Fit po porodu: Psychika

Aaaa je to tady. Jdu se formovat po porodu, protože smát se těm mexickým vlnám, jaké dokáže moje břicho házet celý večer, už nás nebaví. Vlastně už to ani není k smíchu. No a samozřejmě si o tom na blog něco napíšu. Minimálně tři články, na které se už teď moc těším. A to, zda budu ve sdílení pokračovat, závisí hlavně na výsledku. Protože kdo se chce chlubit něčím, co se mu nepovedlo. Upřímně.

Proč tři články? Protože už mi není patnáct, abych jednoduše přestala jíst a za měsíc se těšila z výsledku a ztráty dvaceti kil. Už mám i něco načteno a vím, že hubnutí i jakékoliv formování, zahrnuje tři složky: sport, jídlo a hlavně psychiku.

Je to úplně jednoduchý. Než se sebou začnu něco dělat, musím především opravdu chtít. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, že párkrát v životě už se mi zhubnout podařilo. Jednou za to mohla chemie a vyložené huntování si zdraví, což bylo účinné, ale kosti prostě nesluší nikomu. Pak jsem měla výbornou dietu, když jsem v Brně pracovala v KFC a to jeden Grander (dost dobrej sendvič) denně a večer 5 piv. Kaloricky mi to vycházelo ale toho bahýnka všude jéjej. Pak přišlo první těhotenství a po něm dieta kafe s kafem. No hrůza. Došlo mi, že většinou jsem taky hubla, když jsem byla tzv.: na lovu. To my holky prostě máme. Když je potřeba ulovit nějakýho chlapa, musí se na tom zamakat. Jenže to je všechno špatně!

Teď už je vše jinak. Nejsem na lovu ale motivovaná jo, tak jak je to možný? Chci to pro sebe. Nechci se v létě potit. Chci být krásná pro toho svýho. Chci dát dobrý vzor dětem. Chci se vejít do horolezeckýho postroje. Chci se po několika letech konečně v létě vykoupat na veřejnosti. Chci oblíknout těch mých sto triček. Chci vypadat jako ta holka, co kolem nás projela na kole a my ji s obdivem sledovali a to oba!...

Ono je vlastně úplně jedno proč. Důvodů je spousta a člověk si je musí připomínat. 

Pak už stačí nějaký parťák a že já jich mám! Je to především můj syn, který ztratil už něco ke dvěma kilům, pak můj přítel, který právě na fotbale hledá svůj six pack (rozuměj pekáč buchet - né babi, prosím tě nic nepeč!) a moje kamarádka, která se v tom stejně jako já už nějakej ten pátek plácá taky.

Stačí se do toho zakousnout, vydržet začátek a pak už se jen radovat a motivovat každým malým úspěchem. U nás se teď sklízí ohromné úspěchy především v oblasti jídla, ale o tom až příště...

Už teď ale musím uznat, že jsem s námi spokojená a nejen proto, že nepotřebujeme leden, prvního ani pondělí. Začali jsme ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne a jde to. Proč tak najednou? Proč to nikdy nešlo a teď ano? Blížím se k pointě celého článku: Protože jsme v pohodě, máme se rádi, odbourali jsme stres a užíváme si to.

Však říkám, PSYCHIKA...M:)