Ale upřímně. Stěhovali jste někdy čtyřčlennou rodinu? Ne? Tak tady nabízím malou ochutnávku z celého procesu, který pokud nepolevíme ve svém vražedném tempu, skončí možná už v létě.
Od chvíle, co se mi kluci vrátili z lázní, nebylo snad ani hodinku čas si sednout a v klidu si vypít kafe. Dokonce mi přijde, že počet šálků s kávou se ze dvou zvedl na čtyři a nebo je taky možné, že to kafe, které celý den piju, je ještě z rána. Fakt nevím. Dům máme sice krásný, ale momentálně zavalený hromadami našich osobních i neosobních věcí, které někdo omylem místo do popelnice, vysypal na podlahy všech místností přesně tam, kde by se teoreticky měly od neděle vyskytovat i skříně. Ono totiž stěhovat s pěti krabicemi je fakt zábava.
Ráno vstaneme a Samíček jede do školky, pak rychle do bytu a naložit auto až po uši věcmi. Zbrklý odjezd do baráčku, kdy je po cestě potřeba nakoupit nějaké jídlo, plíny, nutrilony... Zajet s Tomáškem k doktorce, navštívit milé tety na poště, podat daňový přiznání a dotlačit auto na benzínku, protože si v tom frmolu nikdo nevšiml, že jedeme na vzduch. Konečně jsme na místě a Tomáš usnul v autě. Necháváme ho spát a nosíme krabice přes zahradu domů, přičemž přeskakujeme hladové kočky, kterým je zřejmě úplně jedno, že změnily páníčky. Hlavně že sypeme granule. Venku -10, takže i v baráku zima jako v morně. Roztopit kamna, nanosit nové dřevo, uvařit kafe a ejhle. Z chůvičky zní orchestr a nám dochází, že máme dítě v autě. Zem je studená a Tomášek v postýlce nebude, takže hned po tom, co ho nakrmíme, se buď Jára snaží s prckem na klíně přimontovat nové radiátory nebo já s prckem za krkem oloupat pár brambor k obědu, ale ani chvilka klidu. Chceme se vrhnout na vybalování krabic, protože je potřebujeme zpět do bytu na další balení, jenomže už je půl jedný a Samík na nás čeká ve školce. Odevzdaně otáčíme bedny vzhůru nohama zhruba v těch místnostech, kam by měl jejich obsah patřit a nosíme je zpět do auta. Tak krabice, dítě, klíče od domu, klíče od bytu, nakrmit kočky, bože mrznou mi ruce...
Opět jsme tam mohli strávit jen dvě hodiny a to je sakra málo. Vyzvedneme Samuelka a parkujeme před bytem. Odnést děti, vrátit se pro krabice a v tom je půl druhý a Jára mi mává při odchodu na odpolední. Mým úkolem je postarat se o děti. Pamatujete, když jsme si všichni v dětství hrávali venku a naházeli na hromádku dvacet šneků a pak pozorovali, jak se ti slizounci rozlejzaj do všech stran? Tak přesně tohle připomíná moje péče o děti. Naházím je na hromadu a už se rozlejzaj do všech koutů rabovat. Další můj úkol je znovu naplnit krabice a tak vůbec vyprázdnit a připravit nábytek na neděli, kdy nás čeká stěhování těžkých věcí. V půl jedenáctý se Jára vrací z práce, krademe si hodinu ze spánku, abychom si mohli aspoň popovídat a najednou je zase ráno a celý příběh se opakuje v naprosto totožném režimu.
Musím uznat, že se divím, že vůbec držíme pohromadě. Záda bolí, jako ještě nikdy, oči pálí a víno nepomáhá. Morálka klesá na bod mrazu. Jídelníček nejídelníček, dneska jsem se dvakrát přistihla, jak po měsíci bez pečiva, žvejkám chleba s paštikou a tečou mi slzy slastí. Při pokusu o cvičení mi tělo jasně už při rozehřátí hlásí, že jsem se snad zbláznila, jestli mi posilko s krabicema nestačilo? Před chvílí jsem se vysprchovala, vysušila si vlasy, otřela se, zůstala stát ve vaně "na Evu" a s pohledem do blba usilovně přemýšlela, co se dělá po utírání.
K večeři budou špagety. Né, já tu vlastně nemám hrnec. Tak vám uvařím rejžovou kaši. No jo, jenže rýže je už odstěhovaná. Namažu vám chleby a jdete spát. Tak nejdete. Máma už vám sbalila pyžama...
Zkrátka masakr. Mám rozjeté dvě domácnosti a v obou je bordel a půlka věcí. Moje organizační plány, bez kterých jsem značně frustrovaná, mi jeden po druhém selhávají. Vždy se prostě najde něco, co je potřeba zařídit dřív. Ale touha "mít to za sebou" nás žene pořád dopředu a zatím to vypadá, že to i přežijeme. Ostatní nás uklidňují, že se stěhujeme naposled, tak ať to nevzdáváme. Jenže co moje stěhování na Hawai? A do Norska? Odkládám na neurčito.
Pamatujete, jak jsem vám psala, že když jsme jeli do domečku složit dřevo, stoupla si nám v naprosté pustině před auto liška, aby nás přivítala? Tak dneska jsme vyčerpaně jeli pro Sámu do školky a v podobné pustině nám před auto napochodoval páv. Normální pan páv, s dlouhatánským okatým ocasem a korunkou. Zastavili jsme a koukali, dokud neodkráčel. Tak vám nevím, jestli to tam je naprosto běžná věc nebo se na nás projevuje únava a halucinace. M:)
Žádné komentáře:
Okomentovat