úterý 6. listopadu 2018

Děda...

Když jsem před necelými třemi lety seděla ve vlaku, ruku v ruce svého nového přítele, bylo mi na omdlení. Čekalo mě seznámení s jeho rodiči a já byla jako na trní, aby se vše povedlo. Abych neměla flek na kalhotech, abych se neztrapnila při podávání ruky, aby se nelekli Samuelka... Záhy se ukázalo, že moje obavy a vyházená půlka skříně, byly naprosto zbytečné. Hned k brance přiběhl Badeček, nemotorný Labrador, který mi na dokonalé džíny obtiskl své dvě tlapy. Následovala ho maminka, která ode mě dostala do čela při nemotorném pokusu o přátelský polibek a v závěsu se objevil Járův taťka. Velikánský pán v typických modrých pracovních lacláčích a já už tušila, co bude následovat. Dostala jsem pusu přes celý obličej, doprovázenou pár vtipnými poznámkami aby tréma trochu povolila a mohla jsem si jít oddychnout. Oba rodiče se následně vrhli k Samuelkovi, vytvořili mu v obýváku ležení, protože tenkrát to byl ještě takový hadrový panáček a celé odpoledne mu ukazovali různé hračky. 
"Konečně máme vnouče a úplně bez práce!" Zaradovali se a já bych si se slzou v oku za své obavy, jestli se jim budeme líbit, nafackovala.

Jezdili jsme tam opravdu často a já mohla pozorovat, jak parádní děda ten Járův tatínek vlastně je. Samík měl rád písničky a děda taky. Hodiny spolu sedávali u televize, pouštěli si Óčko, zpívali (teda děda zpíval) a tancovali (hlavně Samíček tancoval) a když začala nějaká dědova oblíbená a dal se do zpěvu, Samuelek si zacpal uši, protože se lekl jeho zvučného hlasu. Večer se grilovalo maso. Járy taťka si sedl ke grilu a buď udělal společně s babičkou ty nejlepší burgry v celým městě nebo takovou horu krkovice, že by nakrmil celou ulici. 

"Vy si myslíte, že už nemůžete, ale podívej, já to tady takhle nakrájím a hned to zmizí!" 
Samozřejmě měl pravdu.

A pak se narodil Tomášek. Z dědy se stal děda korunovanej. Řádně vnoučka zapil a pustil se do výchovy. Jen co Tomášek udržel v ruce hračku, vyfasoval od dědy dlouhou lžíci na boty a hodinovou lekci mlácení tímto nástrojem do lustru. Díky dědo. :-)
Jen co ochutnal první příkrmy, přijdu do kuchyně a to dítě se s dědou cpe palačinkou se špenátem a horou česneku (v tom lepším případě), ať z něj vyroste pořádnej chlap. Zalívali spolu zahradu a postříkali při tom všechny babičky i prababičky. Četli si noviny. Děda mu zpíval ruské písničky, které se kdysi sám učil ve škole. Honili se kolem stolu po kolenou. Dělali si srandu z maminky, která vždycky zčervenala (ano, já). A chystali se spolu na houby a na Berounku na ryby.

Jenže to už nikdy nestihnou.

Těsně před svýma 55. narozeninama si děda poleptal nohu louhem. Říkali jsme si, je to chlap ošlehaný životem, tohle ho nerozhodí. A taky nerozhodilo. Ve strašných bolestech dojížděl do nemocnice na převazy, dokud ho neposlali na popáleninové centrum do pražských Vinohrad. Poležel si tam 3 týdny, prošel plastikou, dostal kožní štěp a načerpal spoustu příběhů:

"A to vám tam byl chlapík a ten měl obvázanou celou hlavu a vypadal trošku jako ananas. A neuvěříš, co se mu stalo. Pil zapálenýho absinta a blafnul!"

Přijel domů, spokojeně si otevřel pivo, zářil a nám se všem ulevilo.

Já to sama pořád ještě nechápu. Všechno bylo už dobrý a pak přišel den narozenin. Pivo a maso nakoupeno, celá rodina na značkách a dědovi vylítla horečka skoro ke čtyřiceti stupňům. 
Do dvou dnů už ležel na ARU a spustil se nešťastný koloběh telefonátů, bílých plášťů, povzbudivých objetí, který skončil 13.9.2018 špatně.


Teď mě čeká vaření večeře, mytí nádobí i dětí a běžný večer, protože život běží dál a mě to tak štve. Proč se nemůže všechno na chvíli zastavit, aby se s tím člověk mohl nějak v klidu vyrovnat? Proč děda, který byl dědou tělem i duší, chlapík, co si v životě už něco zažil a vyzkoušel, něco se nazlobil, ale teď už seděl doma a čekal na svoje vnuky, aby jim mohl předat lásku a zkušenosti? A co ta příčina? Zákeřná bakterie, která číhala v orgánech a čekala na svou příležitost. Na oslabení imunity, aby mohla všechno zkazit...

Je to už skoro dva měsíce, ale vzpomínky na společné chvíle, oblíbené písničky i takové plánování Vánoc, na nás pořád působí, jako kopanec do břicha. A ještě dlouho bude. 

Chybíš dědo.

M:)

Žádné komentáře:

Okomentovat