středa 5. července 2017

Minulost si tě vždy najde...

Dnes jen takové krátké zamyšlení. Koukám z okna, kolem mě se povalují moji krásní kluci a já přemýšlím nad tou cestou pokusů a omylů (no těch hlavně), která mě dovedla až sem. 
Můžu být ráda, že to se mnou osud tak dobře skoulel?
Nebo to bylo jen štěstí?
A nebo to bylo celé v mých rukou...?
Víte, že i já jsem dokázala své rodiče, ale především sebe dost potrápit?
Že mě dvakrát vyhodili ze školy?
Že jsem se několikrát dostala do naprosto šílených situací?
Že jsem napsala knížku o drogách, kterou bedlivě střežím ve svém šuplíku?
Že jsem jednomu člověku pomohla k lepšímu životu? Možná mu ho i zachránila? Kdo ví...

Každému z nás se občas stává, že se dostane do míst, které mu připomenou zážitky z minulosti nebo třeba dětství u babičky a tělo se mu zalije příjemnými pocity nebo naopak se mu sevře žaludek a do krku naskočí nepříjemný knedlík.

Každý se občas zasní u písničky, protože to je právě ta, co doprovázela jeho první sex či žádost o ruku. 

Jdete po ulici a oči vám spočinou na klukovi s tak povědomým obličejem a najednou vám bleskne hlavou, že to je právě ten, který vám o jednom silvestru popletl hlavu. Teď má pupek a za ruce vede dva rošťáky.

Vnímám osudy lidí, které jsem znala. Někteří mají dobrou práci, druzí se dali dohromady a mají spolu krásné děti, jiní to nezvládli a neodlepili svůj zralej zadek z oprejskané lavičky v parku. A když je vidím, jsem ráda, že já ten svůj odlepila a i když to trvalo, i na mě se štěstí usmálo. Bydlím v krásném bytě, mám partnera se kterým si snad ani nemůžu víc rozumět, dvě šťastné děti... Ale hlavně mám cíle, plány a vize. A NIKDY by mě ani nenapadlo si to zase všechno pohnojit.

O to víc mě pak mrzí, že ne každý osud je tak šťastný a ne každý vládne dostatečným pudem sebezáchovy a pevné vůle. No i když já teda s oblibou říkám, že každý má ve vínku pevnou vůli, ale já tu svojí už vyplejtvala. Naštěstí to takhle nefunguje a i vůle se dá trénovat. 

Nesmíme se prostě moc otáčet dozadu a řešit, co nevyřešíme. Koukejme dopředu a dělejme si ten život hezčí, když už ho žijeme jenom jednou...

......Co to tady smrdí?? Sakra, já mám v troubě maso!!!



pozn.: Článek jsem napsala, protože jsem se dozvěděla, že si jedna kamarádka opět začala kazit život, i když má rodinu a podporu okolí. Zamrzí to, ale neodsuzuju, každý v sobě bojuje bitvu a je pouze na něm, jaký ta bitva bude mít konec. M:) 

2 komentáře:

  1. Také mám dost bujaré zkušenosti všeho druhu, proto vlastně nerada jsem déle než dva dny v okolí Turnova, není to ten zalitý pocit, ale spíš sevření, jak se vybaví spoustu nehezkého. At už to byla odstřihlá elektřina, protože jsem jako svobodná matka přišla o práci, nebo když jsem se nevracela domů a rodiče trnuli hrůzou a já to měla na háku.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. My své strachy z úspěchem překonáváme, ale občas člověku zatrne, jak říkáš.

      Smazat