8. měsíc v tom: Tatínku, maminko, brzo bude miminko.

Vítám vás u pravidelné desetiminutovky stěžování si, fňukání a přehledu nepříjemných těhotenských radovánek. Sama sebe ale můžu rovnou uklidnit faktem, že už to dlouho trvat nebude a ten malý bojovníček na nás bude mžourat z erární nemocniční zavinovačky, celý zvědavý, co jsme mu teda domů nakoupili za výbavičku. Nezávidím mu tu chvíli, až zjistí, že většinu oblečení má po starším bráškovi. Ale vzhledem k tomu, že jsou mezi tím věci nejenom putovní, nýbrž i relativně nové a na mou duši fešácké, myslím, že hysterie brzo opadne a začne si svá bodýčka střídat, jako já ponožky. K tomu bych ještě dodala, že žehličku zase nechci pár let vidět a přes to, že bylo vše za dva večery vyžehlené, nesčetněkrát jsem si musela sednout a tekla mi i krev, jak jsem se řízla o plechový spodek žehlícího prkna. Při žehlení bílé várky to bylo opravdu k vzteku.

Při poslední kontrole v nemocnici jsme se konečně shodli, jakým se budeme řídit termínem porodu a to magické datum zní 30.4.2017. Je nám to ale k ničemu, jelikož už 10.4. si jedeme vylosovat datum císařského řezu. Pamatujete, jak jsem v minulém článku nadávala, že miminko si stále hoví napříč? Tak už se otočil! Chlapeček se 16 hodin snažil, kopal, štípal, hrabal, až jsem si říkala, pane bože co se to v tom břiše děje! A výsledek? Otočil se. Jenže se mu to moc nepovedlo a našteloval se prdelkou k východu. No co, i mistr tesař...:)

Konečně jsme se shodli na jméně. Teda jsem si to myslela. Zatím co já momentálně potřebuji jistotu a vědět jak mám prckovi říkat, zařídit si to na matrice a už na ni po třetí nechodit s prosbou o změnu, s tatínkem zřejmě cloumají hormony a stále by to měnil. Ano, dostala jsem kytici krásných rudých tulipánů, když jsme dnes snídali na romantické skalní vyhlídce s výhledem na zámek Hrubou Skálu, ale při jeho zpochybnění již třetího vybraného jména, jsem se málem střemhlav vrhla do rokliny (asi hormony).

Až na to, že buď mohu jíst nebo dýchat, ale rozhodně ne obě věci zároveň, je mi celkem dobře. Slabé kafíčko a nakupování mě drží při smyslech. Věnuji se příjemným těhotenským rituálům, jako je četba hororů a krvavých psycho thrillerů, sledování seriálu American Horror Story a vnitřnímu boji rakytníku s bolestí v krku. Začínám chodit jako kačenka, protože ta bolest třísel se prostě nedá a při pohybu venku rozhodně neuniknu jedinému zděšenému oku. Vtípky prodavaček z Lídlu už beru jako nutné zlo. Dnes mi pán vynesl krabici s plínama až před obchod do auta s tím, že je těžká. Je moc hodný, jen asi netuší, že oproti sundávání Samika z nočníku, bych si s tou krabicí mohla zahrát vybíjenou.

EDIT: Jedna paní prodavačka čirou náhodou z Lídlu mě dnes opět dostala do rozpaků. Tímto zdravím a ještě jednou děkuju :-)

Ale jo, jak je konec v dohledu, už to najednou není tak tragické. I bych možná přibrzdila, protože řešit problémy, které nastanou (třeba kouřící lidi pod okny, když mi v bytě spí dvě děti nebo jak udržet byt v tichosti, aby se muž vyspal po noční) bude rozhodně větší kovbojka, než zajít si vyděšená z knížky v noci sama na záchod... M:)