Mezi lišky rovnou po hlavě

Zabydlujeme se. A musím říct, že se na nový domov zvyká velice lehce, vzhledem k tomu, že je velkej, krásnej, ale hlavně náš. Teda bude. Někdy. Možná... Každopádně už se nám to tu podařilo docela vytopit. I když rovnice: Nastěhuj děti do mrazu v probíhající chřipkový epidemii = chřipka pro všechny zdarma, dokonale funguje. Jinak Samuelek s Tomáškem nijak výrazně proti stěhování neprotestují. Neumí mluvit. Já jsem se pomalu naučila, ve který krabici má kdo svoje oblečení a už tu zmateně nepobíhám, abych před sprchováním našla spoďáry. Skříně zatím chybí a hromady hadrů po kobercích na mě házejí menší splín, ale pak se stačí postavit doprostřed čisté účkové kuchyně, podívat se skrz okno zapatlané od kočičích pacek na zahradu a je to hned lepší.

A navíc Aleluja! Máme internet. Často mívám návštěvy pánů s vrtačkou, kteří mi v botech pobíhají po baráku a kladou nepříjemné otázky typu: A máte dům zvenku zateplený? Kde přesně budete mít ten router? Máte žebřík? Chcete tu díru vyvrtat tady? Nebo tady? Potřeboval bych číslo občanky, můžete mi ho dát? Proboha já fakt nevím, kde v tomhle bordelu najdu občanku, nevím co je router a ano, dům zateplený máme. Bohužel jsem zapomněla zmínit, že je zateplený zevnitř a ne z venku. Hups. Do toho mi volá operátor kvůli novým službám. Příjemný chlapík, ale musí mi volat zrovna teď? Když tu mám chlapa s vrtačkou a nepříjemnými dotazy a z obýváku se ozývá řev hladových a unavených dětí?

Jak říkám, někdy to není úplně růžový, ale někdy je to zase naprosto senzační. Každé ráno z okna vyhlížím jaro, ale skrz mrazivou a nepropustnou mlhu ho jen těžko zahlídnu, tak jdu raději zatopit v kamnech. Uvařím konvici voňavého čaje, vybalím další krabici a jdu se pídit po teplých ponožkách.

Celý dům na mě působí krásně klidně, vítá nás a je rád, že je v něm živo. Kuchyň nádherná, obývák útulný, ložnice prostorná a plná hraček, jen ta koupelna je děs. Nezvykla jsem si a vlastně zatím nikdo z nás. Postrádá topení, poličky a styl. Plastové komunistické věšáčky, o které se břinknu pokaždé, když si jdu umýt ruce mě děsí. Koberec pod vanou, věčně mokrý a nasáklý, letěl dnes rovnou do stodoly, tam pro něj určitě najdeme lepší využití. Potřebuju inspiraci, potřebuju se v koupelně cítit příjemně. 

No nebudu se tady dál rozvášňovat, oběhnu dům, posbírám děti a nakrmím je. Pak půjdu zase vyhlížet to jaro a nebo zase něco vybalit. Nebo skočím k sousedce pro nabízená vajíčka. A taky musím uklidit, protože se dnes přijde starosta podívat, jak jsme se zabydleli. Mám mu nabídnout chléb se solí? M:)