Včera večer mě na facebooku pobavil příspěvek od maminky, která má jedno dítko s postižením, jedno zdravé už větší a k nim ještě šílené batole. Zoufala si, že ji opouští zdravý rozum, nic si nepamatuje a celý den se akorát snaží, aby všichni ten čas, než večer ulehnou do postelí, ve zdraví přežili. No musela jsem se pousmát, protože mi to až neuvěřitelně připomnělo můj současný stav. Samíček, Tomášek, Bobule a dva vyčerpaní rodiče. Ono je totiž úplně jedno, jestli spíme tři hodiny nebo devět hodin. V tu chvíli, kdy máme ráno usadit celý ten zvěřinec ke stolu k namazaným chlebům, totiž vyčerpáme své zásoby energie pro celý den. I to kafe na nás pak kouká zcela bezradně.
Celé to začne něžným probuzením. Někdy je to nečekaný kopanec do čelisti, někdy brutální páčení očních víček. Nikdo si nepamatuje, jestli to dítě nad ránem přinesl on nebo jestli přišlo samo, popřípadě jestli už mělo mlíko. Ale lahvička, zapasovaná mezi žebra značí, že mlíko bylo. A modřina pod ní zase ukazuje, že bylo tak kolem třetí až čtvrtý ráno. To bychom měli. Další naše spěšné kroky vedou do pokojíčku, rychle dát Samíčka na nočník. Počítám, že vstával v pět, protože sedí uprostřed vyrabovaných skříní s hračkami a oblečením. A ten nočník jsme nestihli... Všechny přebalit, převlíknout, zatopit v kamnech a uvařit čaj. O hodinu později si Bobulka prohlíží v misce chleba se sýrem a Tomášek zobe granule. To bychom měli, jedeme do školky. Tam si totiž taky už musí myslet, že piju. Náhradní bodýčko tam Samíčkovi vozím už čtrnáct dní. Nemůžu za to, prostě si nikdy nevzpomenu. Nikdy. A což teprve, když se má něco platit nebo kupovat kapesníčky. Zásadně jezdíme pozdě. Bohužel už končí sezóna traktorů, tak se nebude na co vymlouvat. A ve středu mají focení. Stůjte při mě všichni svatí, ať má to dítě něco normálního na sobě.
Mezitím u doktorky s Tomáškem vyplňuju dotazník o kterém jsem tvrdila, že jsme ho nedostali a sestřička ho vytáhla z našeho očkovacího průkazu. Takovej trapas! Jsem nemožná, ale snažím si to nepřipouštět. Zapomíná každý.
Minulý týden ve čtvrtek odpoledne sedím s klukama v obýváku a hrajeme si. V kuchyni nádobí a zbytky od oběda. Koš na záchodě přetejká plínama, sušáky plný prádla před televizí a v předsíni halda špinavých věcí. Po celé zahradě kapesníčky roztrhané od bobule a u botníku rozlila nějakou vodu, doufám. Já to neřeším. Ještě v pyžamu, neumytá natož nalíčená, dřepím s klukama v obrovský hromadě hraček a s pytlem v ruce jim vysvětluju, že hračky přebereme od odpadků, zbytků jídla a rozbitých autíček a uděláme jim v tom pořádek. Uklízet celý dům budu totiž až večer, popřípadě dopoledne. Chci to mít hezký, protože zítra má přijít paní z centra raný péče, aby se podívala na Samíčka. A najednou zvonek.
Jo přesně. Neměla přijít v pátek, ale dnes a já se ve dveřích tvářím víc vyděšeně, než můj flek na tričku.No nic, rychle jsem jí uklidila cestičku do obýváku, tam v hračkách vytvořila kruh čistého koberce, kam jsme si všichni sedli a v nestřežené chvíli to umyla a uklidila na záchodě. Ale bylo mi hrozně.
A to jsem si myslela, že když jsem před lety z nervozity nadiktovala revizorovi špatné rodné číslo a on si pak myslel, že se ho snažím oblafnout, bylo hrozný. Nebylo.
Mohla bych tu pokračovat dlouho a dlouho. Takhle to teď u nás je a já přesto nemám pocit, že bych dělala něco špatně. Vždyť nad vším se dá občas mávnout rukou. Ale velmi by mi pomohlo, kdybych se dozvěděla, že i u vás doma to občas vybouchne a že těch rodičů, kteří mají patent na své děti a ví přesně co dělají, zase tolik není... M:)
Já si taky raději hrají z dětmi než uklízet a vařit. A ještě radši ujedeme do herny. 😁
OdpovědětVymazatMiši, je to normální.
OdpovědětVymazat