čtvrtek 24. května 2018

Samuelek na vozíčku

Omlouvám se za lehké, dobře, spíš za těžké zpoždění, ale pokud jsem si myslela, že s opuštěním bytu, zapracuji na své seberealizaci, začnu víc sportovat, číst, psát, všude bude uklizeno a děti se vše naučí samy jako mávnutím kouzelného proutku, pletla jsem se. 

Ano. A můžou za to právě ti mí kluci. Že jsem už tři měsíce neviděla knihu ani Ordinaci (nesmějte se), dokonce asi po dvou měsících opět sedím u počítače a mám hodinku čas. Samuelek s Tomáškem se mezi tím stali mobilními. U Tomáše to začalo plazením a to bylo ještě dobrý. Jakmile se dostal na kolena, je to šílený. Ty jeho očička mě sledují z každé skulinky, kam se dá vlézt nebo z každého vyvýšeného bodu, odkud se dá spadnout. Ze stropu se mi na umyté nádobí drolí omítka, když tenhle živel v patře běží přes ložnici za míčem, samozřejmě po kolenou.

A Samík? Ten se po vzoru mladšího bráchy naučil vyškrábat na nohy, opřený o skříňku, postel či stůl. Jenže asi zrovna chyběl, když ho brácha učil, zase si kecnout na zadek a dostat se dolů. Takže každou chvíli se odněkud ozývá to jeho typické kňourání a poplakávání, aby ho někdo zase posadil. Ale to není všechno...

Od té doby, co mi Samuelek vyrostl z prvního kočárku, nemůžu najít jiný, který by nám vyhovoval. Zkoušeli jsme zdravotnický kočárek, ale byl strašně těžký, absolutně neskladný do auta a při neustálém vynášení do patra bez výtahu, jsem nejednou vyklepala nějaký ten šroubek. Z výběru klasických kočárků, už naši nosnost nesplňuje ani jeden. Vozík za kolo to samé. Než ho narvu do auta, potím krev a kde mám další kočárek a dvě děti? Nezvládám. Tříkolka nic a sám zatím nechodí. Pohrávala jsem si s myšlenkou, obstarat mu invalidní vozíček. Říkala jsem si ale, že si v něm nelehne, neodpočine. Je to přece pořád to moje malý miminko. 

Omyl. Žádný miminko, ale drak!

V lázních jsme si nechali poradit od jejich domovské firmy Medicco. Samík si vozíček vyzkoušel, vše se přeměřilo a kompletní žádost, včetně zpráv lékařů, putovala na pojišťovnu. Formalita, říkali. Radovali jsme se a začali dávat dohromady finance na mastný doplatek (normálka). Jenže po měsíci přišla ledová sprcha. 

Vaše žádost se zamítá? Jako proč?

Protože dle diagnózy, psané v lékařské dokumentaci, je zjevné, že dítě nebude schopno vozík samo kočírovat. A právě tento konkrétní vozíček je uzpůsobený k tomu, aby jeho ovladatelnost malým pacientem byla co nejjednodušší. A to, že chlapečka hodláme na vozíku vozit my, dokazuje i naše žádost o výškově nastavitelnou rukojeť vozíku.

Málem jsem padla nohama nahoru. Samuelek už při první zkoušce vozíku jasně všem ukázal, že ho bude umět řídit úplně bez problémů. A navíc ho chceme právě proto, abychom po necelých pěti letech, nemuseli kluka vozit pouze my. Sedla jsem k internetu a zjišťovala, jak se píše odvolání. Nejednou jsem se u toho pořádně orosila, ale s výsledkem jsem byla spokojená a putoval obálkou na VZP do Hradce. Čekáme...
Odpověď z pojišťovny přišla obratem: Chceme vidět záznam ze zkoušky vozíku. 
Věděla jsem, že jsme v háji. Já tu zkoušku ani neviděla, protože v lázních byl Samuel s taťkou a rozhodně není standartní postup, celou akci natáčet na kameru.  Zmuchlala jsem papír a šla si po svých.
Nakonec ale vše dobře dopadlo. Pojišťovna si vyžádala lékařský posudek z lázní a tam jim potvrdili, jak je Sáma šikovný. Další dva měsíce se nedělo nic, než zaplatit zálohu a doplatit zbytek (díky dědo).

Až jednou, uprostřed přípravy oběda, zazvonil zvonek a vozíček byl doma. Když jsem na něj Samuelka poprvé posadila a on mi předvedl svou zběsilou jízdu, málem jsem to obrečela. Myslela jsem na to, jak dlouho mi trvalo, naučit se parkovat (a stále to neumím) a takovýhle dítě, který si neumí oblíknout ponožku, okamžitě chápe principy jízdy a ukazuje neuvěřitelné kousky.

Od té doby jsme z něj na nervy ještě víc. Jezdí si kam chce on, nejlépe vždy někam do pangejta, popřípadě nasměrovat vozík na jakékoliv auto, co parkuje u cesty, roztočit kola, zacpat si uši a radovat se po cestě za nárazem. No naběháme se i tak. A lituji i paní učitelky ve školce. Stačí chvilku poslouchat za dveřmi a slyšíme samé: "Samíčku pojeď. Pozor! Né, tudy né. Bacha na prstíčky! Pozor dveře! Kde to má brzdy..." :-D

Jak říkám. ŽÁDNÝ MIMINKO, JE TO UŽ VELKEJ KLUK. M:)



2 komentáře:

  1. Paráda, jde mu to skvěle! Ale to papírování okolo, to by mě vytáčelo, škoda, že rozhodují ti, kteří nikdy nevylezli ven :(

    OdpovědětVymazat