Očima dítěte...

Byl to prostě divný týden a já tušil, že se něco stane. Máma si přestala zpívat, přestala i pištět a tleskat a říkat ty stupidní básničky, zkrátka přestala dělat všechny ty zvuky, při kterých normálně nemůžu spát. Nejdřív to vypadalo, že bude konečně klid, ale neustálým chvěním plodovky na mě padla taková zvláštní nervozita.

Zase jsme jeli autem. Poznal jsem to podle toho příjemného houpání, při kterém si vždycky hovím a protahuju nožičky. Jeli jsme asi půl hodiny a máma opravdu nebyla ve formě. Snažil jsem se ji trochu rozptýlit kopáním, ale bylo to k ničemu. Celé dopoledne věstilo konec světa, a pak to začalo.

Máma začala bulet a naříkat, fňukat do peřiny a telefonovala tátovi a neustále mě chodili poslouchat tím přístrojem... To já se činil! Čutal jsem všude kolem co to šlo a užíval si trochu toho zájmu alespoň od okolí, když už se rodiče zhroutili.

V době, kdy máma normálně spí, tak nespala. Prostě divný.

A když už jsem si myslel, že hůř být nemůže, přišlo ráno (poznal jsem to podle toho, že si šla máma vyčistit zuby). Napětí by se dalo krájet a přehlídka emocí začínala být opravdu pestrá.

Nejdřív přišla nějaká paní a udělala mámě něco, co jí bylo strašně trapný. Poslala nás do sprchy a přišla znovu. Udělala mamce dvě věci, které ji děsně bolely a tím ji zase rozbrečela. Začínalo mi to lézt na nervy tak jsem se uložil ke spánku. Ať už se dělo cokoliv, já u toho být nechtěl...

Myslel jsem, že se mi to jenom zdá. Spánek prořízlo ostré světlo a něčí gumové ruce po mně hmátly. Zima! Zmatek! Brečel jsem taky.

Nejdřív mě zabalili do zelenýho hadru a ukázali mi mámu. Byla úplně bílá a koukala jak puk, hlavně že mi to teď furt říká. Pak mě odnesli omýt a dostal mě táta a pánové, tomu jsem se fakt líbil. Byl jsem na sebe pyšnej, přestal jsem řvát a zapózoval na pár fotek do rodinného alba.

Kdybych tenkrát u táty věděl, že ho vyženou a mě strčej na několik dní sestrám, máma bude nepoužitelná a ubrečená snad ještě víc než na začátku, tak bych řvát už nikdy nepřestal.

Jenže já jsem nejhezčí miminko na světě, teda říká se to, tak moc nebrečím, abych neopuchl.

Nakonec ten horor docela dobře dopadl. Mám super bráchu a celkem rozumný rodiče. Hromadu babiček a dědečků a ve vínku slušný sportovní potenciál.

Jen kdyby mi furt neříkali Krtečku....M:)