Že běhám už víme všichni. Jdu s proudem. V tomhle jo. No, že běhám v průměru 20 kilometrů měsíčně, už ví jen ti, na jejichž bedrech v tu dobu spočívá péče o naše "zlatíčka". Takže můj muž. A právě ten si v září s klukama docela máknul, ale nebudu předbíhat.
Svatební den pro nás byl něco jako maturita z organizace. A než jsme se k němu dostali, chtělo to pořádnou dávku čokolády. Ehm, teda důvtipu, trpělivosti a vkusu jsem chtěla říct. Každopádně v posledním týdnu před svatbou, ze mě vypadla věta, jestli tohle přežiju, tak v září naběhám sto kilometrů...
Vystřízlivěla jsem ráno 2. září, uvařila kafe a otevřela facebook. Ihned mě do nosu cvrnkla výzva od kamarádky a turboženy Anetky z blogu Zdravá a krásná, která vybízela nás, lenochy, k pokoření aktivního září. Uběhni si svou stovku! Tvoje báječná stovka! Lítalo mi hlavou. Pro jistotu jsem si šla stoupnout na váhu, protože kdyby tam bylo 50, tak na tu výzvu kašlu. Nebylo. Oprášila jsem tedy svoje rychlochodky z Dekáče a šla si zkusit první výklus. Jako opravdu nevím, co jsem po dvou měsících lenory čekala. Po šesti kilometrech využívám právo manželky a volám manželovi, že už nemůžu, že je mi zima, prší, ať si pro mě přijede...
PRVNÍ TÝDEN
Zvolila jsem taktiku, předej děti hned ve dveřích a utíkej pryč. A upřímně, než jsme si všichni zvykli, že se máma zbláznila a každý den si krájí z nabitýho programu hodinku na pětikilometrovej běh a umírání po něm, byla to trochu divočina. Jednou byl můj muž se mnou, ale na rodinné poradě u sklenky vína se rozhodlo, že on zůstane u štípání dříví na zimu a já budu běhat po poli.
Odběháno 32km.
DRUHÝ TÝDEN
Je to v háji, všichni tři kluci jsou nemocní. Kopnu do sebe pomeranč a letím. Tenhle týden se z organizačních důvodů dostanu na trať jen dvakrát. Ano, jsem i trochu lenoch a hrozně mě bolí nohy. Zobu céčko, zachovávám pozitivní mysl, ale kapesníků v podprsence na běh stále přibývá. Beru tři papírový a na druhým kilometru je můžu ždímat. Hlavou mi běží rady Zuzky Součkový, která napsala pár vtipných knih o běhu a začínám tu stovku vidět před sebou...
Pokořeno 20,5km.
TŘETÍ TÝDEN
Nebudeme si nic nalhávat. V pondělí zvládnu jedno kolo, nohy mám těžký, jako mramorový sloupy. V aplikaci zapnutej běh, ale spíš se plazím. Tak se mi nechce! Ráno mi hoří krk a mě čeká poctivých 8 dní lehárko. Zprvu si říkám pohoda, to dám. Jak to ale trvá a já se do tenisek stále necejtím, začínám s motivací pěkně pokulhávat. Kluky to stále nepustilo, venku svítí slunce a my se tu válíme na hromadě a vzájemně si utíráme nosy. No co, příští měsíc to snad vyjde.
Přetrpěno 4,2km.
POSLEDNÍ TÝDEN
Zbývá mi 43 kilomerů a mám na to 6 dní. Jsou tu dvě možnosti. Buď se na to vybodnu a jako obvykle, vzdám výzvu z čisté lenosti těsně před koncem. Nebo si zkusím oddělat kolena, kyčle a rodinné vztahy v jenom týdnu. Pána za plotem, co mi každý den s nadšením mával, málem kleplo. Možná jsem díky dvaceti nacucaným kapesníkům v podprdě vypadala tak trochu jinak, ale víte co? Já to dala! Oddělala jsem si kolena i kyčle v jednom týdnu!
Nalítáno 43,5km, ale ani o metr víc.
Jsem na sebe tak pyšná. Zjistila jsem, že všechny ty důvody, proč nemůžu jít běhat, jsou opravdu jen výmluvy, protože běhat se dá ráno, odpoledne i večer. Před jídlem i po jídle. Po návštěvě u babičky, kde se přežereš. I když máš doma malý děti. Když ti teče z nosu, když se ti nechce, když svítí slunce nebo prší. Když tě pobolívá hlava nebo koleno, však to rozběháš. Když si naštvanej, smutnej, veselej nebo třeba zhulenej... Prostě to jde vždy. A nejlíp, když tě honí cizí pes.
Za svůj výkon jsem obdržela skvělou dřevěnou medaili a tý si teda považuju. Tak víš jak, první medaile. M:)
středa 9. října 2019
čtvrtek 3. října 2019
Podzim
Tak jo, odolávám dlouho a v notesu se kupí návrhy článků, které by potřebovaly napsat a odeslat. Jenže přišlo téma jiné a já mám pocit, že jestli si tu hlavu nevysypu, bouchne.
Když se vás zeptám, jaké je vaše nejoblíbenější roční období, drtivá většina z vás mi odpoví...Podzim. Jak to vím? Jednoduše. V létě je moc vedro, v zimě je moc zima a na jaře ty tuny bahna vždy převálcují dobrý pocit z prvních teplých dnů, alespoň pokud máte děti. Z výše uvedených důvodů mám taky podzim nejraději. Ne však poslední dva roky...
Vzpomínáte loňské září? Jak to manželova taťku skolilo a nešťastně zemřel čtrnáct dní po svých 55. narozeninách? A o měsíc později podlehl rakovině můj děda? Babičky co týden chodily z města se smutnou novinkou, pro koho si zubatá přišla tentokrát? Byla to strašná doba a já se nějaký čas nemohla zbavit pocitu, že tady všichni umřeme. Se zimou se ta apokalypsa trošku uklidnila, povinně jsme všichni přežili Vánoce a jede se dál.
Jaro samý bahno a přes to se na obličej pomalu vkrádá úsměv. Léto samá svatba. Láska, štěstí a nervozita se mísí s horkým srpnovým vzduchem. Víno teče proudem, jen ty stejky už nejsou tak často, když vrchní grillman chybí. Snažíme se žít dál a můžeme si říct, jsme šťastní.
Rychlík času se přiřítí do září a narazí. Tvrdě narazí do článku na internetu s nápisem: HLEDÁME ZHRUBA 30TI LETÉHO MUŽE, NEVIDĚLI JSTE HO? RODINA SE BOJÍ O JEHO ZDRAVÍ... Říkám si, panebože toho přece znám!
To byl náš společný známý, kterého celým tím uspěchaným rokem provázela deprese a průšvihy, až se jednu zářijovou noc rozhodl zahájit podzim tak, jak nikdo nechce.
A máme tady říjen. Hnedle prvního podlehl akutní leukemii Karel Gott, přes to, že se dožil krásného věku, každý jeden člověk s ním ztratil kus sebe, kus mládí, protože pohádkové postavy neumírají, nebo jo?
NO... Je 3.10. a já mám zase o kom psát. A možná, že to udělám slovy své sestry, která se vždy uměla vyjádřit o chlup líp...
Když se vás zeptám, jaké je vaše nejoblíbenější roční období, drtivá většina z vás mi odpoví...Podzim. Jak to vím? Jednoduše. V létě je moc vedro, v zimě je moc zima a na jaře ty tuny bahna vždy převálcují dobrý pocit z prvních teplých dnů, alespoň pokud máte děti. Z výše uvedených důvodů mám taky podzim nejraději. Ne však poslední dva roky...
Vzpomínáte loňské září? Jak to manželova taťku skolilo a nešťastně zemřel čtrnáct dní po svých 55. narozeninách? A o měsíc později podlehl rakovině můj děda? Babičky co týden chodily z města se smutnou novinkou, pro koho si zubatá přišla tentokrát? Byla to strašná doba a já se nějaký čas nemohla zbavit pocitu, že tady všichni umřeme. Se zimou se ta apokalypsa trošku uklidnila, povinně jsme všichni přežili Vánoce a jede se dál.
Jaro samý bahno a přes to se na obličej pomalu vkrádá úsměv. Léto samá svatba. Láska, štěstí a nervozita se mísí s horkým srpnovým vzduchem. Víno teče proudem, jen ty stejky už nejsou tak často, když vrchní grillman chybí. Snažíme se žít dál a můžeme si říct, jsme šťastní.
Rychlík času se přiřítí do září a narazí. Tvrdě narazí do článku na internetu s nápisem: HLEDÁME ZHRUBA 30TI LETÉHO MUŽE, NEVIDĚLI JSTE HO? RODINA SE BOJÍ O JEHO ZDRAVÍ... Říkám si, panebože toho přece znám!
To byl náš společný známý, kterého celým tím uspěchaným rokem provázela deprese a průšvihy, až se jednu zářijovou noc rozhodl zahájit podzim tak, jak nikdo nechce.
A máme tady říjen. Hnedle prvního podlehl akutní leukemii Karel Gott, přes to, že se dožil krásného věku, každý jeden člověk s ním ztratil kus sebe, kus mládí, protože pohádkové postavy neumírají, nebo jo?
NO... Je 3.10. a já mám zase o kom psát. A možná, že to udělám slovy své sestry, která se vždy uměla vyjádřit o chlup líp...
"Já na tohle ripování moc nedám, ale tady udělám výjimku.
Bohužel, moje oblíbená historka, kterou posledních pár let bavím hospody, jak se můj táta vykašlal na ženský a nastěhoval si domů prvního bezdomovce, kterého potkal na nádraží, společně každý večer pili whisky, kouřili doutníky a poslouchali rokenrol, a tím se tak trochu zachránili navzájem, má svůj konec.
Nevíme, co přesně nám Zdendu vzalo, ale smrt byla rychlá, nečekaná a já hrozně doufám, že bezbolestná.
Kamarádi, tenhle člověk byl ten nejlepší vypravěč, kterýho jsem měla čest poznat. Ať už jeho příběhy byly přikrášlený, nebo ne, historky o tom, jak vykrádal s Kajínkem byty, profackoval Čtvrtníčka, nebo jak si sekačkou vymlátil všechny zuby z huby jsou nezapomenutelný a já děkuju za to, že jsem si aspoň zlomek z nich mohla u piva vyslechnout a od srdce se jim zasmát.
Tati, apeluji na tebe. Musíme dát hlavy dohromady a sepsat to, ať se na jeho život nezapomene. Ať se nezapomene na Zdendu. Protože to byl velkej člověk, jen uměl o něco hůř zpívat a místo slavíků sbíral drobáky ze země."
Bohužel, moje oblíbená historka, kterou posledních pár let bavím hospody, jak se můj táta vykašlal na ženský a nastěhoval si domů prvního bezdomovce, kterého potkal na nádraží, společně každý večer pili whisky, kouřili doutníky a poslouchali rokenrol, a tím se tak trochu zachránili navzájem, má svůj konec.
Nevíme, co přesně nám Zdendu vzalo, ale smrt byla rychlá, nečekaná a já hrozně doufám, že bezbolestná.
Kamarádi, tenhle člověk byl ten nejlepší vypravěč, kterýho jsem měla čest poznat. Ať už jeho příběhy byly přikrášlený, nebo ne, historky o tom, jak vykrádal s Kajínkem byty, profackoval Čtvrtníčka, nebo jak si sekačkou vymlátil všechny zuby z huby jsou nezapomenutelný a já děkuju za to, že jsem si aspoň zlomek z nich mohla u piva vyslechnout a od srdce se jim zasmát.
Tati, apeluji na tebe. Musíme dát hlavy dohromady a sepsat to, ať se na jeho život nezapomene. Ať se nezapomene na Zdendu. Protože to byl velkej člověk, jen uměl o něco hůř zpívat a místo slavíků sbíral drobáky ze země."
Tak to vidíte, zase se to na nás valí a proto píšu článek teď, protože tam už do konce podzimu rozhodně nehodlám nikoho přidávat. Nikoho!
Dík a čau.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)