Jste už dlouho v pohodě? Udělejte si výlet do Ikey!

Ráno jsme odevzdali děti babičce a nasedli do auta. Na cestu do Prahy jsem se strašně těšila. Den jenom pro nás, co víc si přát. Naprosto jsem nechápala otrávený výraz v Járově tváři. 
"Netvař se prosím tě tak znuděně. Ty si budeš kupovat auto a já si poprvé v životě jedu vybrat doplňky do Ikey. Je to můj den a já si ho chci užít!"
Uvedla jsem věci hned ze začátku na pravou míru. Jenže malý a podstatný detail byl ten, že Jára už v Ikee kdysi nakupoval.
Cesta byla skvělá. Zpívali jsme si, jako kdybychom jeli někam na tábor a domluvili se, že si dáme nejprve někde oběd a pak se vrhneme na nakupování. 
Po příjezdu se ukázalo, že Ikea má jen trapně malé parkoviště, na kterém krouží ubohá auta, číhající na své místo. Připojili jsme se do víru a po deseti minutách zaparkovali. 
Nikde nic k jídlu nevidím, ale to nevadí, dáme si něco až uvnitř. 
Jakmile jsme vkročili do vestibulu, strhnul nás dav a už to jelo. Taková nádhera. Sedla jsem si snad na každý gauč a pomazlila se se všemi polštářky. Na rameno zavěsila žlutou tašku a přemýšlela, jakým stylem se tu nakupuje. To jim mám ty doplňky strhávat rovnou z vystavených místností?
Lidi, lidi, všude lidi. Járův úsměv byl okamžitě ten tam, ale já se nenechala odradit.
Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co vlastně chci. Proud lidí mě unášel stále dál a než jsem pochopila styl nákupu, byly jsme v půlce. Dětské koberce se mi vůbec nelíbily, povlečení mělo moc malé polštáře a prostěradla zbyla pouze růžová. Málem jsem se rozbrečela u vybírání skříně klukům do pokojíčku. Ten jejich pitomej systém. Opište si název výrobku, číslo, počet kusů... To je sice fajn, ale vždyť se tu každá polička jmenuje jinak! Nakonec jsem vybrala drahou skříňku s dvěma šuplíky a ještě dražší, kterou pověsím nad ní. Z dětského oddělení odcházíme se zpocenýma rukama a jednou usmolenou sadou plastových talířků.
Úsměv mě nadobro opouští. Pořád se mi někdo plete pod nohy, děti (cizí děti, svoje bych sem nevzala) řvou, a já hlady nevidím ani metr před sebe. Musím si sundat bundu, ale mám blbý tričko, které se mi neustále roluje nahoru. Je mi zle.
Lehce rozladění se dostaneme do půlky baráku. "Dáme si něco k jídlu?" Ptám se s nadějí v očích. "Tady?" Ukazuje Jára na padesátimetrovou frontu, zatočenou různými směry, plnou lidí, prahnoucích zřejmě po těch šílených masových koulích.
Usoudím, že menší zlo bude pokračovat v nákupu a jdeme dál.
Koupelny. Moje představa byla, vybrat si tu nábytek do koupelny, věšáčky, zrcadlo a to vše ve dřevě. Po půlhodině hladového pobíhání a vybírání čehokoliv, co by se mi jen trošku líbilo, beru dva ručníky a teď už s nefalšovaným brekem odcházíme. 
Při prodírání se davem, kdy najdeme krásné talíře a hážeme do košíku blbosti spíš jen proto, abychom neodjeli  s prázdnou, si Jára vzpomene, že jsme zapomněli na začátku v dětským oddělení na chodítko pro Tomáška. Po usilovné debatě Jára odchází zpět přes půlku obchodu pro kód na chodítko, a já stojím a čekám.
"Jestli vás to nebaví, měli jste si dřepnout do dětskýho koutku!" Ječí zrovna jedna matka na syna s manželem, kteří mají výraz úplně stejný, jako já. Pane Bože! Koho by to jako bavilo? Všichni se snad zbláznili!
Je zázrak, že jsme se našli a pokračujeme přes doplňky, textil, světla, až ke skladu. 
Hned první položka, kterou chceme, ve skladu není. U druhé jsem zjistila, že místo skříně, mám opsanou pouze jakousi dřevěnou desku a v podobném duchu tam bloudíme ještě asi hodinu, která nás už totálně dorazila.
S křečovitým úsměvem jdu platit. Naštěstí toho nemáme moc.

Svůj den jsem zakončila totálním přežráním se nezdravými věcmi a neschopností večer nakoupit k večeři ani rohlíky. Už nikdy nechci nakupovat. Doma jsem se vztekala, že si na internetu udělám objednávku za tři tisíce a Ikea mi to nabízí milostivě dovízt za šest stovek? Tak teď už chápu, že většina lidí dá raději těch šest set, jen aby nemusela podstupovat takové trauma.

Jsem ráda, že jsme se vydrželi nepohádat až do večera, kdy už z nás při koupání dětí křičela spíš jen únava. 

Až budu mít zase "svůj den", sednu si raději na Náplavku a budu házet drobky labutím. Ale ty dvě hodiny strávené v autě, kdy nám sluníčko pralo do obličeje a my se ve slunečních brýlích křenili do rytmu elektroswingu, ty byly fakt nádherný. M:)

Odměna za ten mor? Díky, ale stačilo :-D

Utíkej ty Káčo, utíkej!

To jsem celá já. Párkrát si jdu zaběhat a už se považuju za odborníka, hodného k tomuto tématu psát články. Ale tak neberte mi tu radost. Ostatně, musím z toho něco vytřískat, než začnou pařáky a já se na to zase vybodnu. Nebo nevybodnu?

Běhat jsem začínala několikrát. Pamatuju si tenkrát ještě v Brně. Nevím, co mě to napadlo. Každé ráno ve škole. každé odpoledne v práci až do noci a poté až do rána v hospodě. Cigáro mi těžko padalo od pusy, fyzička v kopru a já jednoho deštivého odpoledne nazula kecky. Uběhla jsem 500m a s ukrutným pícháním v boku, břiše a plicích se vrátila domů, abych mohla tenhle sport pověsit na háček.

Potom jsem začínala co se narodil Samuelek a já se ocitla těžce vystresovaná, nespokojená, s dvaceti kily nadváhy. Můj tehdejší (ne)přítel se pasoval do role mého trenéra. Člověk, který někde na základce kopal fotbal za peníze, prošel si brutálními tréninky a naběhal kilometry. Bohužel jeho neutuchající žízeň po všem, co obsahovalo alespoň 4 promile způsobila, že si kopnul leda při hraní FIFY a s hláškou, že už se v životě naběhal dost a sport do budoucna rozhodně neplánuje, se chopil sestavování mého tréninkového plánu. Bylo nad slunce jasné, že pro mámu po porodu, která se v životě nehýbala, je každodenních 160 kliků, 250 dřepů a hodina běhu trochu moc. Ještě ty jeho kecy. No nic. Šlo to do kopru. Všechno.

A jsme tady. U mého třetího pokusu. Křivdy minulosti jsou pryč, psychika v pořádku, život šťastný a vztah ke sportu kladný. Po druhém porodu dalších 20 kilo nahoře a já si předsevzala, že březen bude běhací. Buď to klapne, nebo ne. První vyběhnutí je pro mě rozhodující, i když je to špatně. Dost ale ovlivňuje to, jestli se dokopu, si ty boty obout znovu. Ještě trošku mrzlo, když jsem uspala děti, navlíkla spešl triko a vylítla z branky. Hlídala jsem si dech i tempo a po třech kilometrech s nepoznanou euforií dělala první selfie svýho červenýho ksichtu.

Chodím běhat obden. Těším se na to. Vychytávám si svůj styl. Běhám sama a nepřizpůsobuju se cizímu tempu. Občas mě honí sousedovic Broček. Včera se za mnou zase hnali dva mlaďasové v traktoru. Pochopitelně jsem se snažila zdrhnout, ale po chvíli jsem myslela že umřu, zpomalila u kraje a dělala, jako že mi někdo volá. Klasika. Míjeli mě s posměšnými výrazy, ale mě to bylo jedno. Vysmátá jsem doběhla domů s ještě delší trasou a lepším časem, než naposledy.

Večer pak sedím na křesle a nevěřícně si přiznávám. Já fakt umím běhat :-D

Rady o tom, jak dýchat, jaké tempo zvolit a jak vlastně běhat, aniž bych se jen nesmyslně honila, jsem si nevycucala z prstu. Moc mi s tím pomohla knížka od pánů Miloše Škorpila a Pavla Kosorina o běhání a o životě. Stačilo přečíst a přijde mi, že běhám už měsíce... M:)

Těžký život domorodcův

S kamarádkou, která má svůj život na vesnici, místo dětí vylepšený o prase, králíky, slepice a já nevím co ještě, jsme se shodly, že život na vsi rozhodně není pro lenochy. Tady je prostě neustále co dělat. Naopak si myslím, že takový přechod z bytu #jsemzachvilkuuklizenej do baráku #nestihasco?, může být pro někoho lehce frustrující. Tady už je pak čistě na vás, jestli si zvyknete sem tam na nějakou pavučinku nebo se z toho zblázníte.

Několik detailů mě ale za poslední týden pěkně zvedlo ze židle. Dostupnost jakýchkoliv potravin nebo drogérie je v blízkém okolí nulová. Věděla jsem to dopředu, nemusíte mi nic říkat. Skoro denně jezdíme do města, takže to není taková hrůza. Navíc mi stačily asi 3 týdny k tomu, abych se naučila hospodařit s jídlem v lednici a vždy spotřebovala opravdu všechno. Každopádně mě napadlo, zkusit nějakou exotiku a strávila jsem asi hodinu na stránce Košík.cz, abych vyšperkovala svoji objednávku k dokonalosti a taky firmu vyzkoušela. V seznamu samý dobrý věci, jako třeba koriandr, passion fruit, jehněčí... Já už si to moc nepamatuju. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že po zadání adresy mi přijde mail s omluvou, že do takový s prominutím prdele, mi ten nákup rozhodně nedovezou. Kdybych však bydlela v Praze, mám vše do hodinky. 

Jednou jedinkrát jsem si zkusila z internetu něco objednat. Přijel nafrněnej kurýr od In Time a s výčitkou v očích mi otevřel kufr od oprejskanýho forda, ať si vezmu balík a už mě ani nenapadne, něco z netu objednávat. Pán totiž musel sjet z dálnice a cca 9km koukat do polí. Tak to jsem skoro obrečela. 

Já na ně kašlu. Nepotřebuju balíky až pod nos, bude méně odpadu. Ale nevidím v tom logiku. Přece kdybych bydlela v Praze, mám obchod na každým rohu a i to jídlo si raději zajdu vybrat sama. Jak k tomu potom přijde tady osmdesátiletý pan soused, který celý život žije jen o vajíčkách? Co ti starší lidé z vesniček, kam přijede dodávka s jogurtama jednou měsíčně, kterým by se naopak hodilo, kdyby jim někdo nákup dovezl až pod nos? 

Takže pokud někdo přemýšlíte nad podnikáním, tady vidím trochu díru v systému. A říkám vám, že kdyby ten kurýr přijel z úsměvem, odvezl by si ještě košík vajec a pálenku. Ale to, že starší lidé z vesnic by si asi těžko nákup objednali přes notebook s nadupaným wifi, je zase věc druhá. :-)

Ještě že tady stačí, se druhý den ráno podívat z okna, jak se na rozlehlém poli před domem zvedá mlha a náš černý kocour v ní vypadá jako pes Baskervillský a všechny křivdy dnů minulých jsou fuč. A jak by řekla mamka: "Představ si toho blba, jak sedí na záchodě..." M:)