Koupím mozek! Zn.: Spěchá!

Lásko, smiř se s tím, že tvá inteligence lehce klesá a už neplatí, že tvé názory, nápady a rady jsou přesné, obohacující a pro rodinu ty nejlepší. Ale stejně tě miluju...

Bohužel si přesné znění vyznání lásky toho holomka (mého muže) nepamatuji, protože fakt nechápu proč, ale přijde mi, jako by se můj přeplněný mozek resetoval snad každých deset minut. Ale takhle podobně to řekl při pohledu do mého obličeje, na kterém se mezi tím vystřídaly výrazy nepochopení, vzpurnosti a rozněžnění.

Postrádám svou hlavu plnou plánů a přesně daných cílů. Od té doby co máme auto jsme projeli snad cisternu benzínu, protože když naviguju, vždycky někdo prohodí cedule nebo co. U nás v bytě se neustále svítí, všechny dveře jsou dokořán, v pračce se pere čisté prádlo, 6x měsíčně jíme palačinky, prvorozený si napresovanej pod topením hraje s lékárničkou a v televizi běží ruský zpravodajský kanál, protože všechno je prostě lepší než to, co tam běžně dávají na českých kanálech.

Na zítra jsme s mužem objednali stůl v mé oblíbené restauraci s cílem konečně seznámit naše rodiče, aby až se budou hádat o vnoučátka, mohli volat rovnou sobě a nešlo to přes nás. Při té příležitosti přemýšlím, jestli si vezmu modré pánské tričko s knoflíčkama nebo modré pánské tričko bez knoflíčků. Nejradši bych si vzala červené kdo-ví-čí tričko bez knoflíčků, ale končí mi v půlce břicha a stejně jako sto triček z mé skříně mi prostě moc nesedne, momentálně. Takže počítám, že celé dopoledne prosedím před skříní a budu brečet, že nemám co na sebe. Nakonec vyhraje tričko červené, protože mi bude skvěle ladit k opuchlým očím.

Vybrali (dobře, já vybrala) jsme kočárek a v neděli pro něj jedeme do Prahy. Kritéria byla: Nový, prostorný, barevný, velká kola a skladný. Takže je všem jasné, že budeme mít kočárek po jednom miminku, celý černý s malými kolečky, prťavý a jak se dá složit naprosto netuším. Ale je prostě krásný! Na obrázku. Ale paní je fakt milá... Pane bože dej, ať to není nějakej křáp.

Tak já nevím, mám pokračovat? Připadá vám to trošku jako u blbejch na dvorku? Tak to jste nás ještě neviděli jít na živo po ulici! Já belhám a snažím se to obří bříško donést do cíle bez omdlení, muž si hnul se zády (jak furt nosí Samuelka a občas i mě), takže neotočí hlavou, kulhá a syká bolestí a v náručí táhne Samíčka, který se neustále raduje a mává na všechno, co vidí.

Ale tak...Hlavně, že to vyhovuje nám, že se máme rádi, že se navzájem i občas domluvíme a že pravděpodobně za takovejch pět týdnů, se bude z rozvrzaného kočárku ozývat hlásek dalšího člena týhle praštěný rodiny. M:)

Ano, sedí v posteli a spí...:-)