Úplně přesně si pamatuju, jak jsme byly se ségrama malé a každou neděli se jelo do Rovenska na fotbal, protože Džorč (táta) hrál a my jako správná rodinka musely fandit. Jako upřímně, vůbec mě to tam nebralo. Během chvíle jsem se přejedla sušenkama ze stánku, panicky se rozhlížela kolem, aby mě nesejmul míč a pletla věnečky z rozdupaných sedmikrásek.
"Tak si běžte na pískoviště za dětma."
Uděluje nám mamka propustku a v tu ránu dostává míčem do hlavy. Bereme roha, ale při pohledu na agresivně vyhlížející gang vesnických dětí v šusťákových soupravách s evidentně jasně stanovenou hierarchií, děláme, že jdeme náhodou kolem.
Lepší to začalo být až ve chvíli, kdy si člověk mohl dát aspoň to pivo a párek. Jenže v tu dobu už chyběla na Džordžových sportovních událostech mamka. A já ji úplně chápu. No řekněte, co si má týden co týden počít dvě hodiny na fotbale člověk, který ani neví, jak se to udělá, aby se koplo do míče? Teda možná to ví. No já vlastně mamku s míčem nikdy neviděla, jen když si vykloubila ten palec při volejbale... No to je jedno, promiň mami :-D
No a teď se historie opakuje. Já jako správná snoubenka jezdím skoro každou neděli fandit tomu svému fotbalistovi. Ale já jsem frajerka a znám celej tým. Doma po večerech vyrábím třásně a trénuju roztleskávací choreografie. Bohužel to vždycky nechám doma a tak místo toho běhám kolem hřiště a snažím se udělat dokonalou fotku. Nejlépe já a za mnou Jára v akci. Ale nesmí mě u toho nikdo vidět, smáli by se mi. Takže fotky zatím nic moc.
Při fandění sice nejsem moc slyšet, ale fandím, to je jasný. Jen jednou jsem vykřikla JOOOOO! A okamžitě byla odměněna rudým obličejem, proto už řvu raději v duchu.
Dobrý je, když se tam potkám s další přítelkyní/fanynkou/snoubenkou a můžeme probírat taktiku. Většinou teda taktiku uspávání dětí nebo vaření rajský. Viď Péťo :-)
Říkáte si, že mě to stejně brzo omrzí a začnu vynechávat? Hm, myslím, že ne. Zatím co moje mamka má tři dcery, které jí velice rády daly záminku se ze zápasu vykroutit, já mám doma Samika brankáře a Tomasíka útočníka. Tomášek na roce a půl dokáže s míčem lepší kousky než já a jeho osud je, myslím si, jasně nalajnovaný. Takže já budu naopak muset vymýšlet způsoby, jak to udělat, abychom jet mohli.
Ale co, vždyť já už ten výjezd na fotbal beru jako rande. Kdy jindy se dostanu do Prahy :-D A taky mě to baví abyste věděli! Doufám kluci ze Sananim FC, že vám nebude vadit těch pár fotek tady... M:)
Včera večer mě na facebooku pobavil příspěvek od maminky, která má jedno dítko s postižením, jedno zdravé už větší a k nim ještě šílené batole. Zoufala si, že ji opouští zdravý rozum, nic si nepamatuje a celý den se akorát snaží, aby všichni ten čas, než večer ulehnou do postelí, ve zdraví přežili. No musela jsem se pousmát, protože mi to až neuvěřitelně připomnělo můj současný stav. Samíček, Tomášek, Bobule a dva vyčerpaní rodiče. Ono je totiž úplně jedno, jestli spíme tři hodiny nebo devět hodin. V tu chvíli, kdy máme ráno usadit celý ten zvěřinec ke stolu k namazaným chlebům, totiž vyčerpáme své zásoby energie pro celý den. I to kafe na nás pak kouká zcela bezradně.
Celé to začne něžným probuzením. Někdy je to nečekaný kopanec do čelisti, někdy brutální páčení očních víček. Nikdo si nepamatuje, jestli to dítě nad ránem přinesl on nebo jestli přišlo samo, popřípadě jestli už mělo mlíko. Ale lahvička, zapasovaná mezi žebra značí, že mlíko bylo. A modřina pod ní zase ukazuje, že bylo tak kolem třetí až čtvrtý ráno. To bychom měli. Další naše spěšné kroky vedou do pokojíčku, rychle dát Samíčka na nočník. Počítám, že vstával v pět, protože sedí uprostřed vyrabovaných skříní s hračkami a oblečením. A ten nočník jsme nestihli... Všechny přebalit, převlíknout, zatopit v kamnech a uvařit čaj. O hodinu později si Bobulka prohlíží v misce chleba se sýrem a Tomášek zobe granule. To bychom měli, jedeme do školky. Tam si totiž taky už musí myslet, že piju. Náhradní bodýčko tam Samíčkovi vozím už čtrnáct dní. Nemůžu za to, prostě si nikdy nevzpomenu. Nikdy. A což teprve, když se má něco platit nebo kupovat kapesníčky. Zásadně jezdíme pozdě. Bohužel už končí sezóna traktorů, tak se nebude na co vymlouvat. A ve středu mají focení. Stůjte při mě všichni svatí, ať má to dítě něco normálního na sobě.
Mezitím u doktorky s Tomáškem vyplňuju dotazník o kterém jsem tvrdila, že jsme ho nedostali a sestřička ho vytáhla z našeho očkovacího průkazu. Takovej trapas! Jsem nemožná, ale snažím si to nepřipouštět. Zapomíná každý.
Minulý týden ve čtvrtek odpoledne sedím s klukama v obýváku a hrajeme si. V kuchyni nádobí a zbytky od oběda. Koš na záchodě přetejká plínama, sušáky plný prádla před televizí a v předsíni halda špinavých věcí. Po celé zahradě kapesníčky roztrhané od bobule a u botníku rozlila nějakou vodu, doufám. Já to neřeším. Ještě v pyžamu, neumytá natož nalíčená, dřepím s klukama v obrovský hromadě hraček a s pytlem v ruce jim vysvětluju, že hračky přebereme od odpadků, zbytků jídla a rozbitých autíček a uděláme jim v tom pořádek. Uklízet celý dům budu totiž až večer, popřípadě dopoledne. Chci to mít hezký, protože zítra má přijít paní z centra raný péče, aby se podívala na Samíčka. A najednou zvonek.
Jo přesně. Neměla přijít v pátek, ale dnes a já se ve dveřích tvářím víc vyděšeně, než můj flek na tričku.No nic, rychle jsem jí uklidila cestičku do obýváku, tam v hračkách vytvořila kruh čistého koberce, kam jsme si všichni sedli a v nestřežené chvíli to umyla a uklidila na záchodě. Ale bylo mi hrozně.
A to jsem si myslela, že když jsem před lety z nervozity nadiktovala revizorovi špatné rodné číslo a on si pak myslel, že se ho snažím oblafnout, bylo hrozný. Nebylo.
Mohla bych tu pokračovat dlouho a dlouho. Takhle to teď u nás je a já přesto nemám pocit, že bych dělala něco špatně. Vždyť nad vším se dá občas mávnout rukou. Ale velmi by mi pomohlo, kdybych se dozvěděla, že i u vás doma to občas vybouchne a že těch rodičů, kteří mají patent na své děti a ví přesně co dělají, zase tolik není... M:)
Když jsem před necelými třemi lety seděla ve vlaku, ruku v ruce svého nového přítele, bylo mi na omdlení. Čekalo mě seznámení s jeho rodiči a já byla jako na trní, aby se vše povedlo. Abych neměla flek na kalhotech, abych se neztrapnila při podávání ruky, aby se nelekli Samuelka... Záhy se ukázalo, že moje obavy a vyházená půlka skříně, byly naprosto zbytečné. Hned k brance přiběhl Badeček, nemotorný Labrador, který mi na dokonalé džíny obtiskl své dvě tlapy. Následovala ho maminka, která ode mě dostala do čela při nemotorném pokusu o přátelský polibek a v závěsu se objevil Járův taťka. Velikánský pán v typických modrých pracovních lacláčích a já už tušila, co bude následovat. Dostala jsem pusu přes celý obličej, doprovázenou pár vtipnými poznámkami aby tréma trochu povolila a mohla jsem si jít oddychnout. Oba rodiče se následně vrhli k Samuelkovi, vytvořili mu v obýváku ležení, protože tenkrát to byl ještě takový hadrový panáček a celé odpoledne mu ukazovali různé hračky.
"Konečně máme vnouče a úplně bez práce!" Zaradovali se a já bych si se slzou v oku za své obavy, jestli se jim budeme líbit, nafackovala.
Jezdili jsme tam opravdu často a já mohla pozorovat, jak parádní děda ten Járův tatínek vlastně je. Samík měl rád písničky a děda taky. Hodiny spolu sedávali u televize, pouštěli si Óčko, zpívali (teda děda zpíval) a tancovali (hlavně Samíček tancoval) a když začala nějaká dědova oblíbená a dal se do zpěvu, Samuelek si zacpal uši, protože se lekl jeho zvučného hlasu. Večer se grilovalo maso. Járy taťka si sedl ke grilu a buď udělal společně s babičkou ty nejlepší burgry v celým městě nebo takovou horu krkovice, že by nakrmil celou ulici.
"Vy si myslíte, že už nemůžete, ale podívej, já to tady takhle nakrájím a hned to zmizí!"
Samozřejmě měl pravdu.
A pak se narodil Tomášek. Z dědy se stal děda korunovanej. Řádně vnoučka zapil a pustil se do výchovy. Jen co Tomášek udržel v ruce hračku, vyfasoval od dědy dlouhou lžíci na boty a hodinovou lekci mlácení tímto nástrojem do lustru. Díky dědo. :-)
Jen co ochutnal první příkrmy, přijdu do kuchyně a to dítě se s dědou cpe palačinkou se špenátem a horou česneku (v tom lepším případě), ať z něj vyroste pořádnej chlap. Zalívali spolu zahradu a postříkali při tom všechny babičky i prababičky. Četli si noviny. Děda mu zpíval ruské písničky, které se kdysi sám učil ve škole. Honili se kolem stolu po kolenou. Dělali si srandu z maminky, která vždycky zčervenala (ano, já). A chystali se spolu na houby a na Berounku na ryby.
Jenže to už nikdy nestihnou.
Těsně před svýma 55. narozeninama si děda poleptal nohu louhem. Říkali jsme si, je to chlap ošlehaný životem, tohle ho nerozhodí. A taky nerozhodilo. Ve strašných bolestech dojížděl do nemocnice na převazy, dokud ho neposlali na popáleninové centrum do pražských Vinohrad. Poležel si tam 3 týdny, prošel plastikou, dostal kožní štěp a načerpal spoustu příběhů:
"A to vám tam byl chlapík a ten měl obvázanou celou hlavu a vypadal trošku jako ananas. A neuvěříš, co se mu stalo. Pil zapálenýho absinta a blafnul!"
Přijel domů, spokojeně si otevřel pivo, zářil a nám se všem ulevilo.
Já to sama pořád ještě nechápu. Všechno bylo už dobrý a pak přišel den narozenin. Pivo a maso nakoupeno, celá rodina na značkách a dědovi vylítla horečka skoro ke čtyřiceti stupňům.
Do dvou dnů už ležel na ARU a spustil se nešťastný koloběh telefonátů, bílých plášťů, povzbudivých objetí, který skončil 13.9.2018 špatně.
Teď mě čeká vaření večeře, mytí nádobí i dětí a běžný večer, protože život běží dál a mě to tak štve. Proč se nemůže všechno na chvíli zastavit, aby se s tím člověk mohl nějak v klidu vyrovnat? Proč děda, který byl dědou tělem i duší, chlapík, co si v životě už něco zažil a vyzkoušel, něco se nazlobil, ale teď už seděl doma a čekal na svoje vnuky, aby jim mohl předat lásku a zkušenosti? A co ta příčina? Zákeřná bakterie, která číhala v orgánech a čekala na svou příležitost. Na oslabení imunity, aby mohla všechno zkazit...
Je to už skoro dva měsíce, ale vzpomínky na společné chvíle, oblíbené písničky i takové plánování Vánoc, na nás pořád působí, jako kopanec do břicha. A ještě dlouho bude.
Chybíš dědo.
M:)
