Utíkej ty Káčo, utíkej!

To jsem celá já. Párkrát si jdu zaběhat a už se považuju za odborníka, hodného k tomuto tématu psát články. Ale tak neberte mi tu radost. Ostatně, musím z toho něco vytřískat, než začnou pařáky a já se na to zase vybodnu. Nebo nevybodnu?

Běhat jsem začínala několikrát. Pamatuju si tenkrát ještě v Brně. Nevím, co mě to napadlo. Každé ráno ve škole. každé odpoledne v práci až do noci a poté až do rána v hospodě. Cigáro mi těžko padalo od pusy, fyzička v kopru a já jednoho deštivého odpoledne nazula kecky. Uběhla jsem 500m a s ukrutným pícháním v boku, břiše a plicích se vrátila domů, abych mohla tenhle sport pověsit na háček.

Potom jsem začínala co se narodil Samuelek a já se ocitla těžce vystresovaná, nespokojená, s dvaceti kily nadváhy. Můj tehdejší (ne)přítel se pasoval do role mého trenéra. Člověk, který někde na základce kopal fotbal za peníze, prošel si brutálními tréninky a naběhal kilometry. Bohužel jeho neutuchající žízeň po všem, co obsahovalo alespoň 4 promile způsobila, že si kopnul leda při hraní FIFY a s hláškou, že už se v životě naběhal dost a sport do budoucna rozhodně neplánuje, se chopil sestavování mého tréninkového plánu. Bylo nad slunce jasné, že pro mámu po porodu, která se v životě nehýbala, je každodenních 160 kliků, 250 dřepů a hodina běhu trochu moc. Ještě ty jeho kecy. No nic. Šlo to do kopru. Všechno.

A jsme tady. U mého třetího pokusu. Křivdy minulosti jsou pryč, psychika v pořádku, život šťastný a vztah ke sportu kladný. Po druhém porodu dalších 20 kilo nahoře a já si předsevzala, že březen bude běhací. Buď to klapne, nebo ne. První vyběhnutí je pro mě rozhodující, i když je to špatně. Dost ale ovlivňuje to, jestli se dokopu, si ty boty obout znovu. Ještě trošku mrzlo, když jsem uspala děti, navlíkla spešl triko a vylítla z branky. Hlídala jsem si dech i tempo a po třech kilometrech s nepoznanou euforií dělala první selfie svýho červenýho ksichtu.

Chodím běhat obden. Těším se na to. Vychytávám si svůj styl. Běhám sama a nepřizpůsobuju se cizímu tempu. Občas mě honí sousedovic Broček. Včera se za mnou zase hnali dva mlaďasové v traktoru. Pochopitelně jsem se snažila zdrhnout, ale po chvíli jsem myslela že umřu, zpomalila u kraje a dělala, jako že mi někdo volá. Klasika. Míjeli mě s posměšnými výrazy, ale mě to bylo jedno. Vysmátá jsem doběhla domů s ještě delší trasou a lepším časem, než naposledy.

Večer pak sedím na křesle a nevěřícně si přiznávám. Já fakt umím běhat :-D

Rady o tom, jak dýchat, jaké tempo zvolit a jak vlastně běhat, aniž bych se jen nesmyslně honila, jsem si nevycucala z prstu. Moc mi s tím pomohla knížka od pánů Miloše Škorpila a Pavla Kosorina o běhání a o životě. Stačilo přečíst a přijde mi, že běhám už měsíce... M:)