Jste už dlouho v pohodě? Udělejte si výlet do Ikey!

Ráno jsme odevzdali děti babičce a nasedli do auta. Na cestu do Prahy jsem se strašně těšila. Den jenom pro nás, co víc si přát. Naprosto jsem nechápala otrávený výraz v Járově tváři. 
"Netvař se prosím tě tak znuděně. Ty si budeš kupovat auto a já si poprvé v životě jedu vybrat doplňky do Ikey. Je to můj den a já si ho chci užít!"
Uvedla jsem věci hned ze začátku na pravou míru. Jenže malý a podstatný detail byl ten, že Jára už v Ikee kdysi nakupoval.
Cesta byla skvělá. Zpívali jsme si, jako kdybychom jeli někam na tábor a domluvili se, že si dáme nejprve někde oběd a pak se vrhneme na nakupování. 
Po příjezdu se ukázalo, že Ikea má jen trapně malé parkoviště, na kterém krouží ubohá auta, číhající na své místo. Připojili jsme se do víru a po deseti minutách zaparkovali. 
Nikde nic k jídlu nevidím, ale to nevadí, dáme si něco až uvnitř. 
Jakmile jsme vkročili do vestibulu, strhnul nás dav a už to jelo. Taková nádhera. Sedla jsem si snad na každý gauč a pomazlila se se všemi polštářky. Na rameno zavěsila žlutou tašku a přemýšlela, jakým stylem se tu nakupuje. To jim mám ty doplňky strhávat rovnou z vystavených místností?
Lidi, lidi, všude lidi. Járův úsměv byl okamžitě ten tam, ale já se nenechala odradit.
Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co vlastně chci. Proud lidí mě unášel stále dál a než jsem pochopila styl nákupu, byly jsme v půlce. Dětské koberce se mi vůbec nelíbily, povlečení mělo moc malé polštáře a prostěradla zbyla pouze růžová. Málem jsem se rozbrečela u vybírání skříně klukům do pokojíčku. Ten jejich pitomej systém. Opište si název výrobku, číslo, počet kusů... To je sice fajn, ale vždyť se tu každá polička jmenuje jinak! Nakonec jsem vybrala drahou skříňku s dvěma šuplíky a ještě dražší, kterou pověsím nad ní. Z dětského oddělení odcházíme se zpocenýma rukama a jednou usmolenou sadou plastových talířků.
Úsměv mě nadobro opouští. Pořád se mi někdo plete pod nohy, děti (cizí děti, svoje bych sem nevzala) řvou, a já hlady nevidím ani metr před sebe. Musím si sundat bundu, ale mám blbý tričko, které se mi neustále roluje nahoru. Je mi zle.
Lehce rozladění se dostaneme do půlky baráku. "Dáme si něco k jídlu?" Ptám se s nadějí v očích. "Tady?" Ukazuje Jára na padesátimetrovou frontu, zatočenou různými směry, plnou lidí, prahnoucích zřejmě po těch šílených masových koulích.
Usoudím, že menší zlo bude pokračovat v nákupu a jdeme dál.
Koupelny. Moje představa byla, vybrat si tu nábytek do koupelny, věšáčky, zrcadlo a to vše ve dřevě. Po půlhodině hladového pobíhání a vybírání čehokoliv, co by se mi jen trošku líbilo, beru dva ručníky a teď už s nefalšovaným brekem odcházíme. 
Při prodírání se davem, kdy najdeme krásné talíře a hážeme do košíku blbosti spíš jen proto, abychom neodjeli  s prázdnou, si Jára vzpomene, že jsme zapomněli na začátku v dětským oddělení na chodítko pro Tomáška. Po usilovné debatě Jára odchází zpět přes půlku obchodu pro kód na chodítko, a já stojím a čekám.
"Jestli vás to nebaví, měli jste si dřepnout do dětskýho koutku!" Ječí zrovna jedna matka na syna s manželem, kteří mají výraz úplně stejný, jako já. Pane Bože! Koho by to jako bavilo? Všichni se snad zbláznili!
Je zázrak, že jsme se našli a pokračujeme přes doplňky, textil, světla, až ke skladu. 
Hned první položka, kterou chceme, ve skladu není. U druhé jsem zjistila, že místo skříně, mám opsanou pouze jakousi dřevěnou desku a v podobném duchu tam bloudíme ještě asi hodinu, která nás už totálně dorazila.
S křečovitým úsměvem jdu platit. Naštěstí toho nemáme moc.

Svůj den jsem zakončila totálním přežráním se nezdravými věcmi a neschopností večer nakoupit k večeři ani rohlíky. Už nikdy nechci nakupovat. Doma jsem se vztekala, že si na internetu udělám objednávku za tři tisíce a Ikea mi to nabízí milostivě dovízt za šest stovek? Tak teď už chápu, že většina lidí dá raději těch šest set, jen aby nemusela podstupovat takové trauma.

Jsem ráda, že jsme se vydrželi nepohádat až do večera, kdy už z nás při koupání dětí křičela spíš jen únava. 

Až budu mít zase "svůj den", sednu si raději na Náplavku a budu házet drobky labutím. Ale ty dvě hodiny strávené v autě, kdy nám sluníčko pralo do obličeje a my se ve slunečních brýlích křenili do rytmu elektroswingu, ty byly fakt nádherný. M:)

Odměna za ten mor? Díky, ale stačilo :-D