O ničem a trochu o Bobuli.

Já už jsem si ale opravdu myslela, že se na psaní vykašlu úplně. Za posledních pár měsíců, jsem s výjimkou cvičících videí a lenošivých seriálů na notebook ani nesáhla. Stala se ukrutná spousta věcí, o kterých bych se tu mohla zmínit, ať se můj blog neklepe zimou někde v koutě, ale neodhodlala jsem se. 

"Jé, mi vás známe! My vás čteme na internetu! Máte talent!"

Ano, až zpětná vazba mě postrčila tím správným směrem. Donutila mě ostýchavě nakouknout mezi řádky a po pár nepovedených a smazaných odstavcích, se tu zase potkáváme u článku o ničem.

Pokud se ptáte, jak se máme mezi liškami, tak musím uznat, že je to boží místo. Lišky, ježci, kuny, srnky, běhaví broučci, žáby i ohromní pavouci s vaky plnými svých miminek, ti všichni se před chladným počasím stahují k našim dveřím a čekají na svou příležitost, dostat se dovnitř. Domluvili jsme se tady, že nebudeme pouštět uprchlíky, kteří mají více než čtyři nohy. Ale je to boj.
Máme mraky ořechů. Já která tolik let dávám nehorázný peníze za malý pytlíček vlašáků, suším teď před krbem dobrých deset plechů posetých ořechy. Nehty mám špinavý jako krtek a nejde to dolů samozřejmě. Ale nestěžuju si! Mám svoje ořechy! Taky jsem si zvykla každý večer vyběhnout před dům na pole a koukat, jak hoří nebe. Je to krásný. Nemůžu se pak ani hnout, leda když si vzpomenu, jakej mám v kuchyni ještě brajgl.

Začíná o nás být známo, že jsme tak trochu blázni. Ostatně, to se potvrdilo i tentokrát. Jakmile se malý Tomášek rozchodil a my se radovali, že z auta nemusíme odnášet dvě děti, nákup a výslužku od babičky, ale jen jedno dítě, protože to malé dojde po svých, objevila se ONA. Drobek, který potřeboval zachránit. Štěně v nouzi. Nikdo ji neměl rád. Její sourozenci nedostali příležitost se mockrát nadechnout a ona žila pouze proto, aby odkojila fenu. Nevěděli jsme rasu ani pohlaví, ale rozhodně jsme věděli, že tady najde domov.

A pak nám ji přinesli.

Jmenuje se Bobule. Je to čistokrevná zablešená malá bestie, která dokáže v jednom jediném kousnutí dát člověku tolik lásky, že je mu do zpěvu. Opravdu nelze Bobulku vyfotit ostře. Ten ocásek ani není vidět, jak zběsile s ním mlátí. Je šťastná, když může lovit naše děti a strhávat je na zem za plínu. Je šťastná, když Tomášek vyhazuje kousky kuřete z talíře pod židli. Ale nejvíc šťastná je, když ji vypustíme na zahradu a ona se může válet v mechu a trávě. Bobule.

Takže teď, když vystoupíme z auta, táhneme jedno dítě, který nechodí, druhý dítě za ruku, protože by prchalo na druhou stranu, nákup, výslužku od babičky a v podpaží k tomu pelíšek s Bobulí. 

Bože dej, ať už to všechno chodí samo a hlavně směrem, kterým jdou i rodiče! M:)