mi jasný, odkud vítr vane. Začínal mít bolesti a strach ze zánětu nás do toho Motola nakonec zahnal. Maminka/kolegyně mi vyprávěla, jak se tam jeli ukázat a do měsíce bylo hotovo, takže jsem logicky předpokládala, že s námi to bude stejné. To jsem se ale přepočítala...

Kontrolu na zubní ambulanci jsme zvládli celkem v pohodě. Samik otevřel pusu a to pro mě bylo asi nejdůležitější. Se zprávou o plánované sanaci chrupu a pokyny, ať počkáme na dopis s pozvánkou, jsme spokojeně jeli domů. To mohlo být loni v létě? Na podzim? Zima ubíhala a blížil se únor, kdy měl Samik nástup do lázní. Volám tedy Motol, že v únoru nejsme doma a jestli náhodou nemáme už přijet na tu sanaci a sestřička mě milým hlasem uklidnila, že se nemusím strachovat, protože čekací doba na zákrok se pohybuje kolem jednoho roku. Srovnala jsem tik v oku a s bušícím srdcem s díky zavěsila. Tak to jsem posrala, doslova. Kluk bolesti, zuby horší a horší, zánět na spadnutí...

Přišel únor a z lázní nás vyhnala chřipka. Přišel březen a Covid nás zavřel doma. Přišel duben a my trpělivě pečovali o poslední kráterky. Přišel červen a ve schránce se objevila pozvánka k výkonu. Hurá. Hrůzu z otravy krve střídá hrůza z narkózy, ale statečně jedem.


Nemocniční mumraj Samika fascinoval vždycky. Dlouhé chodby, lidé spěchající vpravo, běžící vlevo a on uprostřed toho rozzářený, samé Jůůůů a Jéééé. Ale nedej Bože, aby se mu někdo třeba jen pokusil změřit teplotu. To nastane řev.
Do Motola jsme dorazili celá famílie v půl 8 ráno a první půlhodinu klasicky hledali ty správný dveře. Samiček podstoupil výtěr na Covid a pak nás čekal dlouhý den v areálu, při čekání na výsledky.

Ještě, že tam mají dětské hřiště a automat na kafe!


Ve 3 odpoledne jsme se zabydleli a napjatě čekali,co se bude dít. Operace proběhla druhý den v naprostém klidu. Opravdu nevím, co jsem si představovala za horory. Samik se probral 2 hodiny po výkonu, vysmátý a s velkou úlevou. V pusince mu zbylo 7 zoubků a další se začnou klubat co nevidět. Sestřičky ho chodily kontrolovat s léky na bolest a on se jim jen smál. Zlatý dítě. Hrdina. Nic ho nerozhodí. A už vůbec ne taková malichernost, jako je trhání všech zubů :-D.


Teď už jsme doma a Samoušek statečně zpracovává rybu a šťouchaný brambory. S úsměvem, jako vždy. Dva dny po operaci. A já jsem ráda, že to máme za sebou. Že se všechno událo v ten nejlepší čas. Že neměl dlouho bolesti a zároveň na druhý zoubky nebude čekat několik let. Prostě jsme to zase nějak zvládli, ani nevíme jak...M:)





středa 5. února 2020

Svatba (2. část)

Hlavou mi běžely všechny ty rady novomanželek, že je potřeba si den užít a neřešit prkotiny. Možná mám ale ve vínku se ze všeho hroutit a tak, jakmile jsem spolu s mými otci a malým Tomáškem opustila svůj úkryt, viděla tu spoustu známých lidí, jak umírají neskutečným horkem, brečícího Samuelka a nervózního ženicha, nasadila jsem tempo závodního chrta a v tu ránu padla do jeho náruče, s cílem, mít to všechno za sebou.

Obřad byl krásný. Oddávající mluvila o lásce a ne o penězích a nemocech, prstýnky s lehčími obtížemi zapadly na svá místa a nikdo neomdlel. Mohla bych i říct, že při gratulaci jsem byla celkem uvolněná. Nebýt však mé dokonalé sukně, do jejíž záclon se během obřadu začal s chutí stahovat hmyz z celého trávníku. Takže si Jára vzal kromě víly Amálky taky dvě kobylky, deset much, tři škvory, pár blech a berušek a jedno saranče... Děkuji hostům, kteří mi ochotně s dobrou vůlí zvedali sukně až k hlavě a nemilosrdně likvidovali škůdce :-D




Trochu hudby z obřadu:
Nástup ženicha
Nástup nevěsty
Gratulace
Gratulace
První tanec
Tanec s rodiči - pozor, není pro slabé povahy


Paní domu Anička, měla celý den pevně pod palcem a perfektně nám pomáhala s organizací, rozbila si talíř, nabídla chléb a skvěle se postarala o všudypřítomnou pohodu, obsluhu na baru, hernu pro děti a hlavně psychickou podporu. Její manžel pak bavil hosty nenásilnými vtípky, a krmil nás kýtou přímo z grilu. Pokud plánujete svatbu, mohu tuhle rodinku a jejich statek jedině doporučit! A tady bydlí.


Z novomanželského focení jsme měli oba oprávněné obavy. Nevíme jak se tvářit, nejde nám to a do celé svatby jsme původně šli s přesvědčením, že se fotit nebude. Jenže jak měsíce ubíhaly a nátlak rodiny stoupal, začala jsem se i já poohlížet po někom, kdo by nám pár nesmělých obrázků ze svatby nafotil. Jenže už bylo pozdě a nikdo v okolí nemohl...

Chtěla bych tímto poděkovat Mírovi, kterého jsem přepadla přes facebook asi dva měsíce do svatby, který se zdráhal a přesto, že jeho tvorba je perfektní, neměl se svatbami žádné zkušenosti. Míra se po lehčím nátlaku nechal ukecat a dorazil nás nafotit v den jeho prvního výročí svatby. Vlastně děkujeme i jeho manželce, že nám to všem dovolila :-D

Mírova práce - doporučujeme!







O jídlo se nám velice aktivně postarala naše kopa pečících babiček a prababiček a samozřejmě také zdejší catering. Manželský pár z Doubravy, který nám byl doporučen s tím, že statek ve Střížovicích dobře znají a na svatby tam jezdí pravidelně. Trapas při objednávání jídla mám popsaný v článku Čtyři měsíce do svatby Chybu jsme s nimi rozhodně neudělali, moderní menu i raut, skvělá chuť a hlavně bez dalšího stresu, protože přijeli s vlastním nádobím i obsluhou a my jen sedli k hotovému... Odkaz na jídlo ZDE

U oběda na nás dopadla trochu krize z dlouhého dne, děti toho měly dost, u jídla neposeděly a začínaly pofňukávat. Samuelek se snažil strhnout ubrus se vší tou parádou a teploměr ukazoval ke čtyřiceti stupňům ve stínu.

Troufla bych si tvrdit, že celou situaci v tu chvíli zachránila ségra, která se s mohutným zaskřípáním židle zvedla a vystřihla si emotivní proslov. Jak je v jejím zvyku, plný sprosťáren, dojemných okamžiků a slz. Když jsem se rozhlédla kolem a viděla, jak si polovina lidí utírá slzy do vyžehlených ubrusů, druhá polovina smrká do poctivě připravených kapesníků a babičce zaskočilo při jednom ostřejším slovíčku, všechno ze mě spadlo a musela jsem se od srdce smát.




Pokračování zítra...

pondělí 27. ledna 2020

Svatba (1. část)

Je tu konec ledna, Vánoce nenávratně v tahu a stejně tak kila navíc, která se nám v období klidu, míru a neustále vařících babiček podařilo vstřebat. Novoroční předsevzetí vzala za své a já se můžu pustit do restů, které se mi tu díky mé lenosti a odmítání řešit více věcí najednou, nahromadily.
Začala bych tedy svatbou. Obličej už opustil rudou zónu a vrátil se k růžové, dojmy z téhle party se ucelily a já tak budu schopná, si to celé s vámi zrekapitulovat.

Vraťme se tedy do poslední srpnové středy. Úplně nás vidím, jak máme v mírné nervozitě namířeno do Střížovic na statek k jedné pohodové rodince. Máme k dispozici celý jejich obrovský dům se spoustou místa na spaní, zrovna tak zahradu s rybníčkem plným hus a kachen, dominantním ořechem, pod kterým chci obřad jako z pohádky a velkolepou stodolu s barem a pódiem. Jeli jsme s dostatečným předstihem, abychom si stodolu zvládli do soboty vyzdobit a všechno proběhlo v poklidu. Anička (paní domu) nás s úsměvem uvedla, řekla ať se chováme jako doma, vytáhla 100 ubrusů k vyžehlení a deset krabic s výzdobou a běžela pryč.
Já nevím co jsme čekali, že nás někdo povede za ručičku až do úplnýho konce? Jelikož trávím dost času na instagramu, o svatební výzdobě jsem měla dost jasnou představu, ale zvládnu to sama? Při pohledu na hromadu starých židlí, všudypřítomného prachu a zamotaných světýlek, jsem o tom začínala pochybovat. A jelikož (tenkrát) budoucí manžel na instagramu čas netráví, jakmile uviděl ten bordel, složil se do kouta a přestal mluvit...
Naštěstí jsme s sebou měli mamku, která se hned chopila žehličky a já, jakmile jsem zjistila, že nemusím žehlit, dodalo mi to odvahy k tomu, odlepit zadek od země a začít...

Myslím, že to dopadlo dobře ne?







V pátek před akcí, to už u nás byli svědek s manželkou (naši dobří přátele, kteří přijeli pomoct s přípravami a pořádně nás vydeptat, protože se brali přesně rok před námi), jsme dolaďovali květinovou výzdobu, jídlo, šaty, zuby, nehty, košile... Teda myslím, že jsme to byli my, moc se to nedalo vnímat, ale v sobotu bylo vše hotové a nikdo jiný to být nemohl. Večer jsme se jak se sluší a patří pohádali. Proč? No protože mě nechal ženich doma 2 hodiny samotnou a vybírali se svědkem v Lídlu něco k večeři. Přivezli párky. Chápete jo? Párky.

No a sobota. Jsem opravdu stresař a příležitostně dost citově labilní tvor. Ale sobota ráno byl naprostý klid. Rozdělili jsme si auta a děti, každé jelo k jiné babičce, abychom je tam v tom třicetistupňovém horku netrápili už od rána a mohli je svolat až na obřad. Pak jsme se sešli na místě, posnídali pivo a vítali hosty. Celkem se mi dařilo držet si křečovitý úsměv, ale právě těch pár hodin zběsilého pobíhání na sluníčku, může za to, že jsem pak až do noci svítila jako rajčátko.



Bylo načase se jít chystat a musím říct, že opustit organizaci a nechat už vše svému osudu, bylo děsný. Nevěděla jsem, jestli mám běhat na záchod, omdlít nebo si nalít další skleničku šampaňskýho, makeup mi nedržel, vlasy se kroutily, nemilosrdné zrcadlo odráželo moje největší obavy a máma mi oznámila, že mi nedopne šaty. Asi byla taky mimo...

Ženich posbíral mužské hosty a šel se strojit do sklepa, zatím co já byla ve věži. Celé to prostředí bylo neskutečně krásný, člověk si vybaví ty svatby za komunistů a říká si, to není možný.



Minuty před obřadem se vlekly. Nikdo nemohl dostat ženicha ze sklepa, zatímco já z věže slítla jako labuť na jezero nebo spíš husa, to je fuk. Ale ve chvíli, kdy jsem se svými dvěma otci kopla panáka Jacka Danielse a z okna uslyšela hudbu, která mě volala pod ořech, věděla jsem, že on je tam a já jdu za ním a že to možná všechno přežijeme...



Pokračování zítra...