úterý 9. května 2017

Očima maminky...

O porodu vážně jen krátce. Ve většině směrech totiž předčil ten první a já bych tu nechtěla zbytečně plašit budoucí maminky. Bohužel jsem tentokrát věděla do čeho jdu, kde co píchne, zabolí či řízne. A opravdu tomu tak bylo. Jsem jedna z žen, které nikdy nepoznají přirozený porod. Nezjistím, jaké to je odrodit a odejít po svých. S druhým císařem přišla dvojnásobná jizva, dvojnásobná rekonvalescence a spoustu bonusů k tomu. Víte třeba, co je to krevní zátka? Já už ano. To vám anesteziolog odebere z ruky 20ml krve a šupky dupky vám to vpálí přímo do páteřního kanálu. Dělá se to při pooperačních bolestech hlavy po spinální anestezii, kdy z páteře uniká mozkomíšní mok a dírka je potřeba něčím zaplnit. Promiňte za ten výraz, ale bolí to jak prase! I když se místečko nejprve umrtví. Stejně pak máte pocit, jako kdyby vám někdo prokopl záda. No to je jedno... Zkrátka po bolestech hlavy, prsou včetně bradavek, břicha a všeho co v břiše sídlí, zad a zadku, jsem ráda, že konečně sedím doma u počítače, jedno dítě mlátí dvířkama od skříňky a druhý řve jak tur. Snažím se zachovat ledový klid. Opět jsem si připomněla, co všechno jsou ženy schopné vydržet. A ano, jsme silné a statečné, ale co nám vlastně zbývá že? Zkoušela jsem pár hodin před porodem všechno vzdát, couvnout, že jsem si to rozmyslela... Jenže to miminko se prostě nějak ven dostat musí a hotovo.

Jak jsem ale teď ráda, že to mám za sebou a že ty kluky mám. I když hormony se mnou pořád cloumají, to by člověk nevěřil. Nejhorší to bylo ještě v porodnici. Tolik se mi stýskalo po Samíčkovi, že když se ve dveřích objevil s rodinou, s hysterickým řevem jsem je všechny poslala pryč. Vždy, když za mnou přišel můj Jára, okamžitě se mi zalily oči slzami. Třeba jen proto, že vypadám jak smrtka nebo že nemůžu být večer s ním. A brečení z naprosto neopodstatněného strachu, že mě opustí, protože momentálně nejsem moc sexy, mě vlastně ještě neopustilo. 

Hodně se mnou ale cloumá i fakt, že je Samuelek nemocný. Ano až teď. Teď to přišlo, protože mám srovnání. Držím v rukou zdravého Tomáška a je mi tak líto, že ten Samuelek to nemůže mít stejné. Vždy mi přišel normální, ani velký, ani malý. Říkala jsem si, co furt všichni mají? Teď vidím ten rozdíl a minimálně každý večer na mě přijde ten vlezlý splín a začne mi téct z očí. Hrozný.

Potřebovala bych víc sportovat, psát, číst a tvořit. Věnovat se vztahu. Chodit ven, opět chovat oba kluky a neohlížet se na sešité břicho. Dávat oběma stejně a neřešit v hlavě blbosti. Jenže co bych chtěla dvacet dní po operaci. Momentálně jsem poprvé s klukama doma sama a všichni jsme zvědaví, jak to zvládneme. Holt nejde všechno hned. Jdu si uvařit konvici fenyklového čaje a promýšlet strategii dalších dnů, protože lítání po úřadech a od ničeho k ničemu mě do formy nedostane. M:)



6 komentářů:

  1. Srovnavani zname dobre, vcera jsme vzpominali jak matyas nikdy nechtel jine obleceni, kdyz ztratil ksiltovku rozbrecela jsen se, protoze jsem vedela co bude nasledovat. Stepa jako uplne maly mel na haku, co ma na sobe a ja vzdy rikala, to ti je pohoda, nez se to samozrejme zvrtlo a nabralo dvojnasobne grady. Verim, ze tomik bude samikovi velkou oporou a pozene ho dopredu jako uragan, jsou to krasny brascci. Pusu obema. Ty slzy me vytacej jeste dneska, rozbreci me i schrute prosteradlo :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. :-D :-D díky Anet. Chceš mi říct, že budu takhle labilní i skoro za rok?? :-)

      Smazat
  2. Míšo jsou to krásní bobánci, Tom určitě Samuelkovi pomůže a bude mu oporou a Sam v něm bude mít naopak tu nejlepší motivaci! A Tobě se ty hormony také ustálí :-) Každopádně tvé články by měly být na 100% zakázány maminám před porodem :-) :-) :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jakto?? :-D vždyť to děsivý si nechávám pro sebe :-)

      Smazat
  3. Úplně si vzpomínám na sebe: u prvního synka (s postižením) jsem plakala, co všechno možná nebude.. u druhé zdravé dcerky jsem plakala, proč neměl první syn takový krásný start, u třetího dítka - synka jsem se teprv "srovnala" - už jsem neměla čas přemýšlet vůbec nad ničím. :-))) Přeji hezké dny!!! Vše se urovná, věřte mi. Jitka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak jo, uvidíme příště jestli budu bulet. Jinak po měsíci už ty pocity nejsou tak nepříjemný a vše je v normálu. Díky :-)

      Smazat