9. měsíc v tom: Konec srandy!

Upřímně, moc se mi už o těhotenství psát nechtělo, a vlastně cítím, že ten text bude stát za starou belu. Jenže je to poslední měsíc před tím, než se stanu dvojnásobnou maminkou a čeká mě velké vyvrcholení, no a to prostě jen tak přejít nejde. Muka končí! Probdělé noci začínají! Všichni se zblázníme! Ale uleví se nám.

Kamarádky se mi ozývají, i rodina mi píše, že by mě do porodu ještě všichni rádi viděli, ale mně je jasné, že pokud se to někomu náhodou povede, určitě nebudu mít na tváři úsměv. Chodit, stát frontu, škrábat se do schodů - strašný. Jsem obrovská a jen málokdo to dokáže neokomentovat. A já to vlastně chápu. Mám bolesti a snažím se moc neprojevovat, protože je má každá těhulka, ale ne každá nosí takovou nálož jako já.

Celé tohle těhotenství je jedno velké překvapení. Samuelkova nemoc nad námi visí, pozoruje nás a sedá na rameno každému z doktorů, kteří se mnou jednají. Samuelkův příběh už jsem za posledních devět měsíců vyprávěla asi padesátkrát. A i když se opravdu snažím si problém nevsugerovávat, je to opravdu těžké.

Od prvního měsíce vše probíhalo naprosto v pořádku. Všechny kontroly, ultrazvuky, odběry krve, vyšetření, genetické konzultace... Co my jsme se nalítali! Kvůli zkumavce krve jsem musela nechat Samuelka v lázních a jet přes republiku tam a zpátky. Ale alespoň se nám potvrdilo, že bude miminko zdravé. Pak ale začalo trochu rychleji růst a to je přesně ten brouček pochybností, který nám tam hlodá a hlodat bude, dokud prcka neuvidíme. My jsme nervózní, doktoři jsou nervózní, a to vše přitom jen kvůli tomu, co je u rodin, které nepoznali postižení docela běžné. Nemusí mít přeci každé novorozeně 3 a půl přesně nebo ano?

Je to vyčerpávající a nekonečné. 

Mysleli jsme, že tentokrát budu rodit přirozeně, no ale už teď mi hrozí popraskání původní jizvy po císařském řezu, natož pak při porodu pětikilového Budulínka. Trošku nechápu, proč mě nechávají trpět a hekat a praskat, když je mimi vlastně už hotové. Ale nesmím být sobecká, každý den navíc je pro něho přínosem.

Vlastně už tušíme datum, kdy se navzájem poznáme a naše rodina bude kompletní. To datum je blízko a zároveň zoufale daleko. Jsem tak zvědavá! Tolik se těším! A mám ukrutně nahnáno.

Ještě že pokaždé když se otočím vedle sebe na Samuelka, který mě neúnavně celou dobu co píšu štípe do ruky, abych si s ním hrála, si uvědomím, jak moc to celé stojí za to a jak moc se vlastně těším, až tu budou ty špuntové dva.

A jelikož už jsem svoji dnešní funkční hodinku vyčerpala, jdu si zase někam funět do kouta. A nebo hodím batoh na záda, sednu na kolo a konečně pořádně protáhnu nohy. HA, HA, ha, vtipný.
Příště už totiž můžu být modelka a psát o tom, jak se Samuelek učí dělat miminku MALÁ, místo BACI BACI... M:)