Do prčic to je zase aut, copak nikdo nechodí do práce?
Cítíte, jak ty houby voněj?
Kdo najde první houbu, je král hub!
Hele bedla! Ta je nejlepší na řízky.
Budeme brát i klouzky?
Doufám že to není hořčák... Fuj je to hořčák!
Támhle vidím další houbaře.
Co budeme dělat, když potkáme divoký prase?
Tady už někdo šel...
Je todle jedlý?
Má to čárky?
Jsou tohle Václavky?
Já houby nejím, ale baví mě je sbírat.
Jakto, že vy máte tolik hub a já furt nic nevidím.
Víš vůbec, kde máme auto?
Tahle je úplně sežraná.
Fuj, pavučina.
Hele!
Krásnej pravák!
Mám!
Je strašný sucho.
Dokud nenajdu aspoň jednu houbu, nikam nejedu.
A pak že nerostou.
Já to projdu tady.
My sbíráme jen u cesty.
Počkej, musím si ji vyfotit na facebook.
To je ráj tohleto.
To bude smaženice/polívka/omáčka/řízků...
Tak na to asi kašlem ne?
Poslední houbu chci najít já.
Zítra půjdeme jinam.
Lidi prej nosej plný koše.
Kde sakra všichni jsou...
To je krásnej les.
To je strašnej les.
Doufám, že mám klíče.
Tak co jste našli?
No to je nádhera!
Nemocné nebo chcete-li postižené dítě lze dnes spatřit na každém rohu. Těžko říct, jestli dřív tomu tak taky bylo nebo jestli jsem pouze k tomuto problému teď vnímavější. No ještě aby taky ne. Pamatuji si, že dřív, když kolem mě prošel/projel nemocný člověk, rychlým pohledem jsem ho sjela a upřela svůj zrak k zemi,ještě než by si mě všiml. Asi proto teď zvědavé pohledy lidí už neřeším, teda až na ty osoby, kterým díky upřenému civění kápne z otevřené pusy zmrzlina na oděv. To pak přemýšlím, že se začnu zlobit, ale výbuch smíchu je zkrátka rychlejší - naštěstí. Taky mě napadá, že před lety asi tolik ti nemocní nechodili ven, právě kvůli reakcím veřejnosti nebo nedostatku pomůcek, které jim to umožní. Vezměte si třeba přírodní zrzky. To je to samé. Taky vám přijde, že se ještě nedávno schovávali a teď, kdy Ed Sheeran drtí žebříčky hitparád, potkáte zrzka při každé procházce? Zvláštní...
Abych se vrátila k našim nemocným dětem. Podpora veřejnosti směřovaná rodičům a postiženým je opravdu velká. Zakládají se transparentní účty a sbírky, kam lidé, kteří nejsou k tomuto problému lhostejní, posílají darem peníze určené na léčbu, rehabilitační pomůcky a ozdravné pobyty. Sbírají se víčka. Zakládají se facebookové stránky, díky kterým může každý tak trochu nahlédnout do soukromí rodin s postižením, třebaže si často jen těžko dokáže představit ty nervy, probrečené večery a naběhané kilometry při zařizování čehokoli, co se postižených týká. Přes to si naprostá většina lidí dokáže najít čas na slova podpory.
A teď se ptám... Dopřávám synovi opravdu všechno co si můžu dovolit? Vyčerpávám své možnosti? Myslela jsem, že najít mu skvělýho tátu a místo ve školce, odkud si odnáší výborné pokroky, trénovat ho a trpělivě čekat na ty malé zázraky, stačí. Nebo nestačí? Měla bych založit sbírku a z vybraných peněz mu platit rehabilitační pobyty v zahraničí? Třeba už by dávno chodil, kdybych něco nepodcenila. Možná dělám chybu, když odmítám v bytě ty zdravotnický krámy. Ale po tom, co mi ze 40 kilovýho kočárku za 70 000 vypadaly všechny šrouby opravdu nechápu, proč bych ho nemohla vozit v normálním. Teď jsem teda udělala výjimku a necháme mu zhotovit vertikalizační stoleček, jelikož Samuelek má obrovský předpoklad pro to aby chodil. Dokonce si dovolím odhadnout, že do roka by se mohl na ty nožky postavit i sám. Jenže je líný a zvyklý na to, že ho mamka s taťkou všude donesou a vše mu podají. Ale mamka s taťkou už mají totálně odrovnaný záda a pracky jako opice a pořádně ho motivovat k chůzi je jejich jediná záchrana - do budoucna.
Takže co mám dělat? Jednou ročně do lázní a doma pořádnou porci psychické a fyzické podpory a motivace? Nebo nastřádat peníze a odvézt ho někam, kde ho všechno naučí za měsíc? Proč tu krucinál nemůže být někdo, kdo nám řekne: Udělejte to a to a to! A bude po problémech?
Jo a drb roku! Samíček má ve školce už i holčičku! Takže pět kluků a jedna chudák holka jim tam bude velet. Ale to jen tak aby řeč nestála. Navíc holčička krásně chodí, takže doufám, že na ni ten náš lenoch bude chtít udělat dojem a začne chodit taky. Jinak nemá šanci - to mu řeknu.
Tímto bych prohlídku svých myšlenkových pochodů pokládala za uzavřenou a až se mi zase nakumuluje nějaký kvalitní stres, ozvu se. M:)
