čtvrtek 15. února 2018

Mezi lišky rovnou po hlavě

Zabydlujeme se. A musím říct, že se na nový domov zvyká velice lehce, vzhledem k tomu, že je velkej, krásnej, ale hlavně náš. Teda bude. Někdy. Možná... Každopádně už se nám to tu podařilo docela vytopit. I když rovnice: Nastěhuj děti do mrazu v probíhající chřipkový epidemii = chřipka pro všechny zdarma, dokonale funguje. Jinak Samuelek s Tomáškem nijak výrazně proti stěhování neprotestují. Neumí mluvit. Já jsem se pomalu naučila, ve který krabici má kdo svoje oblečení a už tu zmateně nepobíhám, abych před sprchováním našla spoďáry. Skříně zatím chybí a hromady hadrů po kobercích na mě házejí menší splín, ale pak se stačí postavit doprostřed čisté účkové kuchyně, podívat se skrz okno zapatlané od kočičích pacek na zahradu a je to hned lepší.

A navíc Aleluja! Máme internet. Často mívám návštěvy pánů s vrtačkou, kteří mi v botech pobíhají po baráku a kladou nepříjemné otázky typu: A máte dům zvenku zateplený? Kde přesně budete mít ten router? Máte žebřík? Chcete tu díru vyvrtat tady? Nebo tady? Potřeboval bych číslo občanky, můžete mi ho dát? Proboha já fakt nevím, kde v tomhle bordelu najdu občanku, nevím co je router a ano, dům zateplený máme. Bohužel jsem zapomněla zmínit, že je zateplený zevnitř a ne z venku. Hups. Do toho mi volá operátor kvůli novým službám. Příjemný chlapík, ale musí mi volat zrovna teď? Když tu mám chlapa s vrtačkou a nepříjemnými dotazy a z obýváku se ozývá řev hladových a unavených dětí?

Jak říkám, někdy to není úplně růžový, ale někdy je to zase naprosto senzační. Každé ráno z okna vyhlížím jaro, ale skrz mrazivou a nepropustnou mlhu ho jen těžko zahlídnu, tak jdu raději zatopit v kamnech. Uvařím konvici voňavého čaje, vybalím další krabici a jdu se pídit po teplých ponožkách.

Celý dům na mě působí krásně klidně, vítá nás a je rád, že je v něm živo. Kuchyň nádherná, obývák útulný, ložnice prostorná a plná hraček, jen ta koupelna je děs. Nezvykla jsem si a vlastně zatím nikdo z nás. Postrádá topení, poličky a styl. Plastové komunistické věšáčky, o které se břinknu pokaždé, když si jdu umýt ruce mě děsí. Koberec pod vanou, věčně mokrý a nasáklý, letěl dnes rovnou do stodoly, tam pro něj určitě najdeme lepší využití. Potřebuju inspiraci, potřebuju se v koupelně cítit příjemně. 

No nebudu se tady dál rozvášňovat, oběhnu dům, posbírám děti a nakrmím je. Pak půjdu zase vyhlížet to jaro a nebo zase něco vybalit. Nebo skočím k sousedce pro nabízená vajíčka. A taky musím uklidit, protože se dnes přijde starosta podívat, jak jsme se zabydleli. Mám mu nabídnout chléb se solí? M:)


středa 7. února 2018

Stěhování #MeziLišky

Opravdu jenom malou chvilku jsem přemýšlela, jestli článek o stěhování pojmu sluníčkově, popíšu vám, jak je to v novém krásné, jak ty krabice vůbec nejsou těžké, protože se v nich odráží náš budoucí život a děti jásají v záchvatu euforie, že je se všemi jejich poklady, stěhujeme na samotu bez aut, světýlek a televize na dosah ručičky.




Ale upřímně. Stěhovali jste někdy čtyřčlennou rodinu? Ne? Tak tady nabízím malou ochutnávku z celého procesu, který pokud nepolevíme ve svém vražedném tempu, skončí možná už v létě.

Od chvíle, co se mi kluci vrátili z lázní, nebylo snad ani hodinku čas si sednout a v klidu si vypít kafe. Dokonce mi přijde, že počet šálků s kávou se ze dvou zvedl na čtyři a nebo je taky možné, že to kafe, které celý den piju, je ještě z rána. Fakt nevím. Dům máme sice krásný, ale momentálně zavalený hromadami našich osobních i neosobních věcí, které někdo omylem místo do popelnice, vysypal na podlahy všech místností přesně tam, kde by se teoreticky měly od neděle vyskytovat i skříně. Ono totiž stěhovat s pěti krabicemi je fakt zábava. 

Ráno vstaneme a Samíček jede do školky, pak rychle do bytu a naložit auto až po uši věcmi. Zbrklý odjezd do baráčku, kdy je po cestě potřeba nakoupit nějaké jídlo, plíny, nutrilony... Zajet s Tomáškem k doktorce, navštívit milé tety na poště, podat daňový přiznání a dotlačit auto na benzínku, protože si v tom frmolu nikdo nevšiml, že jedeme na vzduch. Konečně jsme na místě a Tomáš usnul v autě. Necháváme ho spát a nosíme krabice přes zahradu domů, přičemž přeskakujeme hladové kočky, kterým je zřejmě úplně jedno, že změnily páníčky. Hlavně že sypeme granule. Venku -10, takže i v baráku zima jako v morně. Roztopit kamna, nanosit nové dřevo, uvařit kafe a ejhle. Z chůvičky zní orchestr a nám dochází, že máme dítě v autě. Zem je studená a Tomášek v postýlce nebude, takže hned po tom, co ho nakrmíme, se buď Jára snaží s prckem na klíně přimontovat nové radiátory nebo já s prckem za krkem oloupat pár brambor k obědu, ale ani chvilka klidu. Chceme se vrhnout na vybalování krabic, protože je potřebujeme zpět do bytu na další balení, jenomže už je půl jedný a Samík na nás čeká ve školce. Odevzdaně otáčíme bedny vzhůru nohama zhruba v těch místnostech, kam by měl jejich obsah patřit a nosíme je zpět do auta. Tak krabice, dítě, klíče od domu, klíče od bytu, nakrmit kočky, bože mrznou mi ruce...




Opět jsme tam mohli strávit jen dvě hodiny a to je sakra málo. Vyzvedneme Samuelka a parkujeme před bytem. Odnést děti, vrátit se pro krabice a v tom je půl druhý a Jára mi mává při odchodu na odpolední. Mým úkolem je postarat se o děti. Pamatujete, když jsme si všichni v dětství hrávali venku a naházeli na hromádku dvacet šneků a pak pozorovali, jak se ti slizounci rozlejzaj do všech stran? Tak přesně tohle připomíná moje péče o děti. Naházím je na hromadu a už se rozlejzaj do všech koutů rabovat. Další můj úkol je znovu naplnit krabice a tak vůbec vyprázdnit a připravit nábytek na neděli, kdy nás čeká stěhování těžkých věcí. V půl jedenáctý se Jára vrací z práce, krademe si hodinu ze spánku, abychom si mohli aspoň popovídat a najednou je zase ráno a celý příběh se opakuje v naprosto totožném režimu.




Musím uznat, že se divím, že vůbec držíme pohromadě. Záda bolí, jako ještě nikdy, oči pálí a víno nepomáhá. Morálka klesá na bod mrazu. Jídelníček nejídelníček, dneska jsem se dvakrát přistihla, jak po měsíci bez pečiva, žvejkám chleba s paštikou a tečou mi slzy slastí. Při pokusu o cvičení mi tělo jasně už při rozehřátí hlásí, že jsem se snad zbláznila, jestli mi posilko s krabicema nestačilo? Před chvílí jsem se vysprchovala, vysušila si vlasy, otřela se, zůstala stát ve vaně "na Evu" a s pohledem do blba usilovně přemýšlela, co se dělá po utírání. 

K večeři budou špagety. Né, já tu vlastně nemám hrnec. Tak vám uvařím rejžovou kaši. No jo, jenže rýže je už odstěhovaná. Namažu vám chleby a jdete spát. Tak nejdete. Máma už vám sbalila pyžama...




Zkrátka masakr. Mám rozjeté dvě domácnosti a v obou je bordel a půlka věcí. Moje organizační plány, bez kterých jsem značně frustrovaná, mi jeden po druhém selhávají. Vždy se prostě najde něco, co je potřeba zařídit dřív. Ale touha "mít to za sebou" nás žene pořád dopředu a zatím to vypadá, že to i přežijeme. Ostatní nás uklidňují, že se stěhujeme naposled, tak ať to nevzdáváme. Jenže co moje stěhování na Hawai? A do Norska? Odkládám na neurčito.




Pamatujete, jak jsem vám psala, že když jsme jeli do domečku složit dřevo, stoupla si nám v naprosté pustině před auto liška, aby nás přivítala? Tak dneska jsme vyčerpaně jeli pro Sámu do školky a v podobné pustině nám před auto napochodoval páv. Normální pan páv, s dlouhatánským okatým ocasem a korunkou. Zastavili jsme a koukali, dokud neodkráčel. Tak vám nevím, jestli to tam je naprosto běžná věc nebo se na nás projevuje únava a halucinace. M:)