Dobré ráno, krásná vráno.

Takhle se v pátek 17. listopadu ráno probudím a zjistím, že jsem zase o jeden rok starší a třicítka neodbytně klepe na dveře. Na tváři se mi udělala další vráska a od smíchu, pokud vím, to opravdu nebude. O nenápadných vráskách v dekoltu ani nemluvím. Po vzoru Bridget Jones uchopím do dlaní prsa, posunu je výš, na jejich správné místo a pustím. Ach ta gravitace. Zkusím, jestli nepomůže narovnat ramena a vypnout hrudník. Bohužel taky žádná sláva. Jdu do kuchyně a po ranním políbení mi přítel oznámí, že jedno z našich dětí má na bříšku šílenou vyrážku, jestli prý nevím, co to je. Podívám se do osobní encyklopedie vyrážek mých dětí a zjišťuju, že tohle je novinka a vůbec nemám tušení, čím to namazat. Radím vyzkoušet kokosovej olej, ten je totiž na všechno od vlasů, až po parkety a jdu dál. V obýváku se na mě usmívá druhé z našich dětí a na spodní dásni se mu třpytí dvě bílé čárky. On má zuby? Kdy se mu to stalo chudáčkovi? Tak proto už týden nespíme, aha. S pizizubem na ruce se přesouvám do nejobávanější chvíle dne průměrné mámy od dvou dětí. Stoupám si před šatní skříň a koukám, co bych si tak dneska mohla vzít na sebe, aby to nebudilo dojem pěkně cpané jitrničky. Dítě odkládám na postel "pást hříbátka", protože tohle bude potřebovat volné ruce. Rvu se do patero různých kalhot, ale zjišťuju, že se od včerejšího rána opravdu nic nezměnilo a lehce vklouznu do největšího módního faux pas - černých legín, využívaných k běžnému nošení. To, že tloustnu ještě před Vánoci asi nebude důsledek mého třídenního lenošení, i když čekání ve frontách na poště, úklid celého bytu nebo třeba návštěvu Motolské nemocnice s dětma, z nichž minimálně jedno má horečku nad 38, mi jako lenošení nepříjde. Ale do sportu se to taky nepočítá, takže smůla. Hned po návštěvě babičky, která volala, že mi přinese dort, protože neví, co jiného by mi k narozeninám nadělila, sednu na rotoped a budu makat. Přehlížím hromadu triček, kterou jsem si za tu chvilku stihla vyzkoušet a vezmu si to ze včerejška. Poměrnou část dne trávím s hadrem v ruce. Ve finále je úplně jedno, že s ním utírám jak rozlitý čaj na stolku, tak dětem upatlaný pusy nebo třeba prach. Hadr stejně skončí v pračce a děti ve vaně. Důležité je, udržet je v čistotě, alespoň, než přijde ta babička. Zatím co jí vařím čaj, stihne mi děti upatlat od čokolády z toho perfektního dortu. Protože sladký nesmím, dám si jen malý kousek a pouze jednu růžičku z marcipánu. Blíží se večer. Babička odchází a já pouštím hadr z ruky. Jedno z dětí začíná řvát, protože se nudí a bolí ho zoubky. Vykoupu ho a nakrmím. Druhé z dětí začíná řvát, protože si přibouchlo ruku do šuplíku. Vykoupu ho a nakrmím. Řvou mi obě děti, protože jsou unavené a tak jedno po druhém uspím. Konečně mám čas na ten rotoped. Bohužel je ale v ložnici, kde spí obě děti. Sednu teda zpátky k dortu a snažím se pracovat. Rozjíždíme se ségrou nový projekt, který bude vyžadovat minimálně hodinku, až dvě denně. Pche! Stíhám jako nic. O hodinu později se vrací přítel z práce, aby mě našel spát mezi papíry s dětskou knížkou přes obličej. Dám si sprchu, půl hodinky nějakého kvalitního filmu a jdu si lehnout, abych mohla ráno u zrcadla začít znovu a lépe.
Takhle se v sobotu 18. listopadu probudím...M:)