Každý rok poslouchám lidi, kteří nechápou, jak se někdo může o Vánocích stresovat a že se na to my stresaři nevyprdneme, protože jsou to svátky klidu a míru a válení u pohádek, ucucávání vaječňáku a uzobávání cukroví a já se hrozně snažím toho stresu vyvarovat, ale už je mi jasné, že právě tyto chytré duše většinou nemají dům plný dětí a povinností, které se prostě na druhou kolej odsunout nedají. O úklidu nemluvím, letos jsem tak maximálně zametla a hračky, které se válely v obýváku na koberci, šikovně schovala pod gauč. Z cukroví jsem za jeden večer sfoukla tři druhy a bohatě stačí na to, abychom o silvestru dozobali poslední kousky. Ale taková průměrná návštěva u babičky, to je na Vánoce očistec...
Zkoordinovat dvě děti, když každé jí něco jiného a spí v jinou dobu a ani jedno nemá rádo společenské akce, navíc ani jedno nechodí a už vůbec nechodí na záchod, je logisticky děsně náročné. Začne to hned ráno, kdy nejmladší v stane v 5 hodin. A pokud jsme domluvení, že v 10 budeme vyjíždět, malý rarach klasicky tak půl hodiny před odjezdem usne. Dobře, čekáme až se vyspí, alespoň je čas nacpat pračku prádlem. Nasoukáme děti do kombinéz a neseme do auta přes zahradu a troje schody. Je vlastně úplně jedno, jestli nesu v obou rukou Samuelka, který má 25kg a v buclaté bundě klouže s každým krokem víc a víc dolů, mává rukama, kope a raduje se, místo aby se držel jako klíště. Nebo jestli mi na jedné ruce visí jako kabelka patnáctikilové vajíčko s Tomáškem a v druhé ruce táhnu dárky, které u nás nechal Ježíšek pro babičku s dědou. Po příchodu do auta mám svalovou horečku tak jako tak. Odjíždíme v půl 12, jenže to už je ten druhý zvyklý obědvat a svůj hlad dává jasně najevo fňukáním. Banán ho opravdu neoblbne. U babičky probíhá bouřlivé vítání s hladovými dětmi a než je oba nakrmíme, umíráme vlastním hladem.
Je asi tak jedna hodina po obědě a mě při zívnutí uteče trocha kávy, kterou jsem nestihla spolknout, na tričko...
Děti se vyspí, rozbalí dárky, zopakují své hladové scény a chtějí si hrát s rodiči, takže touha po patnáctikilometrové procházce, svařáku a posteli, vezme rychle za své.
Ono se to nezdá, ale po absolvování cesty domů, kdy krom svých dětí táhneme z auta ještě jejich nadílku, je nám s vidinou, že rovnou začíná večerní koupací maraton, skoro do breku únavou. Jenže jak říkám, tohle prostě nejsou věci, které se dají odsunout, jen abychom na svátky nebyli vyčerpaní a vystresovaní. Vánoce jsou pro děti a přes všechno na světě jim to chceme udělat hezké stejně tak, jako to dělali hezké rodiče nám.
Do nového roku si předsevzetí nedávám, ale přeju si, abychom oba ty naše malé uličníky naučili chodit a taky si přeju, aby mi, než se to stane, vydržela páteř při přenášení těch našich hromádek teplého oblečení do auta. Chtěla bych si umět lépe rozvrhnout čas a strávit několik chvilek i odpočinkem a sportem. Ale jinak mi bude úpně stačit, když ten další rok, bude stejně tak fajn, jako ten předešlý. Protože až na tu trošku energie, mi vlastně nic nechybí.
A doufám, že i Vám se v novém roce všechno podaří tak, jak si přejete, ale mám malý tip. Dávejte si pro jistotu skromné cíle :-). Tak šťastný nový rok...M:)
Žádné komentáře:
Okomentovat