Než tu společně začneme nadávat na fronty, lístky "nezastižen" a pomačkané krabice, pojďme si říct, že jsme jenom lidé. Ono to tu asi ještě zazní, protože od té doby, co si to pravidelně opakuji, jako nějakou svou mantru, zahlcuje mě vztek čím dál tím méně. Nemluvím jen o vztekání se na poště, ale tak celkově ve městě. Držme se ale tématu, protože vždy jsem takovej kliďas rozhodně nebyla.
A to mluvím o maloměstě. Živě si pamatuji na vztek, kdy trčíte doma na mateřský a co chvíli vykukujete zpoza dveří a čekáte na "balík do ruky", když po několika marných hodinách objevíte ve schránce lístek, že adresát nebyl zastižen. Znamená to počkat do pozdního odpoledne, navlíknout děti do kombinéz a jít s nimi na poštu.
Na poště: Fronta jako na pivo, vydýchaný vzduch, otrávený obličeje a i přes to, že se snažíte, udržet si dobrou náladu, místní atmosféra vás okamžitě semele. Je vám vedro, protože protlačit kočárek tou břečkou, co se před vánoci usadila na chodnících vás stálo suché tričko a fronta se nehýbe. Držíte v ruce lístek s číslem, které je na řadě, ale z deseti okýnek jedou jen dvě a stále se nic neděje. Zpocená hromádka neštěstí v kočárku začíná pomalu řvát, ale to ho tu budete svlíkat z kombinézy? Přesouváte se k okýnku, kde už to vypadá nadějně a k vašemu údivu zjistíte, že tam paní diktuje své kamarádce recept na ledovou čokoládu. Berete do ruky dlažební kostku a...
Je čas se zastavit a říct si, klid, jsme jenom lidi. Ta paní za okýnkem, co tam jede už osm hodin bez přestávky se taky potřebuje někdy napít a vyventilovat. Ona vlastně nemůže za to, že jsme my všichni nechali předvánoční balíčky na poslední týden a teď se tu vztekáme ve frontě. Teď teda nemluvím o velkých městech, kde je fronta celoročně, a kde bych tu dlažební kostku asi použila.
Když jsme se nastěhovali mezi lišky, byl s balíčky trochu problém. Nejprve jsem si objednala drogérii přes Ageo, když ale přijel kurýr, dostala jsem sprda, že to hledal bůhví jak dlouho a ať si příště zvolím jiný způsob dopravy. To mě na dlouhou dobu odradilo, cokoli si z internetu objednávat. Všechno jsem si poctivě kupovala a pak dlouhé minuty vynášela společně s dětmi z auta. Postupně jsem si ale pár přepravních společností naučila kde bydlím a jsem ráda, že se vždy domluvíme.
Paradoxně mám ale nejraději Českou poštu. Tady tu liščí. Minulý týden jsme se šli projít. No, projít ani tak ne, jako lítat po obrovitánským poli před domem a když se otočím směrem k cestě, uvidím u pole stát malé modré autíčko a pidi postavičku, jak cupitá za námi přes rozbahněné výmoly. Rozeběhla jsem se směrem k ní,co se jako děje? Ale to mi jen paní pošťačka doručovala balík. Sice jsem se ocitla uprostřed pole s balíkem v ruce a nevěděla, co s ním, ale celý mi to přišlo tak strašně super, že jsem se musela smát.
Ano, ve městech jsou kina, divadla a různé akce, o které na vesnici lehce přijdeme, ale tohle, tohle máme opravdu asi jenom my M:)
