Kupujeme dům 1. díl - Vybíráme

Pokud s partnerem spíte v jedné ložnici společně s vašimi dětmi, tak po nějaké době vzájemného rušení a touhy po trošce soukromí, začnete uvažovat nad možností, jít do většího bydlení. Jestliže jste vyznavači stylu "celá rodina v jedné posteli", tak vás podobné problémy nejspíš vůbec netrápí, ale u nás chce své vlastní místo na rozvalení každý, včetně dětí. 

Nejprve jsme si u skleničky vína položili otázku, do jakého bydlení bychom vlastně chtěli jít? Dům nebo byt? Vesnice nebo město? Koupit nebo pronajmout? Ale protože umím skvěle hrabat listí a můj Jára štípat třísky, nebránili jsme se myšlence domečku na vesnici. Bylo to spíš takové jalové tlachání, které skončilo závěrem, že výhledově, do dvou let, bychom mohli o koupi domu začít přemýšlet. Přece jenom nějaký pátek, co jsme doplatili dluhy z nerozvážného startu do života, už to je a je na čase se po nějakém pěkném dluhu zase mrknout no ne? Člověk se pak cítí takový nesvůj, když nic nesplácí... (Vtípek samozřejmě. Kdybychom měli na účtu dva miliony, tak si rozhodně žádnou hypotéku nebereme!)

Jenomže to naše "výhledově" se zvrtlo na TEĎ NEBO NIKDY. Hypotéky mají pro mladé rodiny už teď dost nepříznivé podmínky a za dva roky bychom leda utřeli nosy. A navíc se naskytla příležitost krásného domu. Ani vlastně nevím, jak jsme se ocitli na prohlídce. Chodili jsme po místnostech, obdivně pokyvovali hlavou a snažili si vybavit alespoň jedinou vhodnou otázku, která by majitelům ukázala, že nejsme úplný trubky, které nevědí, kolik je 5 a 5. Přes to všechno skvělým majitelům naše naivní výrazy učarovaly natolik, že si nás vybrali z té kopy zájemců. A tak se stalo, že já, která si donedávna myslela, že odpad ze záchoda mizí sám od sebe v místech kdesi u zemského jádra, budu mít nejspíš dům. Dům se zahradou, žumpou, komínem a okny do lesa...

Teď už jakožto ostřílení mazáci, co se půl roku pohybují v realitách (hahaha) víme, že je potřeba si ujasnit zejména, jestli chceme dům nový nebo starší, ihned k nastěhování nebo s potřebou rekonstrukce k obrazu svému. Propočítat cestu do práce, do školy, do školky, do nemocnice, k babičkám, aby nám po zaplacení hypotéky a benzínu zbylo alespoň na chleba ve vajíčku. Chtělo by to vědět, jestli není ve střeše díra a jestli k domu vůbec zajíždí popeláři. A jestli tam někdo protahuje v zimě cestu nebo je potřeba ve 4 ráno nastoupit s lopatou. Jestli je tam vůbec signál a jestli se dá někde poblíž koupit pizza. A i přes to, že některé z těchto otázek pro nás kladnou odpověď nemají, po prohlídkách několika předražených barabizen padajících na hlavu, se nám podařilo najít skvělý dům. Starší, ale kompletně opravený. Relativně levný a bez nutnosti dalších větších investic. S paní, která dělá výborný štrůdl a pánem, co nám tam opravuje každičký detail, abychom to měli k nastěhování ťip ťop. Se dvěma kočkami a v místě, kde dávají lišky dobrou noc a po příjezdu z práce hlásíte sousedům, co jste měli dnes k obědu.

Úplně vidím, jak tam budou kluci prolejzat pangejty a starý kravín, přesně jako my, když jsme byli děti. Tomášek bude chodit do hasičů a Samíček s láskou pro auta se bude muset přeorientovat na traktory. Jak budou domů chodit celí žlutí a smradlaví z řepkovýho pole.

Teď už jenom zařídit tu hypotéku, protože i když jsme si dům zamilovali a přislíbili jeho koupi, vůbec nevíme, jestli nám na to dá někdo peníze. Ale o tom už v dalším článku...M:)

Mám trošičku obavy, jak to bude u těchhle dvou doma vypadat po půl roce :-D

Být mámou je lehké, ale být zodpovědný rodič - to je kovbojka.

Přes to, že podzim je společně s rozkvetlým jarem moje oblíbené období, mám občas tendence vyvolávat si (možná zbytečné) chmury. Přemýšlím, co všechno dělám špatně ve výchově dětí, ve svém pojetí života i ve vztahu k rodině a snažím se to řešit. Někdy teda dost nešťastně. Třeba posledních pár dnů, kdy jsem polehávala po večerech totálně vyřízená na gauči a pobrekávala, že jsem vůbec necvičila a až jednou nastane můj den, nenarvu se do šatů. Že mít děti je těžký a nikdo mě nemá rád. A proč vlastně už nekupujeme sušenky a čokoládky, když se zákusečkem a lahví vína by se mi truchlilo líp. No nic. Ženský mě chápou a chlapi nečtou. A kdyby přece jen, aspoň vidí, že být labilní ženou je náročný.

Dneska už jsem ale zpátky ve formě. Dokonce jsem se pustila i do vaření. A právě asi to mě přivedlo na myšlenku jídelníčků, pro ty naše kluky. Protože...

Když si vezmu do parády prvního Samuelka. Ten jí všechno a rád, nejlépe pořád. Jakmile zapomenete v dosahu mističku s oříšky, bonbóny nebo nařezanými kousky koberce v karamelu, on to v nestřežené chvíli do čista vyluxuje. Minule mu táta podal z rybníku vyloveného bahenního šneka, aby mu jako ukázal, jak se z té oslizlé špičaté ulity táhne ta hmota neurčité barvy s očima a pak stačilo na vteřinu otočit hlavu a hned nám podle hlasitého chroupání bylo jasné, že ho Samíček snědl. Citrón, celer, olivy. Kromě rajčat a piva mu jede opravdu všechno. Víc než rok se nám dařilo, držet jeho váhu na dvaceti kilech. Myslím si, že na tříleté dítě je to dostačující a není třeba dál přibírat. Jenže teď najednou hrozný skok směrem nahoru. Jídelníček jsme mu nezměnili a že to je tím víkendem, který strávil u babičky, se mi nějak nechce věřit. Ale naše svaly, záda, ruce, nohy to pociťují fest. Veškerá přebytečná energie padne na zvednutí Samuelka z nočníku. No co, je to velký kluk.

Jídlooo!

Zato Tomášek, to je labužník. Mlíko-mlíko-mlíko a nic jinýho. Kojení vzalo na půl roce za své a já bych ráda začala s příkrmy, ale on prostě nechce. Z ovoce zbaští banán, meruňky a mlíko a ze zeleniny jenom to mlíko. O masu ani nemluvím. Úplně vidím, jak bude vybíravý a všechno mi bude plivat. Ostatně už dnes mám plný vlasy a uši mrkve.

Mlíkooo!

Hlídat a hlavně krmit sebe sama je lehký. Člověk si dá, na co má chuť a ví, že pokud je to třeba sklenice s nutelou, o to víc kilometrů bude muset zítra zdolat. Ale za ty děti jsme zodpovědní, zvlášť když nechodí a jejich pohyb není adekvátní. Když si občas náhodou všimnu, kolik knedlíků by jim babičky nejradši naložily, mám oči navrch hlavy a protože vím, že naši kluci rozhodně nemají předpoklady k tomu, aby byli drobní, musím jednat a to hned!

Takže... Má někdo nějaký nápad??

Já ano. Už chvilku tu brouzdám po internetu a projíždím si doporučené a vzorové jídelníčky pro kluky "našeho" věku. Hlavu mám plnou rohlíků, paprik a jogurtů s ovocem. Sbírám informace a vytvářím z toho ideální porce a doby jídel, které tu hodlám za zvuku fanfár zítra přednést. Kopie jídelníčků dostane doporučeně každá z babiček a zkusíme to znova a lépe.

Být mámou je lehký, ale být zodpovědný rodič a trvat si na svém i když se po dětské tvářičce kutálí slzy jak hrachy při pohledu na dort, je občas o nervy. Závidím všem rodičům, kteří už mají své děti vychované a vědí, že se jim to povedlo. Držte palce. M:)

Za Normální Holky

Moc se mi líbí, když má v dnešní době někdo "dobrý nápad". Vizi, která člověku opravdu něco dá, obohatí ho, pomůže mu. Nemyslím tím zrovna, založit si youtube kanál a tam radit mladým slečnám, jak nanést rtěnku (i když možná by mi skutečně neuškodilo, pár takových kanálů probrouzdat). V dnešním světě, kdy je trendy se na sociálních sítích neustále hádat, navzájem urážet a zaměňovat nevychovanost za svobodu slova (ano, říkám to pořád, ale je to tak!), je strašně příjemné, když narazím na člověka, který dělá něco pro lidi. Dělá to s láskou a naprosto nezištně. A stejně jako se mi líbili kluci, kteří si založili seznamku pomocí QR kódů, tak teď, když už jsem úspěšně seznámená a snažím si udržet zdravý rozum na mateřské, už čtvrtým rokem, zakoukala jsem se do projektu jedné Normální Holky.

Chci vám představit Christie. Můj osobní "pracovní název" pro ni, by asi byl okatá chodící motivace. Obyčejná ženská, která v životě už zkusila opravdu dost. Od těch lepších a příjemných věcí, jako je cestování, sbírání nových zážitků, život v Austrálii (přes to, že odjet tam na blind a bez znalosti jazyka, je pro mě trochu masakr), až po ty horší. Teď se ale našla v projektu, který má neskutečný úspěch mezi ženami, holkami i holčičkami. Bojuje Za Normální Holky a ukazuje, jak je realita krásná. Vytvořila Láska(vý) projekt pro Česko a Slovensko a neskutečně motivuje všechny ženy, které už pochopily, že vypadat jako modelka z časopisu je nereálné. Učí, jak je krásné být sama sebou i když vaše velikost není XS. Na ní vidíme, jak je naprosto zbytečné si na své blond krásné obočí, patlat černé tlusté čáry, své kaštanové vlasy barvit na fialovo a ve fitku trávit tři hodiny na páse.

Líbí se mi na ní, že neříká necvič, krásná jsi i tlustá. Říká cvič, když na to máš náladu, ať z toho máš radost. Neříká kašli na salát a dej si hamburgr, ale jez na co máš chuť a nevyčítej si to. Propaguje přirozenost a jedinečnost a její základna fanoušků se neskutečně rozrůstá.

No a já na její profil potřebovala narazit jako sůl. Člověk každý den cvičí, tráví hodiny na váze, chce být super pro sebe, partnera i děti. Snaží se být psychicky v pohodě a úplně zapomene odpočívat. Točí se v koloběhu rychle uvařit/rychle nakrmit/rychle zacvičit/rychle uklidit a pak, když do toho zasáhne paní chřipka, je na dně, protože zpomalit takový kolotoč, stojí hodně ovládání. Ale právě Christie mě naučila, na tyhle problémy kadit duhu, protože nic mi v životě neuteče (snad ani ten chlap proboha). Začínám zpomalovat, smát se na sebe do zrcadla a to né jen v případě, když si kontroluju zuby. Jo a mimochodem, hubne mi to samo! :)

Mým cílem bylo, tu boj za normální holky nastínit pouze okrajově, protože daleko víc se dozvíte přímo od Christie.

O zakopnutí určitě stojí její insta profil:

 https://www.instagram.com/zanormalniholky/

Nebo facebooková stránka:

 https://www.facebook.com/zanormalniholky

Tak se nechte namotivovat a všechno půjde určitě líp.

PS.: To ale neznamená, že se budeme válet na gauči, cpát se knedlíkama a tvrdit manželům, aby nás milovali takové, jaké jsme. Chceme pro ně být krásné a přirozené, ale ne líné a sebestředné! M:)

MCM syndrom - tichý společník i nelítostný zabiják.

Upřímně, já si moc nevyhledávám osudy dětí, které trpí stejnou diagnózou, jako můj syn. Buď bych došla k tomu, že se mají lépe a nebo naopak narazila na krutý osud, což se bohužel děje stále častěji. Rodiče MCM dětí žijí často v naprosté nejistotě. Nemoc není popsaná odborníky a každý pacient má jiné příznaky. Často se dá řešit pouze to, co přijde, místo toho, aby se dalo něčemu předcházet. Samozřejmě existuje spousta jiných závažných onemocnění, kde se řeší prakticky ty samé problémy, ale já dnes budu mluvit o tom našem. 

Pro zopakování připomenu některé z příznaků:
Rozhodně se děti rodí s velkou hlavičkou, mozek roste rychle a vytváří velké množství přebytečné tekutiny. Bez včasného zásahu lékařů tedy hrozí otok mozku a nevratné poškození. Často se objevují přidružené onkologické diagnózy, srůsty prstíčků všech končetin, jedna polovina těla větší, než ta druhá, hemangiomy (žilní nádory a sraženiny), epilepsie, hypotonie, mentální retardace. MCM je onemocnění mozku a cév a má spoustu druhů a typů a možností, jak zaútočit. Příznaky jsem teď lovila pouze z hlavy, článek nemá být odborný. Vlastně bych ho chtěla věnovat jedné statečné princezně Julii.

Julia se narodila 21.9.2016 v Německu. S velkou hlavičkou, těžkou epilepsií a nepříjemnými křečovými stavy. Jako obvykle lékaři nějaký ten pátek bojovali v nemocnici s rozluštěním této hádanky, až došli k závěru, že je to forma syndromu MCM, která se na světě zatím u nikoho jiného neobjevila. V tu dobu před vánoci 2016 mě kontaktoval tatínek malé Julinky, který zde našel můj předešlý článek a doufal, že mu pomohu a odpovím na otázky, kterými si musí projít každý rodič, jehož miminko se narodí nemocné. Jenomže jsme narazili. Zatímco Samuelek byl jako hadrová panenka, pouze ležel a koukal na okolí, malá Julia prožívala těžké křečové stavy a záchvaty. Každé dítě úplně jiné a přitom si byly tak podobné. Jejich porod probíhal naprosto totožně. Akutní císař, oživování, spousta hodin na umělé plicní ventilaci. Zmatené pohledy lékařů, neurčité informace, nejistota.

Zůstali jsme s tatínkem v kontaktu a já se postupně dozvěděla, že si malou odvezli domů, začala hezky papat, rostla a radovala se ze života. Po vánocích se to ale začalo celé bortit a není ani možné popsat, co jsem cítila, když mi jednoho dne Julinky tatínek Lukáš napsal, že 3.4.2017 tahle krásná holčička svůj boj prohrála. Běhá mi mráz po zádech, když mi Lukáš líčí, že jak nebylo jeho zvykem, přijel domů na oběd a Julia umřela zrovna v tu chvíli, oběma rodičům v náručí, milovaná a spokojená. Nikdo neví proč to její tělíčko vzdalo. Výsledky z genetiky, rodinné hádky ani nepropustná beznaděj nic nevyřeší. Nepomůže. Přijít o dítě je hrozné a ani uklidňování se, že teď už je jí líp, neutiší ten smutek a nezaplní prázdno, které po Julii zbylo.

Když mě Lukáš poprosil, abych naposledy o Julince napsala, ihned jsem věděla, že já úplně tou ideální osobou nebudu. I vzhledem k tomu, že mám Samika se stejně nevyzpytatelnou nemocí. Ale s vervou jsem se do toho hned pustila a je mi ctí, že mohu udělat alespoň něco, abych pouze neseděla a neomílala si to v hlavě.

Takže krásná Julinko, pořádně to seshora pohlídej, všichni na tebe myslí a vzpomínají na to, jaká si byla statečná bojovnice...