Jak jsem si odběhla stovku...

Že běhám už víme všichni. Jdu s proudem. V tomhle jo. No, že běhám v průměru 20 kilometrů měsíčně, už ví jen ti, na jejichž bedrech v tu dobu spočívá péče o naše "zlatíčka". Takže můj muž. A právě ten si v září s klukama docela máknul, ale nebudu předbíhat.

Svatební den pro nás byl něco jako maturita z organizace. A než jsme se k němu dostali, chtělo to pořádnou dávku čokolády. Ehm, teda důvtipu, trpělivosti a vkusu jsem chtěla říct. Každopádně v posledním týdnu před svatbou, ze mě vypadla věta, jestli tohle přežiju, tak v září naběhám sto kilometrů... 

Vystřízlivěla jsem ráno 2. září, uvařila kafe a otevřela facebook. Ihned mě do nosu cvrnkla výzva od kamarádky a turboženy Anetky z blogu Zdravá a krásná, která vybízela nás, lenochy, k pokoření aktivního září. Uběhni si svou stovku! Tvoje báječná stovka! Lítalo mi hlavou. Pro jistotu jsem si šla stoupnout na váhu, protože kdyby tam bylo 50, tak na tu výzvu kašlu. Nebylo. Oprášila jsem tedy svoje rychlochodky z Dekáče a šla si zkusit první výklus. Jako opravdu nevím, co jsem po dvou měsících lenory čekala. Po šesti kilometrech využívám právo manželky a volám manželovi, že už nemůžu, že je mi zima, prší, ať si pro mě přijede...

PRVNÍ TÝDEN

Zvolila jsem taktiku, předej děti hned ve dveřích a utíkej pryč. A upřímně, než jsme si všichni zvykli, že se máma zbláznila a každý den si krájí z nabitýho programu hodinku na pětikilometrovej běh a umírání po něm, byla to trochu divočina. Jednou byl můj muž se mnou, ale na rodinné poradě u sklenky vína se rozhodlo, že on zůstane u štípání dříví na zimu a já budu běhat po poli.
Odběháno 32km.

DRUHÝ TÝDEN

Je to v háji, všichni tři kluci jsou nemocní. Kopnu do sebe pomeranč a letím. Tenhle týden se z organizačních důvodů dostanu na trať jen dvakrát. Ano, jsem i trochu lenoch a hrozně mě bolí nohy. Zobu céčko, zachovávám pozitivní mysl, ale kapesníků v podprsence na běh stále přibývá. Beru tři papírový a na druhým kilometru je můžu ždímat. Hlavou mi běží rady Zuzky Součkový, která napsala pár vtipných knih o běhu a začínám tu stovku vidět před sebou...
Pokořeno 20,5km.

TŘETÍ TÝDEN

Nebudeme si nic nalhávat. V pondělí zvládnu jedno kolo, nohy mám těžký, jako mramorový sloupy. V aplikaci zapnutej běh, ale spíš se plazím. Tak se mi nechce! Ráno mi hoří krk a mě čeká poctivých 8 dní lehárko. Zprvu si říkám pohoda, to dám. Jak to ale trvá a já se do tenisek stále necejtím, začínám s motivací pěkně pokulhávat. Kluky to stále nepustilo, venku svítí slunce a my se tu válíme na hromadě a vzájemně si utíráme nosy. No co, příští měsíc to snad vyjde.
Přetrpěno 4,2km.

POSLEDNÍ TÝDEN

Zbývá mi 43 kilomerů a mám na to 6 dní. Jsou tu dvě možnosti. Buď se na to vybodnu a jako obvykle, vzdám výzvu z čisté lenosti těsně před koncem. Nebo si zkusím oddělat kolena, kyčle a rodinné vztahy v jenom týdnu. Pána za plotem, co mi každý den s nadšením mával, málem kleplo. Možná jsem díky dvaceti nacucaným kapesníkům v podprdě vypadala tak trochu jinak, ale víte co? Já to dala! Oddělala jsem si kolena i kyčle v jednom týdnu!
Nalítáno 43,5km, ale ani o metr víc.

Jsem na sebe tak pyšná. Zjistila jsem, že všechny ty důvody, proč nemůžu jít běhat, jsou opravdu jen výmluvy, protože běhat se dá ráno, odpoledne i večer. Před jídlem i po jídle. Po návštěvě u babičky, kde se přežereš. I když máš doma malý děti. Když ti teče z nosu, když se ti nechce, když svítí slunce nebo prší. Když tě pobolívá hlava nebo koleno, však to rozběháš. Když si naštvanej, smutnej, veselej nebo třeba zhulenej... Prostě to jde vždy. A nejlíp, když tě honí cizí pes.

Za svůj výkon jsem obdržela skvělou dřevěnou medaili a tý si teda považuju. Tak víš jak, první medaile. M:)