Fit po porodu: Sport

Tak za prvé nemá cenu článek dále odkládat a za druhé... však to si přečtete.

Sport už u nás začíná být pomalu sprosté slovo. Znáte ten pocit, kdy něco moc chcete, víte, že musíte a přitom se vám neustále staví něco do cesty? Neříká se tomu frustrace? Ještě, že jsme psychicky naprosto v pohodě a špatnou náladu odpálkováváme společným lamentováním nad tím, jací jsme buřti a posměšnými vtípky.

Nejen, že po operaci zatím stále nic moc nemůžu, ale i ty aktivity, které bych už prubnout mohla, ne-li měla, mi momentálně přijdou, jako nesplnitelný úkol. Máme totiž doma takové, jak to jen říct, asi střevní období. Jedno dítě je nemocné, brečí a půl dne prosedí na nočníku. To druhé se neustále kroutí, je mu nekomfortně a brečí taky. Táta odjíždí v 5 do práce a v 17 se z ní vrací vyřízenej, aby se mohl směle zapojit do koloběhu nočník-vana-desinfekce. 

Po dvaceti výpadech a ručním drbání koberce ze mě tak leje, že dnešní cvičení pokládám za splněné, ležím na posteli (dámy prominou) hubou zabořená do peřin a vnímám pouze kapičku potu na spánku a brečící dětskou postýlku. V 18 hodin zdá se ideální čas na procházku, jenže to už skoro brečím, že se mi nechce ani hnout.

Dny ale nejsou jen uspěchané a beznadějné. O víkendu je možnost nechat kluky u babičky, půjčit si její kolo a po třech letech zkusit, jestli se na něm máma ještě udrží. A udržela! S úsměvem od ucha k uchu, rudým spáleným obličejem a muškami mezi zuby jsem si s mužem udělala menší desetikilometrový okruh a ten opojný pocit byl nenahraditelný.

Nebo jsem si řekla, že za každou dietní chybu si udělám dvacet dřepů. Že to nebyl dobrý nápad mi došlo už třetí den, kdy jsem se s dluhem 160 dřepů plazila večer k posteli. 

Ale co. Váha klesá, centimetry nesměle ubývají a ono to nějak půjde. Když nejde o život, jde o nočník. Stanovovat si cíle, vypisovat tabulky, plánovat výzvy, každé ráno vstávat motivovaná a každý večer ulehat s pocitem, že zítra už se to vážně povede, je takový můj oblíbený koníček. A navíc, co já vím kolik toho spálím kolem dětí, málo to asi nebude. Tak mi držte palce a já se v tom budu vesele plácat dál, však ty výsledky se dostaví! M:)

A poctivé fandění se taky počítá! Kluci snad prominou...:)

Fit po porodu: Jídlo

Po čase se zase hlásí můj absťák po článku. Najít si čas je pro mě skoro vládní úkol, ale zadařilo se. Nicméně jsem k snídani dožvejkala chleba s máslem, vedle mě září mísa s obřími červenými třešněmi a já vám tu jdu vyprávět, jak zdravě se teď u nás jí...

Jelikož jsem po císaři a o sportu zatím nemůže být moc řeč a protože si přeju shodit i ty zbývající tři kila z těhotenství, z celkově osmnácti nabraných, tak upravit stravu a přejít z tun čokolády na listí, byla pro mě jasná volba. A upřímně, neuškodí to tady u nás nikomu.

Začnu tím, jak jsme jedli předtím. Jsme milovníci pečiva, takže zbouchat ve třech deset housek denně, nebyl opravdu žádný problém. A co teprve ta bramborová kaše! Hodně másla je základ a přes to nejede vlak, takže kaše taky denně s restovaným kuřecím masem a pár rajčátky. Jogurty, sladké tyčinky, kečup je klasika. Sem tam nějaký ten burger a samozřejmě pekáč bublaniny.

Věděla jsem, že tu nikdo ze dne na den ředkvičky s cottagem baštit nezačne. Vždy když jsem se o to pokusila, zvolila jsem raději variantu nejíst vůbec. Chtělo to pozvolnou změnu a důraz na dochucení, no a já myslím, že se povedlo...

Chleba s máslem se u nás nikdo nevzdá, ale už to nejsou bílé housky a rohlíky, ale výborný pšenično-žitný, který má malé krajíce a dáme si ho pouze k snídani. Pak už celý den zvládáme bez pečiva. K svačinkám jsme zavedli bílý řecký jogurt s ovocem a taky to jde. Na obědy a večeře u nás převládají saláty s masem, ale bez příloh. Za poslední měsíc jsme měli naši oblíbenou kaši pouze jednou. Je důležité, udělat si dobrou náhradu, a kdo by odolal trhanému salátu s bílou ředkví a orestovanými žampióny? Nebo zeleninovému salátu se sušeným rajčátkem navrch jako bonus? K tomu většinou ryba, kuřecí či krůtí stejčky.

Telecí na víně se žampióny a polníčkem

Neříkám, že vše co jíme je ťip ťop zdravé a že neděláme dietní hrubky, ale to jsem ani nechtěla. Potřebovala jsem stravu, která nám bude všem chutnat už napořád. Bez pečiva, příloh, smaženého a časem snad i bez sladkého. To se nám krásně podařilo změnit ze dne na den a nikdo si nestěžuje, ba naopak!

Už umím jít po krámě a vybírat si pouze to dobré. V lednici udržuji čerstvou zeleninu, maso a sýr. Nutnost je červený meloun nebo jahody. A pokud v ledničce žádný bůček neleží, neobjeví se logicky ani na talíři. Je to tak jednoduché. Dokážeme vymyslet na každý den jiný salátek a jen jeden byl opravdu příšerný. Pijeme vodu, ale kohoutková nám moc nechutná, tak si jezdíme pro výbornou k lesnímu pramenu Klokočka a té jsem schopná dobrých pár litrů vypít vždycky.

Sama sobě pomáhám ještě zapisováním si jídel a porcí do kalorických tabulek (najdeš v aplikacích na mobil nebo i na počítači) a krásně jsem se naučila, která jídla jsou zlo i když se tváří zdravě a která můžu pořád. Snažím se dodržet denní kalorický příjem i s tím chlebem s máslem. Asi díky němu denně přešvihnu příjem tuků, ale důležité je se z toho nehroutit a udržet si dobrou náladu. 

A nejlepší je, že už i ty babičky nám vychází vstříc a takové knedlíky jsem neměla už pěkně dlouho. Óooo knedlíííky! M:)

Fit po porodu: Psychika

Aaaa je to tady. Jdu se formovat po porodu, protože smát se těm mexickým vlnám, jaké dokáže moje břicho házet celý večer, už nás nebaví. Vlastně už to ani není k smíchu. No a samozřejmě si o tom na blog něco napíšu. Minimálně tři články, na které se už teď moc těším. A to, zda budu ve sdílení pokračovat, závisí hlavně na výsledku. Protože kdo se chce chlubit něčím, co se mu nepovedlo. Upřímně.

Proč tři články? Protože už mi není patnáct, abych jednoduše přestala jíst a za měsíc se těšila z výsledku a ztráty dvaceti kil. Už mám i něco načteno a vím, že hubnutí i jakékoliv formování, zahrnuje tři složky: sport, jídlo a hlavně psychiku.

Je to úplně jednoduchý. Než se sebou začnu něco dělat, musím především opravdu chtít. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, že párkrát v životě už se mi zhubnout podařilo. Jednou za to mohla chemie a vyložené huntování si zdraví, což bylo účinné, ale kosti prostě nesluší nikomu. Pak jsem měla výbornou dietu, když jsem v Brně pracovala v KFC a to jeden Grander (dost dobrej sendvič) denně a večer 5 piv. Kaloricky mi to vycházelo ale toho bahýnka všude jéjej. Pak přišlo první těhotenství a po něm dieta kafe s kafem. No hrůza. Došlo mi, že většinou jsem taky hubla, když jsem byla tzv.: na lovu. To my holky prostě máme. Když je potřeba ulovit nějakýho chlapa, musí se na tom zamakat. Jenže to je všechno špatně!

Teď už je vše jinak. Nejsem na lovu ale motivovaná jo, tak jak je to možný? Chci to pro sebe. Nechci se v létě potit. Chci být krásná pro toho svýho. Chci dát dobrý vzor dětem. Chci se vejít do horolezeckýho postroje. Chci se po několika letech konečně v létě vykoupat na veřejnosti. Chci oblíknout těch mých sto triček. Chci vypadat jako ta holka, co kolem nás projela na kole a my ji s obdivem sledovali a to oba!...

Ono je vlastně úplně jedno proč. Důvodů je spousta a člověk si je musí připomínat. 

Pak už stačí nějaký parťák a že já jich mám! Je to především můj syn, který ztratil už něco ke dvěma kilům, pak můj přítel, který právě na fotbale hledá svůj six pack (rozuměj pekáč buchet - né babi, prosím tě nic nepeč!) a moje kamarádka, která se v tom stejně jako já už nějakej ten pátek plácá taky.

Stačí se do toho zakousnout, vydržet začátek a pak už se jen radovat a motivovat každým malým úspěchem. U nás se teď sklízí ohromné úspěchy především v oblasti jídla, ale o tom až příště...

Už teď ale musím uznat, že jsem s námi spokojená a nejen proto, že nepotřebujeme leden, prvního ani pondělí. Začali jsme ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne a jde to. Proč tak najednou? Proč to nikdy nešlo a teď ano? Blížím se k pointě celého článku: Protože jsme v pohodě, máme se rádi, odbourali jsme stres a užíváme si to.

Však říkám, PSYCHIKA...M:)