úterý 30. května 2017

Dojení (teda vlastně kojení)

Sedím na posteli a koukám na toho drobečka, který mi bezohledně drtí bradavku dásněmi, chrochtá a mlaská u toho a očička mu jdou spokojeně v sloup. Prcek je podložený polštářem a mně je hrozné vedro. Navíc se marně snažím dosáhnout na telefon, který se na mě usmívá z metr vzdáleného stolku. 

Samuelka jsem nekojila, ani jednou jedinkrát. Když se narodil, tak jedna ze složek, které mu dělaly v tělíčku neplechu, byly tuky. Bohužel i ty ze stravy, tak musel rovnou najet na speciální umělou výživu. Když potom po třech měsících mohl pít od mámy, mlíčko už neteklo. I proto jsem se toho v tomto těhotenství dost bála. A nejen z důvodu, že i bez kojení zůstaly moje prsa po první porodu, jak bych to jen řekla - ne zrovna stoprocentní. Hlavou mi běhaly otázky, jestli to nebude bolet a zda budu muset držet nějakou speciální dietu...

Začalo to už pár hodin po operaci, kdy mi sestra v nemocnici přiložila k boku uzlík s otevřenou pusinkou a začala mě tahat za bradavku. Žádná romantika to teda nebyla. Těch prvních pár dní asi obrečí každá maminka, ať už kvůli bolesti, nedostatku mléka nebo z důvodu, který ani sama neví. Já nebyla výjimkou. 

Doma už to bylo něco jiného. Žádný stres, mlíka kam se podíváš a prcek začal hezky přibírat. Občas to teda trochu bolí. Hlavně to první přisátí (u nás spíš zakousnutí). Podle toho už vím, že malej brzo přejde rovnou na řízky. Dietu držet nemusím akorát prostě cibulka, jahody a extra chilli klobáska asi nebudou úplně ideální, na to už jsme si stihli přijít. 

Kojit jsme se naučili v leže, v sedě i ve stoje, v autě, v parku na lavičce... Zvládáme to i na fotbale, když taťka hraje nebo pod plínkou na veřejnosti a oproti Samuelkovi, pro kterého jsem vždy a všude musela mít přichystanou flašku a řešila, kde to ohřeju, je tohle naprostá paráda. A otázky mé drahé polovičky typu: "Zase dojíš?" Tak ty už nejdou přejít jinak než s úsměvem.

Je to až neuvěřitelný, pozorovat malého človíčka, jak se krmí. Skoro u každého kojení zahlásím něco jako: To je zvláštní, jak mi to miminko visí na prsu. / Já vyrábím mlíko - to je stejně pozoruhodný, jako když slepice vyrábí vajíčka. / Buď rád, že miminka nekrmí tatínci - víš čím...

Zkrátka při tom čtvrthodinovém krmení se člověku stihne hlavou prohnat spoustu věcí. Vidí prach na skříňkách. Má hroznou žízeň. Začne potřebovat na záchod. Vzpomene si, že musí ještě na poštu. Cítí, že se mu pálí večeře. Ale zrovna v tu drahocennou chvíli, která patří jen a jen miminku, se nesmí ani hnout.

Zároveň si docela užívám svá plná prsa a snažím se nemyslet na to co se stane, až se plnit přestanou. Uklidňuje mě hlavně to, že mi zase budou "normální" hezké podprsenky a nebudu muset nosit tyhle hrůzy, vycpané savými vatovými tampónky.

Kojení se mi líbí a Tomáška o něj neošidím, ale rozhodně nebudu jedna z maminek, které si to dokážou užívat klidně až do tří let věku dítěte, nedej bože ještě déle. A vzhledem k tomu, že mám jednoho syna krmeného uměle a jednoho na mateřském mléku, hádky o tom, že sunar je pro dítě jedovatý a kojené děti nejsou nikdy nemocné, jdou mimo mě. 
Kolikrát to prostě nejde ovlivnit...

A na závěr vám ukážu naše KOJOKÓMA:
M:)







2 komentáře:

  1. Míšo, hrozně moc mě baví Tvoje články číst! Máš dar vyprávět i o úplně obyčejných věcech tak pěkně, že to člověka prostě zaujme a on hltá písmenka i o tématu, které by šlo normálně úplně mimo něj :-)
    Jo a parádní kojokómová fotka! :-D
    Bebe

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju! Na tenhle komentář si vždycky vzpomenu, až nebudu vědět o čem psát...o čemkoliv :-)

      Smazat