Česká pošta

Já už jsem se tu na blogu vyjadřovala jak k tradiční poště, tak k jiným přepravním společnostem, ale věci se mění a opět k tomu mám co říct, tak jdeme na to.

Než tu společně začneme nadávat na fronty, lístky "nezastižen" a pomačkané krabice, pojďme si říct, že jsme jenom lidé. Ono to tu asi ještě zazní, protože od té doby, co si to pravidelně opakuji, jako nějakou svou mantru, zahlcuje mě vztek čím dál tím méně. Nemluvím jen o vztekání se na poště, ale tak celkově ve městě. Držme se ale tématu, protože vždy jsem takovej kliďas rozhodně nebyla.

A to mluvím o maloměstě. Živě si pamatuji na vztek, kdy trčíte doma na mateřský a co chvíli vykukujete zpoza dveří a čekáte na "balík do ruky", když po několika marných hodinách objevíte ve schránce lístek, že adresát nebyl zastižen. Znamená to počkat do pozdního odpoledne, navlíknout děti do kombinéz a jít s nimi na poštu.

Na poště: Fronta jako na pivo, vydýchaný vzduch, otrávený obličeje a i přes to, že se snažíte, udržet si dobrou náladu, místní atmosféra vás okamžitě semele. Je vám vedro, protože protlačit kočárek tou břečkou, co se před vánoci usadila na chodnících vás stálo suché tričko a fronta se nehýbe. Držíte v ruce lístek s číslem, které je na řadě, ale z deseti okýnek jedou jen dvě a stále se nic neděje. Zpocená hromádka neštěstí v kočárku začíná pomalu řvát, ale to ho tu budete svlíkat z kombinézy? Přesouváte se k okýnku, kde už to vypadá nadějně a k vašemu údivu zjistíte, že tam paní diktuje své kamarádce recept na ledovou čokoládu. Berete do ruky dlažební kostku a...

Je čas se zastavit a říct si, klid, jsme jenom lidi. Ta paní za okýnkem, co tam jede už osm hodin bez přestávky se taky potřebuje někdy napít a vyventilovat. Ona vlastně nemůže za to, že jsme my všichni nechali předvánoční balíčky na poslední týden a teď se tu vztekáme ve frontě. Teď teda nemluvím o velkých městech, kde je fronta celoročně, a kde bych tu dlažební kostku asi použila.

Když jsme se nastěhovali mezi lišky, byl s balíčky trochu problém. Nejprve jsem si objednala drogérii přes Ageo, když ale přijel kurýr, dostala jsem sprda, že to hledal bůhví jak dlouho a ať si příště zvolím jiný způsob dopravy. To mě na dlouhou dobu odradilo, cokoli si z internetu objednávat. Všechno jsem si poctivě kupovala a pak dlouhé minuty vynášela společně s dětmi z auta. Postupně jsem si ale pár přepravních společností naučila kde bydlím a jsem ráda, že se vždy domluvíme.

Paradoxně mám ale nejraději Českou poštu. Tady tu liščí. Minulý týden jsme se šli projít. No, projít ani tak ne, jako lítat po obrovitánským poli před domem a když se otočím směrem k cestě, uvidím u pole stát malé modré autíčko a pidi postavičku, jak cupitá za námi přes rozbahněné výmoly. Rozeběhla jsem se směrem k ní,co se jako děje? Ale to mi jen paní pošťačka doručovala balík. Sice jsem se ocitla uprostřed pole s balíkem v ruce a nevěděla, co s ním, ale celý mi to přišlo tak strašně super, že jsem se musela smát.

Ano, ve městech jsou kina, divadla a různé akce, o které na vesnici lehce přijdeme, ale tohle, tohle máme opravdu asi jenom my M:)

Na fotbale

Úplně přesně si pamatuju, jak jsme byly se ségrama malé a každou neděli se jelo do Rovenska na fotbal, protože Džorč (táta) hrál a my jako správná rodinka musely fandit. Jako upřímně, vůbec mě to tam nebralo. Během chvíle jsem se přejedla sušenkama ze stánku, panicky se rozhlížela kolem, aby mě nesejmul míč a pletla věnečky z rozdupaných sedmikrásek. 

"Tak si běžte na pískoviště za dětma." 

Uděluje nám mamka propustku a v tu ránu dostává míčem do hlavy. Bereme roha, ale při pohledu na agresivně vyhlížející gang vesnických dětí v šusťákových soupravách s evidentně jasně stanovenou hierarchií, děláme, že jdeme náhodou kolem.

Lepší to začalo být až ve chvíli, kdy si člověk mohl dát aspoň to pivo a párek. Jenže v tu dobu už chyběla na Džordžových sportovních událostech mamka. A já ji úplně chápu. No řekněte, co si má týden co týden počít dvě hodiny na fotbale člověk, který ani neví, jak se to udělá, aby se koplo do míče? Teda možná to ví. No já vlastně mamku s míčem nikdy neviděla, jen když si vykloubila ten palec při volejbale... No to je jedno, promiň mami :-D

No a teď se historie opakuje. Já jako správná snoubenka jezdím skoro každou neděli fandit tomu svému fotbalistovi. Ale já jsem frajerka a znám celej tým. Doma po večerech vyrábím třásně a trénuju roztleskávací choreografie. Bohužel to vždycky nechám doma a tak místo toho běhám kolem hřiště a snažím se udělat dokonalou fotku. Nejlépe já a za mnou Jára v akci. Ale nesmí mě u toho nikdo vidět, smáli by se mi. Takže fotky zatím nic moc.

Při fandění sice nejsem moc slyšet, ale fandím, to je jasný. Jen jednou jsem vykřikla JOOOOO! A okamžitě byla odměněna rudým obličejem, proto už řvu raději v duchu.

Dobrý je, když se tam potkám s další přítelkyní/fanynkou/snoubenkou a můžeme probírat taktiku. Většinou teda taktiku uspávání dětí nebo vaření rajský. Viď Péťo :-)

Říkáte si, že mě to stejně brzo omrzí a začnu vynechávat? Hm, myslím, že ne. Zatím co moje mamka má tři dcery, které jí velice rády daly záminku se ze zápasu vykroutit, já mám doma Samika brankáře a Tomasíka útočníka. Tomášek na roce a půl dokáže s míčem lepší kousky než já a jeho osud je, myslím si, jasně nalajnovaný. Takže já budu naopak muset vymýšlet způsoby, jak to udělat, abychom jet mohli. 

Ale co, vždyť já už ten výjezd na fotbal beru jako rande. Kdy jindy se dostanu do Prahy :-D A taky mě to baví abyste věděli! Doufám kluci ze Sananim FC, že vám nebude vadit těch pár fotek tady... M:)

Zmatky matky

Včera večer mě na facebooku pobavil příspěvek od maminky, která má jedno dítko s postižením, jedno zdravé už větší a k nim ještě šílené batole. Zoufala si, že ji opouští zdravý rozum, nic si nepamatuje a celý den se akorát snaží, aby všichni ten čas, než večer ulehnou do postelí, ve zdraví přežili. No musela jsem se pousmát, protože mi to až neuvěřitelně připomnělo můj současný stav. Samíček, Tomášek, Bobule a dva vyčerpaní rodiče. Ono je totiž úplně jedno, jestli spíme tři hodiny nebo devět hodin. V tu chvíli, kdy máme ráno usadit celý ten zvěřinec ke stolu k namazaným chlebům, totiž vyčerpáme své zásoby energie pro celý den. I to kafe na nás pak kouká zcela bezradně.

Celé to začne něžným probuzením. Někdy je to nečekaný kopanec do čelisti, někdy brutální páčení očních víček. Nikdo si nepamatuje, jestli to dítě nad ránem přinesl on nebo jestli přišlo samo, popřípadě jestli už mělo mlíko. Ale lahvička, zapasovaná mezi žebra značí, že mlíko bylo. A modřina pod ní zase ukazuje, že bylo tak kolem třetí až čtvrtý ráno. To bychom měli. Další naše spěšné kroky vedou do pokojíčku, rychle dát Samíčka na nočník. Počítám, že vstával v pět, protože sedí uprostřed vyrabovaných skříní s hračkami a oblečením. A ten nočník jsme nestihli... Všechny přebalit, převlíknout, zatopit v kamnech a uvařit čaj. O hodinu později si Bobulka prohlíží v misce chleba se sýrem a Tomášek zobe granule. To bychom měli, jedeme do školky. Tam si totiž taky už musí myslet, že piju. Náhradní bodýčko tam Samíčkovi vozím už čtrnáct dní. Nemůžu za to, prostě si nikdy nevzpomenu. Nikdy. A což teprve, když se má něco platit nebo kupovat kapesníčky. Zásadně jezdíme pozdě. Bohužel už končí sezóna traktorů, tak se nebude na co vymlouvat. A ve středu mají focení. Stůjte při mě všichni svatí, ať má to dítě něco normálního na sobě.

Mezitím u doktorky s Tomáškem vyplňuju dotazník o kterém jsem tvrdila, že jsme ho nedostali a sestřička ho vytáhla z našeho očkovacího průkazu. Takovej trapas! Jsem nemožná, ale snažím si to nepřipouštět. Zapomíná každý.

Minulý týden ve čtvrtek odpoledne sedím s klukama v obýváku a hrajeme si. V kuchyni nádobí a zbytky od oběda. Koš na záchodě přetejká plínama, sušáky plný prádla před televizí a v předsíni halda špinavých věcí. Po celé zahradě kapesníčky roztrhané od bobule a u botníku rozlila nějakou vodu, doufám. Já to neřeším. Ještě v pyžamu, neumytá natož nalíčená, dřepím s klukama v obrovský hromadě hraček a s pytlem v ruce jim vysvětluju, že hračky přebereme od odpadků, zbytků jídla a rozbitých autíček a uděláme jim v tom pořádek. Uklízet celý dům budu totiž až večer, popřípadě dopoledne. Chci to mít hezký, protože zítra má přijít paní z centra raný péče, aby se podívala na Samíčka. A najednou zvonek.
Jo přesně. Neměla přijít v pátek, ale dnes a já se ve dveřích tvářím víc vyděšeně, než můj flek na tričku.No nic, rychle jsem jí uklidila cestičku do obýváku, tam v hračkách vytvořila kruh čistého koberce, kam jsme si všichni sedli a v nestřežené chvíli to umyla a uklidila na záchodě. Ale bylo mi hrozně.

A to jsem si myslela, že když jsem před lety z nervozity nadiktovala revizorovi špatné rodné číslo a on si pak myslel, že se ho snažím oblafnout, bylo hrozný. Nebylo.

Mohla bych tu pokračovat dlouho a dlouho. Takhle to teď u nás je a já přesto nemám pocit, že bych dělala něco špatně. Vždyť nad vším se dá občas mávnout rukou. Ale velmi by mi pomohlo, kdybych se dozvěděla, že i u vás doma to občas vybouchne a že těch rodičů, kteří mají patent na své děti a ví přesně co dělají, zase tolik není... M:)

Děda...

Když jsem před necelými třemi lety seděla ve vlaku, ruku v ruce svého nového přítele, bylo mi na omdlení. Čekalo mě seznámení s jeho rodiči a já byla jako na trní, aby se vše povedlo. Abych neměla flek na kalhotech, abych se neztrapnila při podávání ruky, aby se nelekli Samuelka... Záhy se ukázalo, že moje obavy a vyházená půlka skříně, byly naprosto zbytečné. Hned k brance přiběhl Badeček, nemotorný Labrador, který mi na dokonalé džíny obtiskl své dvě tlapy. Následovala ho maminka, která ode mě dostala do čela při nemotorném pokusu o přátelský polibek a v závěsu se objevil Járův taťka. Velikánský pán v typických modrých pracovních lacláčích a já už tušila, co bude následovat. Dostala jsem pusu přes celý obličej, doprovázenou pár vtipnými poznámkami aby tréma trochu povolila a mohla jsem si jít oddychnout. Oba rodiče se následně vrhli k Samuelkovi, vytvořili mu v obýváku ležení, protože tenkrát to byl ještě takový hadrový panáček a celé odpoledne mu ukazovali různé hračky. 
"Konečně máme vnouče a úplně bez práce!" Zaradovali se a já bych si se slzou v oku za své obavy, jestli se jim budeme líbit, nafackovala.

Jezdili jsme tam opravdu často a já mohla pozorovat, jak parádní děda ten Járův tatínek vlastně je. Samík měl rád písničky a děda taky. Hodiny spolu sedávali u televize, pouštěli si Óčko, zpívali (teda děda zpíval) a tancovali (hlavně Samíček tancoval) a když začala nějaká dědova oblíbená a dal se do zpěvu, Samuelek si zacpal uši, protože se lekl jeho zvučného hlasu. Večer se grilovalo maso. Járy taťka si sedl ke grilu a buď udělal společně s babičkou ty nejlepší burgry v celým městě nebo takovou horu krkovice, že by nakrmil celou ulici. 

"Vy si myslíte, že už nemůžete, ale podívej, já to tady takhle nakrájím a hned to zmizí!" 
Samozřejmě měl pravdu.

A pak se narodil Tomášek. Z dědy se stal děda korunovanej. Řádně vnoučka zapil a pustil se do výchovy. Jen co Tomášek udržel v ruce hračku, vyfasoval od dědy dlouhou lžíci na boty a hodinovou lekci mlácení tímto nástrojem do lustru. Díky dědo. :-)
Jen co ochutnal první příkrmy, přijdu do kuchyně a to dítě se s dědou cpe palačinkou se špenátem a horou česneku (v tom lepším případě), ať z něj vyroste pořádnej chlap. Zalívali spolu zahradu a postříkali při tom všechny babičky i prababičky. Četli si noviny. Děda mu zpíval ruské písničky, které se kdysi sám učil ve škole. Honili se kolem stolu po kolenou. Dělali si srandu z maminky, která vždycky zčervenala (ano, já). A chystali se spolu na houby a na Berounku na ryby.

Jenže to už nikdy nestihnou.

Těsně před svýma 55. narozeninama si děda poleptal nohu louhem. Říkali jsme si, je to chlap ošlehaný životem, tohle ho nerozhodí. A taky nerozhodilo. Ve strašných bolestech dojížděl do nemocnice na převazy, dokud ho neposlali na popáleninové centrum do pražských Vinohrad. Poležel si tam 3 týdny, prošel plastikou, dostal kožní štěp a načerpal spoustu příběhů:

"A to vám tam byl chlapík a ten měl obvázanou celou hlavu a vypadal trošku jako ananas. A neuvěříš, co se mu stalo. Pil zapálenýho absinta a blafnul!"

Přijel domů, spokojeně si otevřel pivo, zářil a nám se všem ulevilo.

Já to sama pořád ještě nechápu. Všechno bylo už dobrý a pak přišel den narozenin. Pivo a maso nakoupeno, celá rodina na značkách a dědovi vylítla horečka skoro ke čtyřiceti stupňům. 
Do dvou dnů už ležel na ARU a spustil se nešťastný koloběh telefonátů, bílých plášťů, povzbudivých objetí, který skončil 13.9.2018 špatně.

Teď mě čeká vaření večeře, mytí nádobí i dětí a běžný večer, protože život běží dál a mě to tak štve. Proč se nemůže všechno na chvíli zastavit, aby se s tím člověk mohl nějak v klidu vyrovnat? Proč děda, který byl dědou tělem i duší, chlapík, co si v životě už něco zažil a vyzkoušel, něco se nazlobil, ale teď už seděl doma a čekal na svoje vnuky, aby jim mohl předat lásku a zkušenosti? A co ta příčina? Zákeřná bakterie, která číhala v orgánech a čekala na svou příležitost. Na oslabení imunity, aby mohla všechno zkazit...

Je to už skoro dva měsíce, ale vzpomínky na společné chvíle, oblíbené písničky i takové plánování Vánoc, na nás pořád působí, jako kopanec do břicha. A ještě dlouho bude. 

Chybíš dědo.

M:)

O ničem a trochu o Bobuli.

Já už jsem si ale opravdu myslela, že se na psaní vykašlu úplně. Za posledních pár měsíců, jsem s výjimkou cvičících videí a lenošivých seriálů na notebook ani nesáhla. Stala se ukrutná spousta věcí, o kterých bych se tu mohla zmínit, ať se můj blog neklepe zimou někde v koutě, ale neodhodlala jsem se. 

"Jé, mi vás známe! My vás čteme na internetu! Máte talent!"

Ano, až zpětná vazba mě postrčila tím správným směrem. Donutila mě ostýchavě nakouknout mezi řádky a po pár nepovedených a smazaných odstavcích, se tu zase potkáváme u článku o ničem.

Pokud se ptáte, jak se máme mezi liškami, tak musím uznat, že je to boží místo. Lišky, ježci, kuny, srnky, běhaví broučci, žáby i ohromní pavouci s vaky plnými svých miminek, ti všichni se před chladným počasím stahují k našim dveřím a čekají na svou příležitost, dostat se dovnitř. Domluvili jsme se tady, že nebudeme pouštět uprchlíky, kteří mají více než čtyři nohy. Ale je to boj.
Máme mraky ořechů. Já která tolik let dávám nehorázný peníze za malý pytlíček vlašáků, suším teď před krbem dobrých deset plechů posetých ořechy. Nehty mám špinavý jako krtek a nejde to dolů samozřejmě. Ale nestěžuju si! Mám svoje ořechy! Taky jsem si zvykla každý večer vyběhnout před dům na pole a koukat, jak hoří nebe. Je to krásný. Nemůžu se pak ani hnout, leda když si vzpomenu, jakej mám v kuchyni ještě brajgl.

Začíná o nás být známo, že jsme tak trochu blázni. Ostatně, to se potvrdilo i tentokrát. Jakmile se malý Tomášek rozchodil a my se radovali, že z auta nemusíme odnášet dvě děti, nákup a výslužku od babičky, ale jen jedno dítě, protože to malé dojde po svých, objevila se ONA. Drobek, který potřeboval zachránit. Štěně v nouzi. Nikdo ji neměl rád. Její sourozenci nedostali příležitost se mockrát nadechnout a ona žila pouze proto, aby odkojila fenu. Nevěděli jsme rasu ani pohlaví, ale rozhodně jsme věděli, že tady najde domov.

A pak nám ji přinesli.

Jmenuje se Bobule. Je to čistokrevná zablešená malá bestie, která dokáže v jednom jediném kousnutí dát člověku tolik lásky, že je mu do zpěvu. Opravdu nelze Bobulku vyfotit ostře. Ten ocásek ani není vidět, jak zběsile s ním mlátí. Je šťastná, když může lovit naše děti a strhávat je na zem za plínu. Je šťastná, když Tomášek vyhazuje kousky kuřete z talíře pod židli. Ale nejvíc šťastná je, když ji vypustíme na zahradu a ona se může válet v mechu a trávě. Bobule.

Takže teď, když vystoupíme z auta, táhneme jedno dítě, který nechodí, druhý dítě za ruku, protože by prchalo na druhou stranu, nákup, výslužku od babičky a v podpaží k tomu pelíšek s Bobulí. 

Bože dej, ať už to všechno chodí samo a hlavně směrem, kterým jdou i rodiče! M:)

Samuelek na vozíčku

Omlouvám se za lehké, dobře, spíš za těžké zpoždění, ale pokud jsem si myslela, že s opuštěním bytu, zapracuji na své seberealizaci, začnu víc sportovat, číst, psát, všude bude uklizeno a děti se vše naučí samy jako mávnutím kouzelného proutku, pletla jsem se. 

Ano. A můžou za to právě ti mí kluci. Že jsem už tři měsíce neviděla knihu ani Ordinaci (nesmějte se), dokonce asi po dvou měsících opět sedím u počítače a mám hodinku čas. Samuelek s Tomáškem se mezi tím stali mobilními. U Tomáše to začalo plazením a to bylo ještě dobrý. Jakmile se dostal na kolena, je to šílený. Ty jeho očička mě sledují z každé skulinky, kam se dá vlézt nebo z každého vyvýšeného bodu, odkud se dá spadnout. Ze stropu se mi na umyté nádobí drolí omítka, když tenhle živel v patře běží přes ložnici za míčem, samozřejmě po kolenou.

A Samík? Ten se po vzoru mladšího bráchy naučil vyškrábat na nohy, opřený o skříňku, postel či stůl. Jenže asi zrovna chyběl, když ho brácha učil, zase si kecnout na zadek a dostat se dolů. Takže každou chvíli se odněkud ozývá to jeho typické kňourání a poplakávání, aby ho někdo zase posadil. Ale to není všechno...

Od té doby, co mi Samuelek vyrostl z prvního kočárku, nemůžu najít jiný, který by nám vyhovoval. Zkoušeli jsme zdravotnický kočárek, ale byl strašně těžký, absolutně neskladný do auta a při neustálém vynášení do patra bez výtahu, jsem nejednou vyklepala nějaký ten šroubek. Z výběru klasických kočárků, už naši nosnost nesplňuje ani jeden. Vozík za kolo to samé. Než ho narvu do auta, potím krev a kde mám další kočárek a dvě děti? Nezvládám. Tříkolka nic a sám zatím nechodí. Pohrávala jsem si s myšlenkou, obstarat mu invalidní vozíček. Říkala jsem si ale, že si v něm nelehne, neodpočine. Je to přece pořád to moje malý miminko. 

Omyl. Žádný miminko, ale drak!

V lázních jsme si nechali poradit od jejich domovské firmy Medicco. Samík si vozíček vyzkoušel, vše se přeměřilo a kompletní žádost, včetně zpráv lékařů, putovala na pojišťovnu. Formalita, říkali. Radovali jsme se a začali dávat dohromady finance na mastný doplatek (normálka). Jenže po měsíci přišla ledová sprcha. 

Vaše žádost se zamítá? Jako proč?

Protože dle diagnózy, psané v lékařské dokumentaci, je zjevné, že dítě nebude schopno vozík samo kočírovat. A právě tento konkrétní vozíček je uzpůsobený k tomu, aby jeho ovladatelnost malým pacientem byla co nejjednodušší. A to, že chlapečka hodláme na vozíku vozit my, dokazuje i naše žádost o výškově nastavitelnou rukojeť vozíku.

Málem jsem padla nohama nahoru. Samuelek už při první zkoušce vozíku jasně všem ukázal, že ho bude umět řídit úplně bez problémů. A navíc ho chceme právě proto, abychom po necelých pěti letech, nemuseli kluka vozit pouze my. Sedla jsem k internetu a zjišťovala, jak se píše odvolání. Nejednou jsem se u toho pořádně orosila, ale s výsledkem jsem byla spokojená a putoval obálkou na VZP do Hradce. Čekáme...
Odpověď z pojišťovny přišla obratem: Chceme vidět záznam ze zkoušky vozíku. 
Věděla jsem, že jsme v háji. Já tu zkoušku ani neviděla, protože v lázních byl Samuel s taťkou a rozhodně není standartní postup, celou akci natáčet na kameru.  Zmuchlala jsem papír a šla si po svých.
Nakonec ale vše dobře dopadlo. Pojišťovna si vyžádala lékařský posudek z lázní a tam jim potvrdili, jak je Sáma šikovný. Další dva měsíce se nedělo nic, než zaplatit zálohu a doplatit zbytek (díky dědo).

Až jednou, uprostřed přípravy oběda, zazvonil zvonek a vozíček byl doma. Když jsem na něj Samuelka poprvé posadila a on mi předvedl svou zběsilou jízdu, málem jsem to obrečela. Myslela jsem na to, jak dlouho mi trvalo, naučit se parkovat (a stále to neumím) a takovýhle dítě, který si neumí oblíknout ponožku, okamžitě chápe principy jízdy a ukazuje neuvěřitelné kousky.

Od té doby jsme z něj na nervy ještě víc. Jezdí si kam chce on, nejlépe vždy někam do pangejta, popřípadě nasměrovat vozík na jakékoliv auto, co parkuje u cesty, roztočit kola, zacpat si uši a radovat se po cestě za nárazem. No naběháme se i tak. A lituji i paní učitelky ve školce. Stačí chvilku poslouchat za dveřmi a slyšíme samé: "Samíčku pojeď. Pozor! Né, tudy né. Bacha na prstíčky! Pozor dveře! Kde to má brzdy..." :-D

Jak říkám. ŽÁDNÝ MIMINKO, JE TO UŽ VELKEJ KLUK. M:)

Jste už dlouho v pohodě? Udělejte si výlet do Ikey!

Ráno jsme odevzdali děti babičce a nasedli do auta. Na cestu do Prahy jsem se strašně těšila. Den jenom pro nás, co víc si přát. Naprosto jsem nechápala otrávený výraz v Járově tváři. 
"Netvař se prosím tě tak znuděně. Ty si budeš kupovat auto a já si poprvé v životě jedu vybrat doplňky do Ikey. Je to můj den a já si ho chci užít!"
Uvedla jsem věci hned ze začátku na pravou míru. Jenže malý a podstatný detail byl ten, že Jára už v Ikee kdysi nakupoval.
Cesta byla skvělá. Zpívali jsme si, jako kdybychom jeli někam na tábor a domluvili se, že si dáme nejprve někde oběd a pak se vrhneme na nakupování. 
Po příjezdu se ukázalo, že Ikea má jen trapně malé parkoviště, na kterém krouží ubohá auta, číhající na své místo. Připojili jsme se do víru a po deseti minutách zaparkovali. 
Nikde nic k jídlu nevidím, ale to nevadí, dáme si něco až uvnitř. 
Jakmile jsme vkročili do vestibulu, strhnul nás dav a už to jelo. Taková nádhera. Sedla jsem si snad na každý gauč a pomazlila se se všemi polštářky. Na rameno zavěsila žlutou tašku a přemýšlela, jakým stylem se tu nakupuje. To jim mám ty doplňky strhávat rovnou z vystavených místností?
Lidi, lidi, všude lidi. Járův úsměv byl okamžitě ten tam, ale já se nenechala odradit.
Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co vlastně chci. Proud lidí mě unášel stále dál a než jsem pochopila styl nákupu, byly jsme v půlce. Dětské koberce se mi vůbec nelíbily, povlečení mělo moc malé polštáře a prostěradla zbyla pouze růžová. Málem jsem se rozbrečela u vybírání skříně klukům do pokojíčku. Ten jejich pitomej systém. Opište si název výrobku, číslo, počet kusů... To je sice fajn, ale vždyť se tu každá polička jmenuje jinak! Nakonec jsem vybrala drahou skříňku s dvěma šuplíky a ještě dražší, kterou pověsím nad ní. Z dětského oddělení odcházíme se zpocenýma rukama a jednou usmolenou sadou plastových talířků.
Úsměv mě nadobro opouští. Pořád se mi někdo plete pod nohy, děti (cizí děti, svoje bych sem nevzala) řvou, a já hlady nevidím ani metr před sebe. Musím si sundat bundu, ale mám blbý tričko, které se mi neustále roluje nahoru. Je mi zle.
Lehce rozladění se dostaneme do půlky baráku. "Dáme si něco k jídlu?" Ptám se s nadějí v očích. "Tady?" Ukazuje Jára na padesátimetrovou frontu, zatočenou různými směry, plnou lidí, prahnoucích zřejmě po těch šílených masových koulích.
Usoudím, že menší zlo bude pokračovat v nákupu a jdeme dál.
Koupelny. Moje představa byla, vybrat si tu nábytek do koupelny, věšáčky, zrcadlo a to vše ve dřevě. Po půlhodině hladového pobíhání a vybírání čehokoliv, co by se mi jen trošku líbilo, beru dva ručníky a teď už s nefalšovaným brekem odcházíme. 
Při prodírání se davem, kdy najdeme krásné talíře a hážeme do košíku blbosti spíš jen proto, abychom neodjeli  s prázdnou, si Jára vzpomene, že jsme zapomněli na začátku v dětským oddělení na chodítko pro Tomáška. Po usilovné debatě Jára odchází zpět přes půlku obchodu pro kód na chodítko, a já stojím a čekám.
"Jestli vás to nebaví, měli jste si dřepnout do dětskýho koutku!" Ječí zrovna jedna matka na syna s manželem, kteří mají výraz úplně stejný, jako já. Pane Bože! Koho by to jako bavilo? Všichni se snad zbláznili!
Je zázrak, že jsme se našli a pokračujeme přes doplňky, textil, světla, až ke skladu. 
Hned první položka, kterou chceme, ve skladu není. U druhé jsem zjistila, že místo skříně, mám opsanou pouze jakousi dřevěnou desku a v podobném duchu tam bloudíme ještě asi hodinu, která nás už totálně dorazila.
S křečovitým úsměvem jdu platit. Naštěstí toho nemáme moc.

Svůj den jsem zakončila totálním přežráním se nezdravými věcmi a neschopností večer nakoupit k večeři ani rohlíky. Už nikdy nechci nakupovat. Doma jsem se vztekala, že si na internetu udělám objednávku za tři tisíce a Ikea mi to nabízí milostivě dovízt za šest stovek? Tak teď už chápu, že většina lidí dá raději těch šest set, jen aby nemusela podstupovat takové trauma.

Jsem ráda, že jsme se vydrželi nepohádat až do večera, kdy už z nás při koupání dětí křičela spíš jen únava. 

Až budu mít zase "svůj den", sednu si raději na Náplavku a budu házet drobky labutím. Ale ty dvě hodiny strávené v autě, kdy nám sluníčko pralo do obličeje a my se ve slunečních brýlích křenili do rytmu elektroswingu, ty byly fakt nádherný. M:)

Odměna za ten mor? Díky, ale stačilo :-D

Utíkej ty Káčo, utíkej!

To jsem celá já. Párkrát si jdu zaběhat a už se považuju za odborníka, hodného k tomuto tématu psát články. Ale tak neberte mi tu radost. Ostatně, musím z toho něco vytřískat, než začnou pařáky a já se na to zase vybodnu. Nebo nevybodnu?

Běhat jsem začínala několikrát. Pamatuju si tenkrát ještě v Brně. Nevím, co mě to napadlo. Každé ráno ve škole. každé odpoledne v práci až do noci a poté až do rána v hospodě. Cigáro mi těžko padalo od pusy, fyzička v kopru a já jednoho deštivého odpoledne nazula kecky. Uběhla jsem 500m a s ukrutným pícháním v boku, břiše a plicích se vrátila domů, abych mohla tenhle sport pověsit na háček.

Potom jsem začínala co se narodil Samuelek a já se ocitla těžce vystresovaná, nespokojená, s dvaceti kily nadváhy. Můj tehdejší (ne)přítel se pasoval do role mého trenéra. Člověk, který někde na základce kopal fotbal za peníze, prošel si brutálními tréninky a naběhal kilometry. Bohužel jeho neutuchající žízeň po všem, co obsahovalo alespoň 4 promile způsobila, že si kopnul leda při hraní FIFY a s hláškou, že už se v životě naběhal dost a sport do budoucna rozhodně neplánuje, se chopil sestavování mého tréninkového plánu. Bylo nad slunce jasné, že pro mámu po porodu, která se v životě nehýbala, je každodenních 160 kliků, 250 dřepů a hodina běhu trochu moc. Ještě ty jeho kecy. No nic. Šlo to do kopru. Všechno.

A jsme tady. U mého třetího pokusu. Křivdy minulosti jsou pryč, psychika v pořádku, život šťastný a vztah ke sportu kladný. Po druhém porodu dalších 20 kilo nahoře a já si předsevzala, že březen bude běhací. Buď to klapne, nebo ne. První vyběhnutí je pro mě rozhodující, i když je to špatně. Dost ale ovlivňuje to, jestli se dokopu, si ty boty obout znovu. Ještě trošku mrzlo, když jsem uspala děti, navlíkla spešl triko a vylítla z branky. Hlídala jsem si dech i tempo a po třech kilometrech s nepoznanou euforií dělala první selfie svýho červenýho ksichtu.

Chodím běhat obden. Těším se na to. Vychytávám si svůj styl. Běhám sama a nepřizpůsobuju se cizímu tempu. Občas mě honí sousedovic Broček. Včera se za mnou zase hnali dva mlaďasové v traktoru. Pochopitelně jsem se snažila zdrhnout, ale po chvíli jsem myslela že umřu, zpomalila u kraje a dělala, jako že mi někdo volá. Klasika. Míjeli mě s posměšnými výrazy, ale mě to bylo jedno. Vysmátá jsem doběhla domů s ještě delší trasou a lepším časem, než naposledy.

Večer pak sedím na křesle a nevěřícně si přiznávám. Já fakt umím běhat :-D

Rady o tom, jak dýchat, jaké tempo zvolit a jak vlastně běhat, aniž bych se jen nesmyslně honila, jsem si nevycucala z prstu. Moc mi s tím pomohla knížka od pánů Miloše Škorpila a Pavla Kosorina o běhání a o životě. Stačilo přečíst a přijde mi, že běhám už měsíce... M:)

Těžký život domorodcův

S kamarádkou, která má svůj život na vesnici, místo dětí vylepšený o prase, králíky, slepice a já nevím co ještě, jsme se shodly, že život na vsi rozhodně není pro lenochy. Tady je prostě neustále co dělat. Naopak si myslím, že takový přechod z bytu #jsemzachvilkuuklizenej do baráku #nestihasco?, může být pro někoho lehce frustrující. Tady už je pak čistě na vás, jestli si zvyknete sem tam na nějakou pavučinku nebo se z toho zblázníte.

Několik detailů mě ale za poslední týden pěkně zvedlo ze židle. Dostupnost jakýchkoliv potravin nebo drogérie je v blízkém okolí nulová. Věděla jsem to dopředu, nemusíte mi nic říkat. Skoro denně jezdíme do města, takže to není taková hrůza. Navíc mi stačily asi 3 týdny k tomu, abych se naučila hospodařit s jídlem v lednici a vždy spotřebovala opravdu všechno. Každopádně mě napadlo, zkusit nějakou exotiku a strávila jsem asi hodinu na stránce Košík.cz, abych vyšperkovala svoji objednávku k dokonalosti a taky firmu vyzkoušela. V seznamu samý dobrý věci, jako třeba koriandr, passion fruit, jehněčí... Já už si to moc nepamatuju. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že po zadání adresy mi přijde mail s omluvou, že do takový s prominutím prdele, mi ten nákup rozhodně nedovezou. Kdybych však bydlela v Praze, mám vše do hodinky. 

Jednou jedinkrát jsem si zkusila z internetu něco objednat. Přijel nafrněnej kurýr od In Time a s výčitkou v očích mi otevřel kufr od oprejskanýho forda, ať si vezmu balík a už mě ani nenapadne, něco z netu objednávat. Pán totiž musel sjet z dálnice a cca 9km koukat do polí. Tak to jsem skoro obrečela. 

Já na ně kašlu. Nepotřebuju balíky až pod nos, bude méně odpadu. Ale nevidím v tom logiku. Přece kdybych bydlela v Praze, mám obchod na každým rohu a i to jídlo si raději zajdu vybrat sama. Jak k tomu potom přijde tady osmdesátiletý pan soused, který celý život žije jen o vajíčkách? Co ti starší lidé z vesniček, kam přijede dodávka s jogurtama jednou měsíčně, kterým by se naopak hodilo, kdyby jim někdo nákup dovezl až pod nos? 

Takže pokud někdo přemýšlíte nad podnikáním, tady vidím trochu díru v systému. A říkám vám, že kdyby ten kurýr přijel z úsměvem, odvezl by si ještě košík vajec a pálenku. Ale to, že starší lidé z vesnic by si asi těžko nákup objednali přes notebook s nadupaným wifi, je zase věc druhá. :-)

Ještě že tady stačí, se druhý den ráno podívat z okna, jak se na rozlehlém poli před domem zvedá mlha a náš černý kocour v ní vypadá jako pes Baskervillský a všechny křivdy dnů minulých jsou fuč. A jak by řekla mamka: "Představ si toho blba, jak sedí na záchodě..." M:)

Mezi lišky rovnou po hlavě

Zabydlujeme se. A musím říct, že se na nový domov zvyká velice lehce, vzhledem k tomu, že je velkej, krásnej, ale hlavně náš. Teda bude. Někdy. Možná... Každopádně už se nám to tu podařilo docela vytopit. I když rovnice: Nastěhuj děti do mrazu v probíhající chřipkový epidemii = chřipka pro všechny zdarma, dokonale funguje. Jinak Samuelek s Tomáškem nijak výrazně proti stěhování neprotestují. Neumí mluvit. Já jsem se pomalu naučila, ve který krabici má kdo svoje oblečení a už tu zmateně nepobíhám, abych před sprchováním našla spoďáry. Skříně zatím chybí a hromady hadrů po kobercích na mě házejí menší splín, ale pak se stačí postavit doprostřed čisté účkové kuchyně, podívat se skrz okno zapatlané od kočičích pacek na zahradu a je to hned lepší.

A navíc Aleluja! Máme internet. Často mívám návštěvy pánů s vrtačkou, kteří mi v botech pobíhají po baráku a kladou nepříjemné otázky typu: A máte dům zvenku zateplený? Kde přesně budete mít ten router? Máte žebřík? Chcete tu díru vyvrtat tady? Nebo tady? Potřeboval bych číslo občanky, můžete mi ho dát? Proboha já fakt nevím, kde v tomhle bordelu najdu občanku, nevím co je router a ano, dům zateplený máme. Bohužel jsem zapomněla zmínit, že je zateplený zevnitř a ne z venku. Hups. Do toho mi volá operátor kvůli novým službám. Příjemný chlapík, ale musí mi volat zrovna teď? Když tu mám chlapa s vrtačkou a nepříjemnými dotazy a z obýváku se ozývá řev hladových a unavených dětí?

Jak říkám, někdy to není úplně růžový, ale někdy je to zase naprosto senzační. Každé ráno z okna vyhlížím jaro, ale skrz mrazivou a nepropustnou mlhu ho jen těžko zahlídnu, tak jdu raději zatopit v kamnech. Uvařím konvici voňavého čaje, vybalím další krabici a jdu se pídit po teplých ponožkách.

Celý dům na mě působí krásně klidně, vítá nás a je rád, že je v něm živo. Kuchyň nádherná, obývák útulný, ložnice prostorná a plná hraček, jen ta koupelna je děs. Nezvykla jsem si a vlastně zatím nikdo z nás. Postrádá topení, poličky a styl. Plastové komunistické věšáčky, o které se břinknu pokaždé, když si jdu umýt ruce mě děsí. Koberec pod vanou, věčně mokrý a nasáklý, letěl dnes rovnou do stodoly, tam pro něj určitě najdeme lepší využití. Potřebuju inspiraci, potřebuju se v koupelně cítit příjemně. 

No nebudu se tady dál rozvášňovat, oběhnu dům, posbírám děti a nakrmím je. Pak půjdu zase vyhlížet to jaro a nebo zase něco vybalit. Nebo skočím k sousedce pro nabízená vajíčka. A taky musím uklidit, protože se dnes přijde starosta podívat, jak jsme se zabydleli. Mám mu nabídnout chléb se solí? M:)

Stěhování #MeziLišky

Opravdu jenom malou chvilku jsem přemýšlela, jestli článek o stěhování pojmu sluníčkově, popíšu vám, jak je to v novém krásné, jak ty krabice vůbec nejsou těžké, protože se v nich odráží náš budoucí život a děti jásají v záchvatu euforie, že je se všemi jejich poklady, stěhujeme na samotu bez aut, světýlek a televize na dosah ručičky.

Ale upřímně. Stěhovali jste někdy čtyřčlennou rodinu? Ne? Tak tady nabízím malou ochutnávku z celého procesu, který pokud nepolevíme ve svém vražedném tempu, skončí možná už v létě.

Od chvíle, co se mi kluci vrátili z lázní, nebylo snad ani hodinku čas si sednout a v klidu si vypít kafe. Dokonce mi přijde, že počet šálků s kávou se ze dvou zvedl na čtyři a nebo je taky možné, že to kafe, které celý den piju, je ještě z rána. Fakt nevím. Dům máme sice krásný, ale momentálně zavalený hromadami našich osobních i neosobních věcí, které někdo omylem místo do popelnice, vysypal na podlahy všech místností přesně tam, kde by se teoreticky měly od neděle vyskytovat i skříně. Ono totiž stěhovat s pěti krabicemi je fakt zábava. 

Ráno vstaneme a Samíček jede do školky, pak rychle do bytu a naložit auto až po uši věcmi. Zbrklý odjezd do baráčku, kdy je po cestě potřeba nakoupit nějaké jídlo, plíny, nutrilony... Zajet s Tomáškem k doktorce, navštívit milé tety na poště, podat daňový přiznání a dotlačit auto na benzínku, protože si v tom frmolu nikdo nevšiml, že jedeme na vzduch. Konečně jsme na místě a Tomáš usnul v autě. Necháváme ho spát a nosíme krabice přes zahradu domů, přičemž přeskakujeme hladové kočky, kterým je zřejmě úplně jedno, že změnily páníčky. Hlavně že sypeme granule. Venku -10, takže i v baráku zima jako v morně. Roztopit kamna, nanosit nové dřevo, uvařit kafe a ejhle. Z chůvičky zní orchestr a nám dochází, že máme dítě v autě. Zem je studená a Tomášek v postýlce nebude, takže hned po tom, co ho nakrmíme, se buď Jára snaží s prckem na klíně přimontovat nové radiátory nebo já s prckem za krkem oloupat pár brambor k obědu, ale ani chvilka klidu. Chceme se vrhnout na vybalování krabic, protože je potřebujeme zpět do bytu na další balení, jenomže už je půl jedný a Samík na nás čeká ve školce. Odevzdaně otáčíme bedny vzhůru nohama zhruba v těch místnostech, kam by měl jejich obsah patřit a nosíme je zpět do auta. Tak krabice, dítě, klíče od domu, klíče od bytu, nakrmit kočky, bože mrznou mi ruce...

Opět jsme tam mohli strávit jen dvě hodiny a to je sakra málo. Vyzvedneme Samuelka a parkujeme před bytem. Odnést děti, vrátit se pro krabice a v tom je půl druhý a Jára mi mává při odchodu na odpolední. Mým úkolem je postarat se o děti. Pamatujete, když jsme si všichni v dětství hrávali venku a naházeli na hromádku dvacet šneků a pak pozorovali, jak se ti slizounci rozlejzaj do všech stran? Tak přesně tohle připomíná moje péče o děti. Naházím je na hromadu a už se rozlejzaj do všech koutů rabovat. Další můj úkol je znovu naplnit krabice a tak vůbec vyprázdnit a připravit nábytek na neděli, kdy nás čeká stěhování těžkých věcí. V půl jedenáctý se Jára vrací z práce, krademe si hodinu ze spánku, abychom si mohli aspoň popovídat a najednou je zase ráno a celý příběh se opakuje v naprosto totožném režimu.

Musím uznat, že se divím, že vůbec držíme pohromadě. Záda bolí, jako ještě nikdy, oči pálí a víno nepomáhá. Morálka klesá na bod mrazu. Jídelníček nejídelníček, dneska jsem se dvakrát přistihla, jak po měsíci bez pečiva, žvejkám chleba s paštikou a tečou mi slzy slastí. Při pokusu o cvičení mi tělo jasně už při rozehřátí hlásí, že jsem se snad zbláznila, jestli mi posilko s krabicema nestačilo? Před chvílí jsem se vysprchovala, vysušila si vlasy, otřela se, zůstala stát ve vaně "na Evu" a s pohledem do blba usilovně přemýšlela, co se dělá po utírání. 

K večeři budou špagety. Né, já tu vlastně nemám hrnec. Tak vám uvařím rejžovou kaši. No jo, jenže rýže je už odstěhovaná. Namažu vám chleby a jdete spát. Tak nejdete. Máma už vám sbalila pyžama...

Zkrátka masakr. Mám rozjeté dvě domácnosti a v obou je bordel a půlka věcí. Moje organizační plány, bez kterých jsem značně frustrovaná, mi jeden po druhém selhávají. Vždy se prostě najde něco, co je potřeba zařídit dřív. Ale touha "mít to za sebou" nás žene pořád dopředu a zatím to vypadá, že to i přežijeme. Ostatní nás uklidňují, že se stěhujeme naposled, tak ať to nevzdáváme. Jenže co moje stěhování na Hawai? A do Norska? Odkládám na neurčito.

Pamatujete, jak jsem vám psala, že když jsme jeli do domečku složit dřevo, stoupla si nám v naprosté pustině před auto liška, aby nás přivítala? Tak dneska jsme vyčerpaně jeli pro Sámu do školky a v podobné pustině nám před auto napochodoval páv. Normální pan páv, s dlouhatánským okatým ocasem a korunkou. Zastavili jsme a koukali, dokud neodkráčel. Tak vám nevím, jestli to tam je naprosto běžná věc nebo se na nás projevuje únava a halucinace. M:)

Kuchařské úspěchy

Tak se přiznejte, kdo už se na své ponovoroční hubnutí vybodnul? Hmm? Já teda ne. A jen tak nevybodnu, protože jsem konečně přehodnotila způsob jak na to a můžu sklízet úspěchy. Usoudila jsem, že s máslem k snídani to prostě fungovat nebude a zaměřila se trošku víc na to kouzlení u plotny. Rovnou se přiznám k tomu, že co se týká třeba avokáda, řepy, cottage, kokosové mouky nebo quinoy, jsem začátečník toho největšího kalibru a kolikrát z dobrých surovin uvařím takovej blaf, že se mi hubne jedna báseň, protože než jíst tohle...

Pořád jsem si říkala, že stačí pořádně makat a cvičit a jíst od všeho trochu a ono to nějak půjde. Po několikaletém snažení musím s lítostí konstatovat, že tahle taktika se s úspěchy neshledala. Pořád jsem nechápala, co je špatnýho na krupicový kaši, hoře plátkového sýra nebo třeba dozlatova usmaženém řízku, když si pak dá člověk hodinu na rotopedu. No vlastně nic. Ale je potřeba si uvědomit, že v té misce krupičky je daleko víc kalorií, než je vůbec možný za tu hodinu na rotopedu spálit, pak je celá snaha opravdu zbytečná.

A mně bylo stejně už dlouho jasný, že se musím naučit tu kuchyň trošku zkrotit, jen jsem nevěděla, jak na to. Teď v lednu se mi ale naskytla skvělá příležitost. Chlapi odjeli do lázní a já tak mám celý měsíc na to, naučit se jíst a pak to na ně vybalit, jako hotovou věc. Zakoupila jsem si od super partičky z webu 30tidennivyzva.cz měsíční Redukční jídelníček. Za minimální peníz (asi 180Kč) se učím jíst zdravě a ještě u toho hubnu. No kde tohle najdeš...

Jídelníček je velmi pestrý, někdy až na úkor toho, že se mi zbytky načatých potravin v lednici kazily. Rychle jsem se ale rozkoukala a dokážu si jídlo přeskládat a poupravit tak, abych neměla zbytky a nemusela nic se slzou v oku vyhazovat.

Když jsem dneska stála v obchodě u pokladny. Nemohla jsem se vynadívat. Ještě nedávno by se tam povalovala hromada pečiva, máslo, tučný sýr, trs banánů a jeden osamělý polníček. Ani dnes polníček nechyběl, bez polníčku totiž nedám ani ránu a každý talíř bez něj, je smutný talíř. Hned vedle zářily dvě červené papriky, dva žluté banány a jedno avokádo. A hotovo. Žádný stesk po pečivu, žádný stesk po sladkém a to je důkaz toho, že to dělám dobře.

Jídlo které si postupně dokážu připravit se dá jíst očima. Je chutné. Už neplatí, že to co je zdravé, je bez chuti. Musíš si to umět udělat dobré. Cibule, česnek a bylinky, jsou konečně pomocníci, které dokážu ocenit. Chtěla bych tu jen říct těm, kteří se stále odhodlávají jíst barevně a bojí se, že to nezvládnou, že jim to nebude chutnat, zkuste to. Je to fajn.

A co když mě přeci jen přemůže chuť? Vždyť co by to bylo za život bez pizzy? Bez dortu? Bez zmrzliny nebo bez piva? Prostě si určím jeden den v týdnu, kdy si dopřeju, na co mám chuť. A pokud to není vyloženě kýbl Nutelly, na ztracených centimetrech se to opravdu neprojeví.

Pořád se tu bavím víceméně o hubnutí. Ráda bych se ale dostala ke zdravému intuitivnímu stravování. O tom ale zase někdy příště...M:)

Samuelkova cesta

Letošní Samíčkova cesta do rehabilitační léčebny v Košumberku je tak trochu pánská jízda. Jelikož by taťka v práci jen těžko dostal volno na měsíční pobyt doma s Tomáškem, museli jsme to vyřešit tak, že kluci pojedou vstříc novým dovednostem spolu. Trošku jsme se toho spojení báli, protože oba dva si dovedou dělat pěkné naschvály, ale nakonec to funguje. A funguje to docela dobře. 

Já vím, že už je Sáma starší a logicky se s ním dá lépe pracovat, ale když do lázní jezdil se mnou, rozhodně to nebyla taková paráda. Druhý den po příjezdu jsme většinou dostali oba chřipku a s bazénovou terapií se mohli okamžitě rozloučit. V tom horším případě Samíček proležel pobyt na posteli s bronchitidou. Jakmile jsme vešli do místnosti, kde se cvičí, začal řev. V místnosti, kde se jezdí na rotopedu, řev. Tam, kde si má hrát s míčky, řev. Kde dostane skvělou masáž, řev. Kde rozdávají jídlo, řev, než mu došlo, že jde o jídlo. Jediné co mu za mě nejvíc šlo a nebrečel, byla jízda na koni a taky díky ní jsme domů jezdili alespoň s minimálními výsledky.

Letos je to vyloženě krasojízda. Denně v bazénu dělá dřepy a hraje si s ostatními dětmi, zatímco se taťka líně povaluje v té teplé vodě a snaží se neusnout. U cvičení se zapotí oba, ale zpráva o tom, že Samíček dnes udělal pět kroků, je jasný důkaz toho, že to funguje. A bez řevu. Masáž je nuda jako vždycky. Bazén s míčky je pro mimina. A na rotopedu asi šlape jen proto, aby to měl rychle za sebou, ale nevadí. Největší letošní průšvih jsou ale ty koně. Jeho oblíbená jízda vzala za své hned na druhé lekci, kterou prohysterčil s panikou v očích. Ne, není to bábovka. Je to borec, jen se nám asi naučil bát a takovej kůň, však víte, to je zvíře, co občas vzbudí respekt i ve mně. Takže žádný stresy, stejně se stěhujeme na vesnici, kde nám koně budou cupitat kolem domu. A to by bylo, aby si časem nezvyknul.

To je všechno moc fajn. Ale jak se mi stýská? Hrozně! Půlka rodiny někde v Luži a nám se tu prořezávají zuby. I díky psychické podpoře jsme objevili kouzlo videohovorů. Vždy se pořádně obrním a dám vytáčet, ale jakmile se na displeji objeví obraz těch mých šviháků, zábrany jdou stranou a je řev. Teda ne u nich. Já řvu. Samíček si vždycky vezme mobil a v naprostém úžasu přitiskne očičko na obrazovku, kde vidí mámu. Tím samozřejmě čelem ucpe přední kameru, takže já nic nevidím, ale to je jedno. Slyším to jeho Jůůůůů a jsem ráda, že ho můžu podpořit aspoň takhle.

Jak si jednou uděláte děti, stanou se z vás labilní hysterky a nebudete to moct nijak ovlivnit, tak pozor na to...M:)

Jak se cítit dobře

A protože motivace není nikdy dost a i já sama si v krizových situacích ráda přečtu něco, co mě potěší, nakopne, co mi dá naději, že se z té patálie opět vyhrabu, rozhodla jsem se vám napsat pár slov o tom, jak se mít rádi a trochu si toho života, i v tom shonu, užít. Je báječný pocit, řešit v hlavě právě tyhle věci. Znamená to, že existenční problémy mám v sobě už vyřešené a začínám se pídit po tom, jak si užívat života a cítit se dobře. Už se nemusím trápit s tím, kde budu bydlet, že nemám dodělanou školu, kde si vydělám na nájem, ani že jsem na všechno sama a nemám do života oporu. Přála jsem si, šla tomu trošku naproti a i když to byly občas nervy, tyhle věci jsou usazené na svých místech a já můžu plánovat dál.

Vždy, když si najdu trochu času pro sebe, obklopím se svým diářem, zápisníkem, deníkem a plánovačem (ano, s tím už začínám být opravdu pošahaná) a sbírám inspiraci, zachycuju myšlenky, píšu si seznamy, abych na nic nezapomněla a cítím se jako prasátko v žitě. No a včera, při jedné z těchto významných chvilek, kterou jsem si určila jen sama pro sebe a přitom měla na klíně řvoucí miminko s horečkou, vzniklo mé DESATERO sebelásky, lepšího člověka nebo jestli chcete - desatero psychické pohody, protože ta je opravdu hodně důležitá k tomu, abyste se přestali trápit maličkostmi.

Tak jdeme na to...

TVOŘ

Každý týden si namaluj obrázek, slož básničku, něco vyrob. Pokus se prostředí kolem sebe zútulnit, aby ses tam mohla cítit dobře. Neumíš kreslit ani nemáš myšlení na dobrý rým? A jsi si jistá, že se to časem nezlepší?

PIŠ

Piš články, napiš knihu, vymysli pár povídek, pohádek nebo obyčejných příběhů. Psaním se zdokonaluje tvá slovní zásoba a sama víš, že lidé, kteří se umí vyjadřovat, si v sobě pro okolí nesou určité kouzlo.

JEZ

Poslouchej své tělo a jez to, co je pro něj dobré. Sbírej inspiraci na dobrých místech, v kuchyni si hraj s barvami, uč se a přemýšlej, odkud tvé jídlo pochází. 

SPORTUJ

Ať máš každý den dobrý pocit, že si pro sebe něco udělala. Ať máš hezké a sebejisté držení těla. Ať máš lepší fyzičku, protože s lepší fyzičkou je lepší úplně všechno. Vážně!

UŽÍVEJ SI ČERSTVÝ VZDUCH

Snaž se trávit co nejvíce času venku na čerstvém vzduchu. Užívej si sluníčko i sychravé počasí. Kdy sis naposledy sedla na louce do trávy a obdivovala luční kvítí? Aha, na jaře... Pochopitelně.

UČ SE

Zkoumej nové věci a probouzej v sobě nové dovednosti. Uč se jazyky. Zdokonaluj se v práci s počítačem. Uč se sama nebo na kurzu. Uč se, ať si se vším poradíš.

VYCHOVÁVEJ

Ty chceš být lepší a to je fajn, ale musíš k tomu vést i své děti, ať také všechno umí a znají, ať mají rádi přírodu a samy sebe, ať jsou šikovní...

MILUJ

Říkej, mám tě ráda. Pečuj o svůj vztah s těmi nejbližšími. Hlavně s rodinou, ať už je sebešílenější. Dělej blízkým radost a buď pozorná.

BAV SE

Věnuj se svým koníčkům a nevyhýbej se kontaktu se svými přáteli i mimo sociální sítě. Nemít přátele je smutné. Vím to. Proto občas zahoď ten telefon a pozvi kamaráda na výlet. Uvidíš, že ti to dá mnohem víc, než status na facebooku: Sněží!

ŽIJ

Neodmítej nové zážitky a neboj se vyzkoušet, co jsi nikdy nedělala. Žiješ jenom jednou. Pro začátek se podívej na film Yes man, třeba pochopíš.

Tak jo, to by bylo vše. Samozřejmě mě napadají ještě i jiné věci, týkající se třeba oblečení, spánku, zvířat, ale to bych už blíže asi ani nespecifikovala. Rovnou se omlouvám, že jsou rady psané "pro holku", pokud by měl zájem i nějaký pán, ráda mu je přepíšu v mužském rodě do mailu :-D

Líbí se vám to? A napadá vás ještě něco, co bych do seznamu měla určitě přidat? A taky vás občas chytne ta nálada "co bych mohla dělat lépe"? Kdyžtak dejte vědět. A já jdu ven, i když teda dneska by ani psa nevyhnal...M:)

Novoroční plánování

Tak tento článek měl původně název Silvestrovský. Všem je nám ale jasné, že teď už by to bylo trošku po termínu. Letošní Vánoce i Novoroční oslavy nám bohužel zkřížilo zařizování, ohledně přepisu domu. Každý den je co zařizovat, ať už jsou to nekonečné návštěvy ČEZu, přepis vody či zaplacení daně z nemovitosti. A to se ještě ani nestěhujeme! Kdybych bývala věděla, kolik obstrukcí, zařizování, papírování a zbytečně vyhozených peněz je potřeba k tomu, abyste státu zaplatili za to, že jste si koupili dům, normálně bych se na to vykašlala. Jakože fakt. Pocity zoufalství už ale pomalu střídá touha, zařizovat si nový domov podle svého. Pomalu pokukuju po různých koberečcích, proutěných kusech nábytku, barvách, nádobí bílém i dřevěném a nechávám se příjemně chlácholit vědomím, že snad do dvou týdnů bude náš dům zcela vyklizen a my budeme moct začít stěhovat. Prosím neptejte se, proč se ještě nestěhujeme. Být vstřícná a velkorysá je náročné i bez vysvětlování :-)

Další věc, proč jsem nebyla schopná si sednout k novoročnímu článku dříve, je určitě Samuelkův nástup do lázní. A správně. Tentokrát jsou tam s taťkou a mamka sedí doma. Balení bylo příšerný a rvaní věcí do kufru auta pak přímo očistec. V pátek ráno jsme totiž odjížděli všichni čtyři s tím, že tam přes víkend budeme společně a já se s Tomáškem v neděli vrátím domů. Příjezd dobrý, všechno dobré. Stejné sestřičky, stejní pacienti, spoustu úsměvů a šťastných shledání. Jenže sobota ráno a Tomášek nemocný. A já, místo toho abych situaci inteligentně vyřešila, jsem začala bulet. Co když to Samuelek chytne? A co když nezvládnu odřídit cestu domů? Milion věcí padá denně na rodičovu hlavu a občas se ty stavidla prostě protrhnou.

Takže jsme se s Tomáškem sbalili a odjeli domů o den dříve. Můžete plánovat jak vzteklí a ty děti si to stejně vždy vyřeší po svém. 

Teď je rodina rozpůlená. Chlapi v Luži sportují a my s Tomáškem se doma můžeme věnovat předsevzetím do nového roku. Jako již tradičně si připisuji všech TOP 10 předsevzetí většiny lidí, jako je hubnutí, sport, zdravá strava, sebeláska, obdivovat své malé úspěchy a cílit na ty větší, najít si více času jen pro sebe, naučit se jazyk a rovnat si věci ve skříni. A k tomu bych pro letošek přidala asi už jen častější zalívání kytek a čištění zablácených bot. Jinak, jak s oblibou všude říkám, jsem spokojená. Je to krásný pocit, když si člověk může naplno říct, že je SPOKOJENÝ. Zkuste to. Zkuste být spokojení s tím, co máte, protože problémy má každý, ale většina z nich se dá řešit. Všem přeju pevné zdraví, které si nebudeme dobrovolně huntovat a určitě trochu toho štěstí, protože pokud budete zdraví a spadnete ze žebříku, je to prostě smůla. Hezký rok 2018 všem...M:)