čtvrtek 4. dubna 2019

Čtyři měsíce do svatby

Všechno nejspíš začalo už tenkrát, co jsem jako baculaté dítě v bílých silonkách a mamky krajkové halence, chytla svatební kytici, kterou po mě mrskla tátova sestra Lucie. Babička mě tenkrát sjela, že na vdávání má věk její druhá dcera  a já se pro tu kytku nemusela tak drát. Tipuju, že zhruba od tý doby se mé tváře brání přílišné pozornosti brutální červenou alergickou reakcí. Jako by nestačilo, že do hloučku svobodných družiček jsem povětšinou dostrkána násilím.

A ne jinak tomu bylo i loni koncem léta, kdy se brali naši dobří přátelé, Jára svědčil a já rudla u chlebíčků (svatby no...). A jak tak stojím v hloučku svobodných děvčat, tentokrát už ne starších, ale mladších, nevěsta vymrští svou kytici a já pro jistotu strkám ruce do kapes. Opět jsem se ocitla mezi volbou nastavit náruč nebo spolknout kytici za patnáct stovek a tak se mi ten pugét zase objevil v rukou. "Teda tys po tý kytce skočila! Tak to má bejt!" Podpořila babi novomanželů moje rozpaky. Tentokrát to byl ale Jára, kdo s chlebíčkem v ruce a červenou hlavou nenápadně zajížděl ze židle pod stůl...

Vždycky jsem si říkala, že svatbu nechci, že ji nepřežiju, že budu raději sama, dokud se neobjevil "ten pravý".

Měsíce ubíhaly a mně se jednoho listopadového večera zazářil na ruce krásný prstýnek. Není co odkládat, není úniku. A tak z konverzací, že není kam spěchat a že svatba je jen papír, vznikly rozhovory o datumu, počtu hostů, šatech, prstýnkách a zařizování.

Je to sranda, protože my jsme pár váhavců, skoro neschopných cokoliv rozhodnout a taková svatba je pro nás maturita z organizačních schopností. Jak se z toho nezbláznit?

Zatím největším oříškem se stala návštěva cateringové firmy. Znáte to. Příjdete tam s tím, že vám ukážou jídelák, vy si ho přečtete, prstem ukážete na toto, toto a toto, plácnete na stůl peníze a spokojeně odcházíte. Ale ouha, mladý manželský pár, který svou firmu vede v moderním stylu a v podstatě neví, co je to chlebíček se šunkou, po nás chtěl vědět, co nám chutná a jak bychom si to představovali. Rozpaky mi tekly i ušima, když jsem se snažila vysvětlit svoji představu klasickým jazykem zdegenerované matky: Ehm, vlastně, jakoby, ten, ta, to, pomóc...

Ale to bude dobrý, to přežiju. Denně cvičím, i když šaty mi šijou na aktuální postavu, týdně se snažím odfajfkovat něco ze seznamu a jednou měsíčně mě zachvátí panika. Zhruba co hodinu si vzpomenu na něco, co by se hodilo napsat na seznam do Makra, ale napíšu to tam? No nenapíšu. Všem se místo toho snažím namluvit, že to bude jen grilovačka, aby od toho neměli přílišné očekávání a omluvily se tím případné nedostatky.

Ne, skutečně jsem naprosto klidná a tu blížící se svatbu nikterak neprožívám. Ale ten naprosto dokonalej lapač, co mi dnes přišel...Ten tam někde pověsím i kdybych si měla v bílém zatloukat do slavobrány hřebík! M:)



Žádné komentáře:

Okomentovat