Dojení (teda vlastně kojení)

Sedím na posteli a koukám na toho drobečka, který mi bezohledně drtí bradavku dásněmi, chrochtá a mlaská u toho a očička mu jdou spokojeně v sloup. Prcek je podložený polštářem a mně je hrozné vedro. Navíc se marně snažím dosáhnout na telefon, který se na mě usmívá z metr vzdáleného stolku. 

Samuelka jsem nekojila, ani jednou jedinkrát. Když se narodil, tak jedna ze složek, které mu dělaly v tělíčku neplechu, byly tuky. Bohužel i ty ze stravy, tak musel rovnou najet na speciální umělou výživu. Když potom po třech měsících mohl pít od mámy, mlíčko už neteklo. I proto jsem se toho v tomto těhotenství dost bála. A nejen z důvodu, že i bez kojení zůstaly moje prsa po první porodu, jak bych to jen řekla - ne zrovna stoprocentní. Hlavou mi běhaly otázky, jestli to nebude bolet a zda budu muset držet nějakou speciální dietu...

Začalo to už pár hodin po operaci, kdy mi sestra v nemocnici přiložila k boku uzlík s otevřenou pusinkou a začala mě tahat za bradavku. Žádná romantika to teda nebyla. Těch prvních pár dní asi obrečí každá maminka, ať už kvůli bolesti, nedostatku mléka nebo z důvodu, který ani sama neví. Já nebyla výjimkou. 

Doma už to bylo něco jiného. Žádný stres, mlíka kam se podíváš a prcek začal hezky přibírat. Občas to teda trochu bolí. Hlavně to první přisátí (u nás spíš zakousnutí). Podle toho už vím, že malej brzo přejde rovnou na řízky. Dietu držet nemusím akorát prostě cibulka, jahody a extra chilli klobáska asi nebudou úplně ideální, na to už jsme si stihli přijít. 

Kojit jsme se naučili v leže, v sedě i ve stoje, v autě, v parku na lavičce... Zvládáme to i na fotbale, když taťka hraje nebo pod plínkou na veřejnosti a oproti Samuelkovi, pro kterého jsem vždy a všude musela mít přichystanou flašku a řešila, kde to ohřeju, je tohle naprostá paráda. A otázky mé drahé polovičky typu: "Zase dojíš?" Tak ty už nejdou přejít jinak než s úsměvem.

Je to až neuvěřitelný, pozorovat malého človíčka, jak se krmí. Skoro u každého kojení zahlásím něco jako: To je zvláštní, jak mi to miminko visí na prsu. / Já vyrábím mlíko - to je stejně pozoruhodný, jako když slepice vyrábí vajíčka. / Buď rád, že miminka nekrmí tatínci - víš čím...

Zkrátka při tom čtvrthodinovém krmení se člověku stihne hlavou prohnat spoustu věcí. Vidí prach na skříňkách. Má hroznou žízeň. Začne potřebovat na záchod. Vzpomene si, že musí ještě na poštu. Cítí, že se mu pálí večeře. Ale zrovna v tu drahocennou chvíli, která patří jen a jen miminku, se nesmí ani hnout.

Zároveň si docela užívám svá plná prsa a snažím se nemyslet na to co se stane, až se plnit přestanou. Uklidňuje mě hlavně to, že mi zase budou "normální" hezké podprsenky a nebudu muset nosit tyhle hrůzy, vycpané savými vatovými tampónky.

Kojení se mi líbí a Tomáška o něj neošidím, ale rozhodně nebudu jedna z maminek, které si to dokážou užívat klidně až do tří let věku dítěte, nedej bože ještě déle. A vzhledem k tomu, že mám jednoho syna krmeného uměle a jednoho na mateřském mléku, hádky o tom, že sunar je pro dítě jedovatý a kojené děti nejsou nikdy nemocné, jdou mimo mě. 
Kolikrát to prostě nejde ovlivnit...

A na závěr vám ukážu naše KOJOKÓMA:
M:)

Velký bráška Samuelek

Za tři dny to bude měsíc, co se náš prvorozený stal bráchou a musí se dělit o pozornost, která se už víc jak tři roky vztahovala pouze k němu. Měl pro sebe nespočet babiček, dědečků, tetiček i strejdů a i když se teď všichni snaží, aby měl Samuelek té pozornosti stále stejně, on nás zcela jistě všechny prokoukl a má z nového bráchy asi stejnou radost, jako já ze své sestry tady na fotce:

Takže samozřejmě totální zrada!

Teda aspoň tak mi to přišlo ze začátku, kdy bylo potřeba miminko představit celé rodině a stahovala se na něj většina pozornosti. Samuelek vždy někde seděl a zahlížel, jako bůh pomsty. Svoje pusinky jsem si mohla strčit za klobouk a Tluče bubeníček... taky. Nechápal, proč si ho ani nepochovám (s jizvou nejdřív za čtvrt roku), když bráchu tahám pořád. Dával mi to "sežrat" jak jen mohl a já z toho měla dost těžký spaní.

Teď už musím říct, že je to mnohem lepší. Samuelek je prostě skvělý kluk. Na bráchu si pomalu zvyká a když malý Tomášek ječí, jednoduše si Sáma zacpe uši a nenechá se rušit. Někdy se prckovi i směje. Často k němu přileze a začne ho houpat ve vajíčku nebo hladit po hlavičce. Nebo tahat za nohu, ale to už většinou zakročíme. Dokonce už byl Sáma bráchu ukázat i ve školce a vyloženě se s ním chlubil.

A když se Samuelkovi zdá, že má toho zájmu od rodičů přece jenom málo, spustí dvouhodinový nepřetržitý pláč a vyžene si tak horečku na 39, viz. včerejší odpoledne. To už se o něj holt starat musíme. Skoro jsem až zase spustila pláč při pohledu, jak si s rudýma očičkama a horečkou vítězoslavně užívá svoje místo na gauči, kde teď většinou přebývá miminko.

Občas je to k zbláznění, ale do rodiny se zase pomalu vrací pohoda a smích. A ještě aby ne, když nám tu těch dětí tak hezky přibývá... M:)

Moje hormonální výStavy

Mám tady seznam asi deseti možných budoucích článků, které mě napadly během pobytu v porodnici, tak se do toho pustím, dokud jeden prcek lítá s tetou někde ve městě a druhý spí.

Bože, já jsem tak unavená!

Ano, dítě spí, jenže bohužel spí ve špatnou denní dobu. Spí totiž odpoledne, kdy je nutné poklidit, uvařit, vykoupat... A i kdyby to nutné nebylo, tak já přece nemůžu v 17 hodin všeho nechat a jít si lehnout, když mi pod okny piští cizí děti a v kuchyni ždíme pračka. Já bych totiž nejradši spala v noci. Hezky s otevřenými okny a peřinou až pod nosem. V noci, když je venku tma. V noci, když mám možnost se taky k někomu přitulit. Tak proč se tomu našemu prckovi vždy v noci otevřou očička a kouká na mě jak na svatý obrázek? Zkoušela jsem ho dát do postýlky, aby koukal na medvídka, jenže to řve...
Dobře no. Pravdou je, že to vlastně není tak hrozné. Fňukání se tu každou noc ozývá zhruba dvě hodiny a jinak se s pauzami na kojení spí. Já vlastně nevím, proč jsem tak unavená. Možná se mi to jen zdá...

Bože, já jsem tak protivná!

Ruku v ruce s únavou jdou moje nálady. Člověk má chvíli pocit, že nestíhá a je zle. Hádky kvůli blbostem, slzy, vztek, smích. Jak u bláznů. Hormony pracují a stále platí, že vždy je proč brečet. Nikdo mi nemůže nic říct. Nikdo se mě nesmí dotknout. No co kdyby mě zabolela jizva.

Bože, já jsem tak rozervaná!

Nevím, jestli je to běžný jev nebo jestli se jedná o čistě můj problém, ale já mám pocit, že nevím, koho mám milovat dřív. Partner, jedno dítě, druhé dítě. Všechny miluju a všichni si mě den co den snaží uhájit pro sebe. Hlava je zmatená, neví co má dělat. Přemýšlí, koho má ráda nejvíc a brečí, protože přemýšlet nad tímhle je blbost. Přistihla jsem se, jak lezu do koše na prádlo v domnění, že je to dělo, které mě vystřelí na měsíc. Jenže nejhorší je, že když se zavřu sama do ložnice a mám svůj klid, je mi smutno a chci ty svoje kluky všechny pěkně u sebe.
Není to už nějaká diagnóza?

Bože, já jsem tak pitomá!
Bože, já jsem tak vyděšená!
Bože, já jsem tak žárlivá!
Bože, já jsem tak tlustá!

Já jsem vlastně věděla, co po tom porodu přijde a že je potřeba trochu času, než se mozek matky opět posadí na své místo, jen nevím, jestli jsem toho svýho chlapa na to dostatečně připravila. Dá se vůbec na tohle připravit? Je mezi vámi nějaká matka, která mě chápe? Nebo to mám z těch knížek co čtu? Proboha, co když mě odvezou v kazajce?

Dělám si srandu. Stačilo si uklidit balkón a jsem zase úplně v pohodě...M:)

Očima maminky...

O porodu vážně jen krátce. Ve většině směrech totiž předčil ten první a já bych tu nechtěla zbytečně plašit budoucí maminky. Bohužel jsem tentokrát věděla do čeho jdu, kde co píchne, zabolí či řízne. A opravdu tomu tak bylo. Jsem jedna z žen, které nikdy nepoznají přirozený porod. Nezjistím, jaké to je odrodit a odejít po svých. S druhým císařem přišla dvojnásobná jizva, dvojnásobná rekonvalescence a spoustu bonusů k tomu. Víte třeba, co je to krevní zátka? Já už ano. To vám anesteziolog odebere z ruky 20ml krve a šupky dupky vám to vpálí přímo do páteřního kanálu. Dělá se to při pooperačních bolestech hlavy po spinální anestezii, kdy z páteře uniká mozkomíšní mok a dírka je potřeba něčím zaplnit. Promiňte za ten výraz, ale bolí to jak prase! I když se místečko nejprve umrtví. Stejně pak máte pocit, jako kdyby vám někdo prokopl záda. No to je jedno... Zkrátka po bolestech hlavy, prsou včetně bradavek, břicha a všeho co v břiše sídlí, zad a zadku, jsem ráda, že konečně sedím doma u počítače, jedno dítě mlátí dvířkama od skříňky a druhý řve jak tur. Snažím se zachovat ledový klid. Opět jsem si připomněla, co všechno jsou ženy schopné vydržet. A ano, jsme silné a statečné, ale co nám vlastně zbývá že? Zkoušela jsem pár hodin před porodem všechno vzdát, couvnout, že jsem si to rozmyslela... Jenže to miminko se prostě nějak ven dostat musí a hotovo.

Jak jsem ale teď ráda, že to mám za sebou a že ty kluky mám. I když hormony se mnou pořád cloumají, to by člověk nevěřil. Nejhorší to bylo ještě v porodnici. Tolik se mi stýskalo po Samíčkovi, že když se ve dveřích objevil s rodinou, s hysterickým řevem jsem je všechny poslala pryč. Vždy, když za mnou přišel můj Jára, okamžitě se mi zalily oči slzami. Třeba jen proto, že vypadám jak smrtka nebo že nemůžu být večer s ním. A brečení z naprosto neopodstatněného strachu, že mě opustí, protože momentálně nejsem moc sexy, mě vlastně ještě neopustilo. 

Hodně se mnou ale cloumá i fakt, že je Samuelek nemocný. Ano až teď. Teď to přišlo, protože mám srovnání. Držím v rukou zdravého Tomáška a je mi tak líto, že ten Samuelek to nemůže mít stejné. Vždy mi přišel normální, ani velký, ani malý. Říkala jsem si, co furt všichni mají? Teď vidím ten rozdíl a minimálně každý večer na mě přijde ten vlezlý splín a začne mi téct z očí. Hrozný.

Potřebovala bych víc sportovat, psát, číst a tvořit. Věnovat se vztahu. Chodit ven, opět chovat oba kluky a neohlížet se na sešité břicho. Dávat oběma stejně a neřešit v hlavě blbosti. Jenže co bych chtěla dvacet dní po operaci. Momentálně jsem poprvé s klukama doma sama a všichni jsme zvědaví, jak to zvládneme. Holt nejde všechno hned. Jdu si uvařit konvici fenyklového čaje a promýšlet strategii dalších dnů, protože lítání po úřadech a od ničeho k ničemu mě do formy nedostane. M:)

Očima dítěte...

Byl to prostě divný týden a já tušil, že se něco stane. Máma si přestala zpívat, přestala i pištět a tleskat a říkat ty stupidní básničky, zkrátka přestala dělat všechny ty zvuky, při kterých normálně nemůžu spát. Nejdřív to vypadalo, že bude konečně klid, ale neustálým chvěním plodovky na mě padla taková zvláštní nervozita.

Zase jsme jeli autem. Poznal jsem to podle toho příjemného houpání, při kterém si vždycky hovím a protahuju nožičky. Jeli jsme asi půl hodiny a máma opravdu nebyla ve formě. Snažil jsem se ji trochu rozptýlit kopáním, ale bylo to k ničemu. Celé dopoledne věstilo konec světa, a pak to začalo.

Máma začala bulet a naříkat, fňukat do peřiny a telefonovala tátovi a neustále mě chodili poslouchat tím přístrojem... To já se činil! Čutal jsem všude kolem co to šlo a užíval si trochu toho zájmu alespoň od okolí, když už se rodiče zhroutili.

V době, kdy máma normálně spí, tak nespala. Prostě divný.

A když už jsem si myslel, že hůř být nemůže, přišlo ráno (poznal jsem to podle toho, že si šla máma vyčistit zuby). Napětí by se dalo krájet a přehlídka emocí začínala být opravdu pestrá.

Nejdřív přišla nějaká paní a udělala mámě něco, co jí bylo strašně trapný. Poslala nás do sprchy a přišla znovu. Udělala mamce dvě věci, které ji děsně bolely a tím ji zase rozbrečela. Začínalo mi to lézt na nervy tak jsem se uložil ke spánku. Ať už se dělo cokoliv, já u toho být nechtěl...

Myslel jsem, že se mi to jenom zdá. Spánek prořízlo ostré světlo a něčí gumové ruce po mně hmátly. Zima! Zmatek! Brečel jsem taky.

Nejdřív mě zabalili do zelenýho hadru a ukázali mi mámu. Byla úplně bílá a koukala jak puk, hlavně že mi to teď furt říká. Pak mě odnesli omýt a dostal mě táta a pánové, tomu jsem se fakt líbil. Byl jsem na sebe pyšnej, přestal jsem řvát a zapózoval na pár fotek do rodinného alba.

Kdybych tenkrát u táty věděl, že ho vyženou a mě strčej na několik dní sestrám, máma bude nepoužitelná a ubrečená snad ještě víc než na začátku, tak bych řvát už nikdy nepřestal.

Jenže já jsem nejhezčí miminko na světě, teda říká se to, tak moc nebrečím, abych neopuchl.

Nakonec ten horor docela dobře dopadl. Mám super bráchu a celkem rozumný rodiče. Hromadu babiček a dědečků a ve vínku slušný sportovní potenciál.

Jen kdyby mi furt neříkali Krtečku....M:)