Samuelkova cesta

Letošní Samíčkova cesta do rehabilitační léčebny v Košumberku je tak trochu pánská jízda. Jelikož by taťka v práci jen těžko dostal volno na měsíční pobyt doma s Tomáškem, museli jsme to vyřešit tak, že kluci pojedou vstříc novým dovednostem spolu. Trošku jsme se toho spojení báli, protože oba dva si dovedou dělat pěkné naschvály, ale nakonec to funguje. A funguje to docela dobře. 

Já vím, že už je Sáma starší a logicky se s ním dá lépe pracovat, ale když do lázní jezdil se mnou, rozhodně to nebyla taková paráda. Druhý den po příjezdu jsme většinou dostali oba chřipku a s bazénovou terapií se mohli okamžitě rozloučit. V tom horším případě Samíček proležel pobyt na posteli s bronchitidou. Jakmile jsme vešli do místnosti, kde se cvičí, začal řev. V místnosti, kde se jezdí na rotopedu, řev. Tam, kde si má hrát s míčky, řev. Kde dostane skvělou masáž, řev. Kde rozdávají jídlo, řev, než mu došlo, že jde o jídlo. Jediné co mu za mě nejvíc šlo a nebrečel, byla jízda na koni a taky díky ní jsme domů jezdili alespoň s minimálními výsledky.

Letos je to vyloženě krasojízda. Denně v bazénu dělá dřepy a hraje si s ostatními dětmi, zatímco se taťka líně povaluje v té teplé vodě a snaží se neusnout. U cvičení se zapotí oba, ale zpráva o tom, že Samíček dnes udělal pět kroků, je jasný důkaz toho, že to funguje. A bez řevu. Masáž je nuda jako vždycky. Bazén s míčky je pro mimina. A na rotopedu asi šlape jen proto, aby to měl rychle za sebou, ale nevadí. Největší letošní průšvih jsou ale ty koně. Jeho oblíbená jízda vzala za své hned na druhé lekci, kterou prohysterčil s panikou v očích. Ne, není to bábovka. Je to borec, jen se nám asi naučil bát a takovej kůň, však víte, to je zvíře, co občas vzbudí respekt i ve mně. Takže žádný stresy, stejně se stěhujeme na vesnici, kde nám koně budou cupitat kolem domu. A to by bylo, aby si časem nezvyknul.

To je všechno moc fajn. Ale jak se mi stýská? Hrozně! Půlka rodiny někde v Luži a nám se tu prořezávají zuby. I díky psychické podpoře jsme objevili kouzlo videohovorů. Vždy se pořádně obrním a dám vytáčet, ale jakmile se na displeji objeví obraz těch mých šviháků, zábrany jdou stranou a je řev. Teda ne u nich. Já řvu. Samíček si vždycky vezme mobil a v naprostém úžasu přitiskne očičko na obrazovku, kde vidí mámu. Tím samozřejmě čelem ucpe přední kameru, takže já nic nevidím, ale to je jedno. Slyším to jeho Jůůůůů a jsem ráda, že ho můžu podpořit aspoň takhle.

Jak si jednou uděláte děti, stanou se z vás labilní hysterky a nebudete to moct nijak ovlivnit, tak pozor na to...M:)