Vánoční

S hrůzou zjišťuju, že nemám na blogu vánoční článek. Teda zas taková hrůza to není, za svátky jsem měla čas asi tak půl hodinky a rodina odhlasovala, že máma žádný článek smolit nebude a půjde se raději koukat na pohádku. A tak to má být. Šťastné a pohodové svátky je třeba si užít hlavně s rodinou. A my si je užívali tak, že jsme u toho skoro vypustili duši. Babičky, dědové, jídlo, víno, až se divím, že jsem nepřibrala ani deko.

Každý rok poslouchám lidi, kteří nechápou, jak se někdo může o Vánocích stresovat a že se na to my stresaři nevyprdneme, protože jsou to svátky klidu a míru a válení u pohádek, ucucávání vaječňáku a uzobávání cukroví a já se hrozně snažím toho stresu vyvarovat, ale už je mi jasné, že právě tyto chytré duše většinou nemají dům plný dětí a povinností, které se prostě na druhou kolej odsunout nedají. O úklidu nemluvím, letos jsem tak maximálně zametla a hračky, které se válely v obýváku na koberci, šikovně schovala pod gauč. Z cukroví jsem za jeden večer sfoukla tři druhy a bohatě stačí na to, abychom o silvestru dozobali poslední kousky. Ale taková průměrná návštěva u babičky, to je na Vánoce očistec...

Zkoordinovat dvě děti, když každé jí něco jiného a spí v jinou dobu a ani jedno nemá rádo společenské akce, navíc ani jedno nechodí a už vůbec nechodí na záchod, je logisticky děsně náročné. Začne to hned ráno, kdy nejmladší v stane v 5 hodin. A pokud jsme domluvení, že v 10 budeme vyjíždět, malý rarach klasicky tak půl hodiny před odjezdem usne. Dobře, čekáme až se vyspí, alespoň je čas nacpat pračku prádlem. Nasoukáme děti do kombinéz a neseme do auta přes zahradu a troje schody. Je vlastně úplně jedno, jestli nesu v obou rukou Samuelka, který má 25kg a v buclaté bundě klouže s každým krokem víc a víc dolů, mává rukama, kope a raduje se, místo aby se držel jako klíště. Nebo jestli mi na jedné ruce visí jako kabelka patnáctikilové vajíčko s Tomáškem a v druhé ruce táhnu dárky, které u nás nechal Ježíšek pro babičku s dědou. Po příchodu do auta mám svalovou horečku tak jako tak. Odjíždíme v půl 12, jenže to už je ten druhý zvyklý obědvat a svůj hlad dává jasně najevo fňukáním. Banán ho opravdu neoblbne. U babičky probíhá bouřlivé vítání s hladovými dětmi a než je oba nakrmíme, umíráme vlastním hladem. 

Je asi tak jedna hodina po obědě a mě při zívnutí uteče trocha kávy, kterou jsem nestihla spolknout, na tričko...

Děti se vyspí, rozbalí dárky, zopakují své hladové scény a chtějí si hrát s rodiči, takže touha po patnáctikilometrové procházce, svařáku a posteli, vezme rychle za své. 

Ono se to nezdá, ale po absolvování cesty domů, kdy krom svých dětí táhneme z auta ještě jejich nadílku, je nám s vidinou, že rovnou začíná večerní koupací maraton, skoro do breku únavou. Jenže jak říkám, tohle prostě nejsou věci, které se dají odsunout, jen abychom na svátky nebyli vyčerpaní a vystresovaní. Vánoce jsou pro děti a přes všechno na světě jim to chceme udělat hezké stejně tak, jako to dělali hezké rodiče nám.

Do nového roku si předsevzetí nedávám, ale přeju si, abychom oba ty naše malé uličníky naučili chodit a taky si přeju, aby mi, než se to stane, vydržela páteř při přenášení těch našich hromádek teplého oblečení do auta. Chtěla bych si umět lépe rozvrhnout čas a strávit několik chvilek i odpočinkem a sportem. Ale jinak mi bude úpně stačit, když ten další rok, bude stejně tak fajn, jako ten předešlý. Protože až na tu trošku energie, mi vlastně nic nechybí.

A doufám, že i Vám se v novém roce všechno podaří tak, jak si přejete, ale mám malý tip. Dávejte si pro jistotu skromné cíle :-). Tak šťastný nový rok...M:)

Mezi lišky

Krásné ráno přeji všem, bohužel ještě z bytu. Už bychom sice mohli měsíc vesele bydlet v novém, ale protože nejsme zlí a máme srdce, nehodláme babičku s dědečkem, kteří se ještě nestihli odstěhovat, vyhánět před Vánoci na mráz. Navíc je známá věc, že jakou energii vysíláš, taková se ti vrátí a oni jsou jako z pohádky, takže se klidně ještě pár dní necháme chlácholit vynikajícím štrůdlem a vřelým chováním. Ale každopádně se do baráčku už moc těšíme.

Sama jsem zvědavá, jak celé to stěhování a zabydlování dopadne. Seděla jsem doma, děti spaly a já přemýšlela, jak by se to celé dalo pojmout. Jak spojit příjemné z užitečným. Říkala jsem si, že bych mohla naší cestu z města na vesnici sdílet. První štípání dřeva, první srážka s pavoukem velikosti dlaně, první domácí kečup... Přišlo mi to jako skvělý nápad. Po chvilce trápení jsem si vymyslela i název Mezi lišky, když už se teda stěhuji někam, kde ty lišky dávají dobrou noc a těšila se, až projekt rozjedu.

V neděli na nás před domem čekala obří hromada dřeva, připravená na složení do stodoly. Nasedli jsme do auta v pošmourném a šedivém městském ránu a vyrazili. Čím blíž k hromadě dřeva na naší zahrádce jsme byli, tím víc se po zemi povalovalo bílého poprašku a s dalšími pár kilometry jsme se dostali do jiného světa. Bílé silnice, bílé pole a louky, bílé lesy, omrzlé stromy a najednou prudká brzda! Uprostřed silnice stála liška, velká a zrzavá a koukala na nás, jako by chtěla říct "vítejte". Po chvilce se s lehkostí otočila směrem doleva (stáli jsme všichni na křižovatce) a ladným krokem cupitala do vedlejší vesnice. Tím považuji svůj projekt "mezi lišky" za pokřtěný. Příště ji snad stihnu vyfotit.

Nebudu zakládat nový blog, prozatím nechám vše tady a články z lišek vždy dobře označím. Více se toho ale bude dít na istagramu, kam vás teď všechny srdečně zvu: https://www.instagram.com/mezilisky/
Můžete vše sledovat, sdílet i radit. Věřím tomu, že za necelý měsíc se to rozjede ve velkém stylu a bude sranda. Užívejte si předvánoční čas a ať vás ani nenapadne chodit na poštu, nebo na ČEZ nebo kamkoliv na úřad. Tyto srandy si užívám snad každý den a je to očistec. M:)

Roztržený pytel

Je obrovské množství různých blogerů a youtuberů nebo prostě jen lidí, kteří sdílí svoji myšlenku pomocí instagramu či facebooku. Pro mnohé z nás je jejich život lepší (i když se to většinou jenom zdá) a necháváme se příjemně inspirovat. Dnes už si opravdu každý může vybrat svého ambasadora, který rozvíjí téma, jaké zrovinka jeho zajímá. Ať už jsou to maminky (a tatínci), které vtipnou, ale i tou méně vtipnou formou promítají své mateřstvím zkoušené životy na veřejnost. Nebo třeba lidé co cestují a postují nádherné fotky a okamžiky z cest, pro nás matky momentálně nedosažitelných. Holky, co se věnují líčení a udílejí zkušené rady. Kuchaři a kuchařky, jejichž jídla, tak krásně naaranžovaná a nafocená, nutí upustit slinu nejednoho s nás, kterým jejich kuchyňské výtvory připomínají spíš kejdu.

Jsou to mladí lidé, jimž dnešní doba dovoluje se prosadit na veřejnosti a je to tak lehké, že už to zvládají i dvanáctiletí prcci. Říkám si, že už snad ani není možné, aby se dnes dítě chytlo špatné party, protože při troše štěstí, prosedí celé odpoledne u počítače a nechá do sebe pumpovat inspiraci na lepší život. Řekne si, že chce taky cestovat a propagovat sebelásku, že chce také cvičit a pomáhat druhým. Otázkou je, jestli to, že dnes všichni vysedáváme u mobilů a počítačů, je vůbec výhra. Ale pokud to má děcka udržet dál od drog a povalování v parku, tak proč ne.

Ještě nedávno jsem celkem s oblibou psala články, ve kterých mě rozmach sociálních sítí štval. Všude samá reklama a blbý kecy. A to mě samozřejmě štve stále, ale víte co? Člověk si zvykne. Reklamy ignoruju a internetové chytráky taky. Naopak jsem si našla pár lidí, kteří i mě neskutečně inspirují a baví. Ať už mi ukazují, jak žít život na vesnici s minimálním množstvím odpadků, nebo učí, jak mít ráda sama sebe. Strašně se mi na nich líbí, že měli ten nápad a jedou. 

V poslední době se roztrhl pytel s eshopy. Chápu to. Pokud se prezentuju na sociální síti, mám statisíce fanoušků a nulový soukromý život, chci z toho taky něco vytěžit. Blogeři už běžně píšou knížky, youtubeři nazpívávají songy a hvězdy instagramu tisknou trička. Pokušení je opravdu velké, protože kdo by nechtěl tričko od svého oblíbence? Nebo čepici? Plecháček? Náramek? Lapač snů? Mikinu? Klendář? Kuchařku? A já to sleduju. Tady Kristýna nacpe na eshop 200 triček a do dvou hodin nemá ani jedno! A upřímně, pro mě, sběratelku triček a "hezkých" věcí minimálního významu, je to opravdu mor. Opět mě to ale vede k myšlence, že je lepší, když děti utrácí kapesný za tohle, než za alkohol. Horší ale je, že už i mně se tenčí obálka "na blbosti" a to je co říct. 

Každopádně něčí tvorba se mi nelíbí (tak nekomentuju - a radila bych to i ostatním), něčí tvorba jo a bez upomínkových předmětů od pár holek, bych prostě nemohla žít. Joo když je někdo kreativní, má skvělý nápad a koule na to ho dotáhnout do konce, je to fajn. Třeba taky nějakej dostanu. M:)

Kupujeme dům 2. díl - Hypotéka

Já jsem si prostě naivně myslela, že nakráčíme do banky nebo stavební spořitelny nebo prostě někam, kde se tohle vyřizuje, tam dokážeme příjmy a oni nám dají 2,5 miliónu. My se s těma penězma řádně pomazlíme, protože něco takovýho už v životě neuvidíme, popřípadě je necháme přes noc odpočinout na spořícím účtu, ať z toho taky něco kápne, pak je zaneseme do domu, dáme je  majitelům, oni nám dají klíčky, podepíšeme papír a hotovo! Bohužel jsem se teda šeredně spletla.

Takže dům je vybraný a jako druhý nejdůležitější záchytný bod v celém procesu je, vybrat si poradce. Někoho, kdo vám s tím kolotočem pomůže, ideálně člen rodiny, který má čirou náhodou nejmíň dvacetiletou praxi ve zprostředkovávání hypoték, ale tučně podmáznutý kamarád ze střední by možná mohl taky stačit. Bez této osoby se nehnete. Minimálně, pokud jste tak perspektivní klient, jako třeba já nebo Jára.

Začne to tím, že si vás banka projede všemi možnými registry, co existujou, takže rychle běžíte na poštu a za tučný poplatek si necháte udělat výpisy, abyste o případném zápisu věděli dříve než oni a mohli tak aspoň minimálně zasáhnout. Ve finále stejně zjistíte, že vám banka hypotéku zamítne kvůli ubohé zaprášené kreditní kartě, kterou jste ztratili s bývalou peněženkou, takže ji vůbec nevyužíváte, ale bance se karta jeví jako dluh a ve své plachosti se stahuje do ústraní, dokud si laskavě i toto nevyřešíte.

Takže za cenu několika propocených košil - vašich i košil vašeho poradce, jste se stali vhodnými adepty k zadlužení na celý život. Háček je ale v tom, že nyní už musíte mít minimálně 10 procent ceny domu ze svého, celou hypotéku už vám v dnešní době nikdo nedá. Ještě štěstí, že je do konce roku možné, vzít si pomocný úvěr (rozuměj: do konce života budeš platit něco jako dvě hypotéky, akorát každou někomu jinému). Celý kolotoč s registry, příjmy, otisky prstů - ty tam vlastně nebyly, se roztáčí podruhé a pokud všechno dobře dopadne a váš poradce si kupuje nové košile po kartonech, podaří se vám mít po několika měsících vše schválené, ale rozhodně NE hotové.

Na tuhle fázi si pamatuju moc dobře. Dostala se nám do ruky složka, čítající asi tak padesát stran odborného textu, což měly být pokyny pro čerpání hypotéky. Teda asi milionstodvacet věcí, které jsme museli zařídit, vyřídit, zaplatit, vyplnit, oskenovat, poslat a shromáždit, aby někdo z banky pustil peníze, které už teoreticky byly naše. Zaplatit odhad, několik návštěv na katastru, daň státu, poplatky, poplatky, poplatky... Zařídit si účet u banky, kde si peníze půjčujeme, protože to je jedna z podmínek. Jak jsem se dozvěděla, tak banka chce úvěr splácet jen z účtu u nich vedeného a ani náhodou z účtu mého, který už mám několik let a jsem s ním naprosto spokojená. Blbiny, kraviny, papírování, pravidla a těch podpisů! Podpisy u poradce, podpisy u právníka, podpisy na každý z toho tisíce papírů, který se ke koupi domu váže. Upřímně jsem asi měsíc před koncem prohlásila, že už žádný dům nechci...:-D

Ale přežili jsme. Žádné milióny jsme sice ani koutkem oka nezahlédli, ale vzhledem k tomu, že už je dva měsíce splácíme, předpokládám, že odešly tam ,kam měly. Z katastrálního úřadu nám slavnostně přišel dopis, že jsme vlastníci domu a za to si náš poradce zaslouží pořádně velkýho panáka a aspoň 14 dní v Thajsku. No a my jdeme zařizovat. Pro nás nic nekončí. Dřevo, voda, elektřina, internet, občanky, nekonečné přehlašování adresy... Ale hlavně sbalit a přestěhovat se, zvyknout si a nebát se tam. Srnek třeba. M:)

Přečteno 2017 - 1. část

To je jako s hubnutím. Pokud jste vytížení dětmi, domácností a všedními povinnostmi a dáte si za cíl, že zhubnete do týdne 10 kilo, koledujete si o neúspěch, vyhoření a jojo efekt. Taky jsem si v lednu myslela, že stihnu přečíst za rok těch 50 knížek minimálně. Vždyť bych u toho mohla sedět pořád, tak to nebude problém. Začala jsem skupovat výhodné sady knih, oblíbené thrillery a trávila hodiny v knihovně, rodině jsem rozhlásila, že žádné jiné dárky, než knihy nechci a přitom, od té doby, co se mi v dubnu narodil Tomášek, se kniha v mé ruce vyskytla opravdu jen vzácně, ve většině případů při utírání prachu. Doma se mi nahromadily sloupce nepřečtených výtisků, které čekají na svou příležitost a taky na to, až budeme při stěhování nadávat, kde se to tu všechno vzalo. Nakonec nemám knížek přečtených ani dvacet, možná ani patnáct, ale i tu trošku vám tu v bodech mohu představit:

Matky matkám
 -   od Sexy mamas

Kniha, kterou jsem dostala od Ježíška, kterému zřejmě připadalo, že mi z té "mateřské" začíná pomalu hrabat. Tři oblíbené blogerky (Sexy mamas) daly dohromady své rady a tipy, jak si užít mateřství a nezbláznit se z toho. Líbí se mi to, protože nenásilnou formou ženám vštěpují, že děti jsou sice naše všechno, ale neméně důležitý je i čas, který dokážeme věnovat sobě, svým zájmům a koníčkům, partnerovi, sportu, zábavě... Doporučila bych všem maminkám, které se doma v teplácích a mastném culíku unaveně plahočí od pračky k ledničce s brečícím uzlíčkem v ruce a neví, jak se z toho kolotoče vymanit.
PS: Mě to sice nepomohlo, ale třeba budete mít více štěstí.

Včelí královna
 - od Laury Rubyové

Píšou, že je to silný příběh zasazený do malého města s podivnou pověstí, prý má skvělý ohlas čtenářů a vyhrál několik literárních cen, ale já musím bohužel za mě říct, že je to trošku slátanina. Popis knihy mě vyloženě nažhavil, čekala jsem výbornou atmosféru plnou drama, tajuplna a nebezpečí, ale jen horko těžko jsem polykala stránky, aby knížka nezůstala rozečtená na pořád. Nepovedené fantasy, takže jdeme dál...

Dívka od veldle
 - od Jacka Ketchuma

Tohle jsem si chtěla opravdu hodně přečíst. Recenze slibovaly až nechutný druh hororu, který vás donutí, zapít žaludeční nevolnosti douškem vody. Zamluvila jsem si knihu v městské knihovně, běžela pro ni a natěšeně zasedla do křesla. Jenže jsem si bohužel domů přinesla romantiku, ve které se urostlý a opálený Mitch seznámí s dívkou od vedle, chodí spolu na procházky, večeře a do postele a nikde žádná krev a napětí. Tu pravou Dívku od vedle jsem objevila až o měsíc později ve výprodeji. Musím říct, že je to opravdu síla. Ztroskotalá matka několika kluků ve sklepě umučí mladou holku a ještě k týrání a znásilňování nutí i její syny a vrstevníky z ulice. Jen pro silné žaludky!

Ztracený symbol
 - od Dana Browna

Stále platí, že pokud mám chuť na kvalitní literaturu, která mě přišpendlí na zadek a rodina bude týden bez večeře, sáhnu po Brownovi. Ani tentokrát jsem se nespletla. Kniha tak nabitá informacemi, že opět zase nevím, čemu mám věřit, co je skutečné a co si pan Brown jen vymyslel. Miluju jeho styl kombinování vědy a náboženství a miluju Roberta Langdona, takže tak. Pokud jste četli Šifru mistra Leonarda nebo Anděle a démony, můžu vám tuhle knížku jedině doporučit, protože je ještě lepší!

Než jsem tě poznala
 - od Jo Jo Moyesové

I mistr tesař se někdy utne a tak i já občas sáhnu do knihovny pro úplnou blbinu, zvlášť pokud v okolí pozoruju, že jakožto žena bych byla trapná, kdybych si to taky nepřečetla. Všechny mé kamarádky jsou do toho zblázněný a já vyloženě neříkám, že to není fajn romanťárna na odreagování, ale po dočtení jsem se zase já musela odreagovat pořádným krvákem. Na druhý díl tohoto úspěšného románu se zatím nechystám, počkám si, až mě buďto strhne vlna, nebo až znovu otěhotním a budu si chtít poplakat.

Hlasy
 - od Ursuly Poznanski

Můj šálek čaje. Taková průměrná kriminálka z prostředí psychiatrické léčebny, kterou jsem schopná sfouknout za dva večery. Napětí, vraždy, spoustu zvratů a překvapení. Z této série jsem četla i knihu Pět, ve které je stejné duo vyšetřovatelů Beatrice Kasparyová a Florin Wenninger a určitě se chystám i na ostatní knihy, protože tam je vždy dobrá zápletka a strhující atmosféra (no, to jsem možná trochu přehnala :-D). Každopádně paní Poznanski je jedna z autorek, které můžu vytáhnout vždycky a budu spokojená.

Ostatní kousky si schovám do dalšího článku. Za prvé dlouhé články nikoho nebaví a za druhé doufám, že ještě stihnu přečíst dvě zajímavé knihy. Mám na to čtyři týdny a věřím si. Snad si z toho seznamu něco odnesete i když už asi všichni poznali, že nepíšu podrobné recenze, ale spíš o pocitech, které mě u knih provázely. Ale ani to podle mě není na škodu, zvlášť v době, kdy knižní blogy rostou, jako houby po dešti. M:)