čtvrtek 11. května 2017

Moje hormonální výStavy

Mám tady seznam asi deseti možných budoucích článků, které mě napadly během pobytu v porodnici, tak se do toho pustím, dokud jeden prcek lítá s tetou někde ve městě a druhý spí.

Bože, já jsem tak unavená!

Ano, dítě spí, jenže bohužel spí ve špatnou denní dobu. Spí totiž odpoledne, kdy je nutné poklidit, uvařit, vykoupat... A i kdyby to nutné nebylo, tak já přece nemůžu v 17 hodin všeho nechat a jít si lehnout, když mi pod okny piští cizí děti a v kuchyni ždíme pračka. Já bych totiž nejradši spala v noci. Hezky s otevřenými okny a peřinou až pod nosem. V noci, když je venku tma. V noci, když mám možnost se taky k někomu přitulit. Tak proč se tomu našemu prckovi vždy v noci otevřou očička a kouká na mě jak na svatý obrázek? Zkoušela jsem ho dát do postýlky, aby koukal na medvídka, jenže to řve...
Dobře no. Pravdou je, že to vlastně není tak hrozné. Fňukání se tu každou noc ozývá zhruba dvě hodiny a jinak se s pauzami na kojení spí. Já vlastně nevím, proč jsem tak unavená. Možná se mi to jen zdá...

Bože, já jsem tak protivná!

Ruku v ruce s únavou jdou moje nálady. Člověk má chvíli pocit, že nestíhá a je zle. Hádky kvůli blbostem, slzy, vztek, smích. Jak u bláznů. Hormony pracují a stále platí, že vždy je proč brečet. Nikdo mi nemůže nic říct. Nikdo se mě nesmí dotknout. No co kdyby mě zabolela jizva.

Bože, já jsem tak rozervaná!

Nevím, jestli je to běžný jev nebo jestli se jedná o čistě můj problém, ale já mám pocit, že nevím, koho mám milovat dřív. Partner, jedno dítě, druhé dítě. Všechny miluju a všichni si mě den co den snaží uhájit pro sebe. Hlava je zmatená, neví co má dělat. Přemýšlí, koho má ráda nejvíc a brečí, protože přemýšlet nad tímhle je blbost. Přistihla jsem se, jak lezu do koše na prádlo v domnění, že je to dělo, které mě vystřelí na měsíc. Jenže nejhorší je, že když se zavřu sama do ložnice a mám svůj klid, je mi smutno a chci ty svoje kluky všechny pěkně u sebe.
Není to už nějaká diagnóza?

Bože, já jsem tak pitomá!
Bože, já jsem tak vyděšená!
Bože, já jsem tak žárlivá!
Bože, já jsem tak tlustá!

Já jsem vlastně věděla, co po tom porodu přijde a že je potřeba trochu času, než se mozek matky opět posadí na své místo, jen nevím, jestli jsem toho svýho chlapa na to dostatečně připravila. Dá se vůbec na tohle připravit? Je mezi vámi nějaká matka, která mě chápe? Nebo to mám z těch knížek co čtu? Proboha, co když mě odvezou v kazajce?

Dělám si srandu. Stačilo si uklidit balkón a jsem zase úplně v pohodě...M:)





2 komentáře:

  1. já mám pocit, že s tebou absolutně soucítím a snažím se připravit na to, že mě to všechno čeká od srpna. Už u tvého minulého článku se mi opravdu chtělo brečet a jsem sama zvědavá co bude po porodu. Díky že mě aspoň trošku připravuješ.:)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zrovna jsem to psala holkám v jedné skupince. Všechny ty nálady, bolesti, kterým se nevyhnem a které odcházejí, všechen ten prdíkový pláč, odrbané nehty a polámané vlasy...všechno je to lepší, než konec toho úmorného těhotenství a jsem šťastnější, než když jsem se nemohla vyhrabat ani z postele. Navíc včera jsme si s mužem sedli na balkón, nakrájeli sýr, nalili sklenku vína, odkrojili ze spánku a udělali si příjemný večer. Děti spaly a a já byla ráda, že to všechno tak hezky funguje... budu držet palce :-)

      Smazat