Vždyť je to máslo...

Dneska nechám diety stranou. Takže fitnessáci promiňte a ostatní se klidně nechte inspirovat. Vždycky jsem chtěla být paňmáma na statku. No vlastně naše občasné návštěvy chalupy uprostřed malebné vesničky, mi kolem toho čtrnáctého roku dost ničily život. Ale člověk dospěje, dost si prožije a je schopný si udělat představu o tom, co by v životě chtěl. A já si město nevybrala. Čím dál tím častěji mě svádí domácí tvorba. Nemyslím tím hodinovou tvorbu adventního věnce, plnou nervů, nedostatku nápadů a kreativity, kdy výsledkem byla tavná pistole nenávratně přilepená k teplákům. Tentokrát jsem zvolila něco užitečnějšího.

Máslo! Ať chceme nebo ne, u nás doma se másla sní celkem dost. Jsme schopní si jednou snídaní vyplácat celý denní příjem tuků. No bóže. Narazila jsem na recept a byl naprosto jednoduchý. Šlehat smetanu do bezvědomí, zdrclé cucky oddělit od syrovátky, vyždímat pod vodou a dát ztuhnout. Co by se mi na tom mohlo pokazit? Vždyť je to máslo.

Bylo to takové dlouhé a líné odpoledne, zacvičila jsem si, hrála si s klukama i poklidila a ve chvíli, kdy už se blížil čas koupání a večeře, jsem se vydala do města koupit smetany.  Bylo jasné, že na výrobu másla dnes čas není, ale já věřila, že kvalitním rozvrhem práce se vše krásně stihne. 

Začala jsem tedy šlehat a zaslechla plakat Samuelka. Odvedla jsem jeho pozornost, dala mu napít a šlehala dál. Začal plakat Tomášek. Dala jsem si ho do sedačky na linku, aby mohl koukat. Šlehám a Tomášek pláče dál. Byl čas kojení. Vtom přišla ségra, že potřebuje s něčím pomoct. Totálně se mi to kupí, ale pomohu, nakojím a jdu šlehat. Brečí obě děti. Vykoupu je a jdu šlehat. Brečí dál. Nakrmím je a uspím. Je devět večer, ze mě leje, všude po kuchyni je rozstříkaná smetana a já šlehám. V receptu psali deset minut a já už u toho stojím dvě hodiny. Vydržím to asi do půl desátý a při skóre 1:0 pro smetanu nechávám vše ležet, jdu do sprchy a bručet k televizi.

Druhý den už to šlo lépe. Kluci spali po obědě, já koupila smetany, šlehala sotva 5 minut a máslo bylo na světě. Bylo na mixéru, na zdi, na umytém nádobí, na cedníku, na kraťasech, všude ve dřezu i ve vlasech, ale hlavně se objevilo 150g i v malé krabičce a ta putovala do ledničky. Hurá. Cenově to vychází zhruba stejně jako v krámu, ale ta chuť je výborná. Snědený bylo rychleji, než jsem stihla umýt mixér, ale ta nálada po dvoudenním snažení byla euforická.

Další den se mi podařilo upéct svůj první bezlepkový chléb. Škoda jen, že už je to máslo dávno v čudu. A pokud se nám podaří příští rok vypěstovat rajčat více než 3, uděláme si domácí kečup, pak domácí hořčici, mastičku a koupíme si kozu a bude nám všude smrdět sýr... Jé to bude nádhera! Aha vlastně, my stále bydlíme ve městě v bytě. Tak s tím se bude muset něco udělat. M:)