Prázdniny jsou v plném proudu a každý, kdo si to může jen trochu dovolit je v čudu. I moji rodiče se každoročně touto dobou prodírají suchými křovisky Řeckých ostrovů a já s rodinou, jako už tradičně usiluji o to aby jim nezvadly kytky, neopadal rybíz a aby se tu pejsek Mort necítil být sám. Celkem jsme se i těšili na odpočinek a klid vesnice, sbalili si plný auto věcí a vyrazili. První víkend byl parádní. Venku teplo, výlet na zmrzlinu jsme zvládli bez spálených ramen, teda většina a bazén nás lákal křišťálovou hladinou.
Plán zněl jasně - naučit Samuelka plavat ať už nad hladinou nebo pod ní. Když neumíš chodit, budeš aspoň plavat. Jenže Samuelek jde ke dnu jako šutr, přičemž není schopný samým štěstím zavřít ani tu papulu. Byli jsme velice rychle postaveni před hotovou věc. Sáma plavat nebude.
Víkend utekl jako pavouci zdrhající před mými vymítacími prostředky, začalo lejt a táta nám odjel na odpolední směnu. Začaly dny plné čekání až přijede, zimy a deště. Tak tak jsem stihla otrhat ten rybíz, než ho mravenci rozebrali, odvezli jsme auto na technickou kontrolu, ogrilovali nějaký ten stejček, ale stále jsem přemýšlela, jak svůj čas vyplnit, když jedno dítě spí a druhé křižuje dům při zběsilé jízdě na tříkolce.
Vzpomněla jsem si na nečekaný zájem, udělat z blogu knihu. Zmiňovalo se mi mraky lidí, že by o ni stáli. No teda mraky...Sto to třeba nebylo, ale pět už asi jo. No to je jedno, zkrátka jsem k tomu sedla a začínala promýšlet koncept. Už na základní škole jsem se naučila psát si osnovu. U článků to nedělám, ale jinak je to opravdu dobrá vychytávka, jak se v textu neztratit. Brala jsem to od narození Samíka, přes různé životní změny a záchytné body. Alkoholové dýchánky Samuelkova tatínka a moje pokusy zhubnout. Trvalo mi to několik hodin. Do svých úvah jsem zařazovala jednotlivé trefné články a ocitla jsem se zhruba v půlce své práce. Spokojeně jsem se na ten popsaný papír podívala a s díky roztrhala.
Uvědomila jsem si, že se nechci znovu šťourat v minulosti. Jsem teď tak spokojená, že nechci řešit tu cestu plnou škobrtnutí, než jsem se dohrabala až ke štěstí. Můžu napsat něco z červené knihovny o žhavé letní lásce, horor o vymítání ďábla, perverzní knížku plnou nechutně erotických historek, o anorexii, o zemětřesení nebo kriminálku... Hlavu mám plnou nápadů a mohu napsat opravdu cokoliv, tak proč psát znova knihu, která by ve finále nevylezla ze šuplíku jen proto, abych ji nemusela mít do konce života před očima.
Z maturitní slohovky jsem tenkrát měla za 2. Vytkli mi, že jsem se nedržela tématu a myšlenky se mi stočili směrem, který se mi hodil. Když tak čtu ten článek, asi mi to trochu i zůstalo. Koukám z okna a vypadá to, že dneska se teplota vyšplhá o něco výš, než na pouhých šestnáct stupňů. Nebe bez mráčku, bazén filtruje... No ono je to už jedno, protože zítra se vracejí naši a tady je to jak po výbuchu, Úklidu zdar! M:)
Tak co na to říkáte? Myslím nehodu těch dvou slečen u Obrnic. Omlouvám se, ale prostě musím. Musím se z toho nějak vypsat. Závidím rodičům, že jsou na dovolené a nic netuší. Závidím i sestrám, že svůj čas tráví jinde než před televizí, jako já.
Celý den jsem nebyla na internetu, takže když jsme pak po večeři zasedli ke zprávám, vůbec jsme nečekali, co tam uvidíme. Oznámili reportáž z nehody v přímém přenosu a já jako klasickej českej sup lačnící po zajímavostech nepřepla. Bohužel mě od té doby trápí knedlík v krku a špatné myšlenky.
Ptáte se mě proč se bojím řídit a vždy jedu jak posraná? No tak přesně proto, že mám strach, aby se nestalo něco, co ty dvě dámy zřejmě ani nenapadlo.
Nejsem jedna z lidí, kteří cítí potřebu holky urážet a sdělovat veřejnosti svůj názor trapným komentářem. Když jsem to viděla, okamžitě jsem se rozbrečela a napadla mě ta nejsprostší nadávka, kterou nás naše mamka zvládla naučit - káči pitomý!
Ono totiž když to člověk vidí ve filmu, většinou to s ním ani nehne, ale už asi nejsem ta drsná cynická holka, jaká jsem bývala, tohle na mě bylo asi fakt moc. Je mi jich obou strašně líto, i když by nejspíš potřebovaly pár facek, dokud to ještě šlo. Za svou chybu zaplatily, jedna životem a druhá vlastně taky, protože na tohle jen tak zapomenout nepůjde.
Ještě když vaše poslední věta před smrtí je, že vám auto posral pták...
No a já se z toho snad nějak zmátořím, protože pozítří řídím sama a od října vozím obě děti denně taky bez přítele na telefonu a OPRAVDU je mi z tý představy momentálně trochu šoufl.
Nemyslíš - Zaplatíš!
M:(
Dnes jen takové krátké zamyšlení. Koukám z okna, kolem mě se povalují moji krásní kluci a já přemýšlím nad tou cestou pokusů a omylů (no těch hlavně), která mě dovedla až sem.
Můžu být ráda, že to se mnou osud tak dobře skoulel?
Nebo to bylo jen štěstí?
A nebo to bylo celé v mých rukou...?
Víte, že i já jsem dokázala své rodiče, ale především sebe dost potrápit?
Že mě dvakrát vyhodili ze školy?
Že jsem se několikrát dostala do naprosto šílených situací?
Že jsem napsala knížku o drogách, kterou bedlivě střežím ve svém šuplíku?
Že jsem jednomu člověku pomohla k lepšímu životu? Možná mu ho i zachránila? Kdo ví...
Každému z nás se občas stává, že se dostane do míst, které mu připomenou zážitky z minulosti nebo třeba dětství u babičky a tělo se mu zalije příjemnými pocity nebo naopak se mu sevře žaludek a do krku naskočí nepříjemný knedlík.
Každý se občas zasní u písničky, protože to je právě ta, co doprovázela jeho první sex či žádost o ruku.
Jdete po ulici a oči vám spočinou na klukovi s tak povědomým obličejem a najednou vám bleskne hlavou, že to je právě ten, který vám o jednom silvestru popletl hlavu. Teď má pupek a za ruce vede dva rošťáky.
Vnímám osudy lidí, které jsem znala. Někteří mají dobrou práci, druzí se dali dohromady a mají spolu krásné děti, jiní to nezvládli a neodlepili svůj zralej zadek z oprejskané lavičky v parku. A když je vidím, jsem ráda, že já ten svůj odlepila a i když to trvalo, i na mě se štěstí usmálo. Bydlím v krásném bytě, mám partnera se kterým si snad ani nemůžu víc rozumět, dvě šťastné děti... Ale hlavně mám cíle, plány a vize. A NIKDY by mě ani nenapadlo si to zase všechno pohnojit.
O to víc mě pak mrzí, že ne každý osud je tak šťastný a ne každý vládne dostatečným pudem sebezáchovy a pevné vůle. No i když já teda s oblibou říkám, že každý má ve vínku pevnou vůli, ale já tu svojí už vyplejtvala. Naštěstí to takhle nefunguje a i vůle se dá trénovat.
Nesmíme se prostě moc otáčet dozadu a řešit, co nevyřešíme. Koukejme dopředu a dělejme si ten život hezčí, když už ho žijeme jenom jednou...
......Co to tady smrdí?? Sakra, já mám v troubě maso!!!
pozn.: Článek jsem napsala, protože jsem se dozvěděla, že si jedna kamarádka opět začala kazit život, i když má rodinu a podporu okolí. Zamrzí to, ale neodsuzuju, každý v sobě bojuje bitvu a je pouze na něm, jaký ta bitva bude mít konec. M:)
