8. měsíc v tom: Tatínku, maminko, brzo bude miminko.

Vítám vás u pravidelné desetiminutovky stěžování si, fňukání a přehledu nepříjemných těhotenských radovánek. Sama sebe ale můžu rovnou uklidnit faktem, že už to dlouho trvat nebude a ten malý bojovníček na nás bude mžourat z erární nemocniční zavinovačky, celý zvědavý, co jsme mu teda domů nakoupili za výbavičku. Nezávidím mu tu chvíli, až zjistí, že většinu oblečení má po starším bráškovi. Ale vzhledem k tomu, že jsou mezi tím věci nejenom putovní, nýbrž i relativně nové a na mou duši fešácké, myslím, že hysterie brzo opadne a začne si svá bodýčka střídat, jako já ponožky. K tomu bych ještě dodala, že žehličku zase nechci pár let vidět a přes to, že bylo vše za dva večery vyžehlené, nesčetněkrát jsem si musela sednout a tekla mi i krev, jak jsem se řízla o plechový spodek žehlícího prkna. Při žehlení bílé várky to bylo opravdu k vzteku.

Při poslední kontrole v nemocnici jsme se konečně shodli, jakým se budeme řídit termínem porodu a to magické datum zní 30.4.2017. Je nám to ale k ničemu, jelikož už 10.4. si jedeme vylosovat datum císařského řezu. Pamatujete, jak jsem v minulém článku nadávala, že miminko si stále hoví napříč? Tak už se otočil! Chlapeček se 16 hodin snažil, kopal, štípal, hrabal, až jsem si říkala, pane bože co se to v tom břiše děje! A výsledek? Otočil se. Jenže se mu to moc nepovedlo a našteloval se prdelkou k východu. No co, i mistr tesař...:)

Konečně jsme se shodli na jméně. Teda jsem si to myslela. Zatím co já momentálně potřebuji jistotu a vědět jak mám prckovi říkat, zařídit si to na matrice a už na ni po třetí nechodit s prosbou o změnu, s tatínkem zřejmě cloumají hormony a stále by to měnil. Ano, dostala jsem kytici krásných rudých tulipánů, když jsme dnes snídali na romantické skalní vyhlídce s výhledem na zámek Hrubou Skálu, ale při jeho zpochybnění již třetího vybraného jména, jsem se málem střemhlav vrhla do rokliny (asi hormony).

Až na to, že buď mohu jíst nebo dýchat, ale rozhodně ne obě věci zároveň, je mi celkem dobře. Slabé kafíčko a nakupování mě drží při smyslech. Věnuji se příjemným těhotenským rituálům, jako je četba hororů a krvavých psycho thrillerů, sledování seriálu American Horror Story a vnitřnímu boji rakytníku s bolestí v krku. Začínám chodit jako kačenka, protože ta bolest třísel se prostě nedá a při pohybu venku rozhodně neuniknu jedinému zděšenému oku. Vtípky prodavaček z Lídlu už beru jako nutné zlo. Dnes mi pán vynesl krabici s plínama až před obchod do auta s tím, že je těžká. Je moc hodný, jen asi netuší, že oproti sundávání Samika z nočníku, bych si s tou krabicí mohla zahrát vybíjenou.

EDIT: Jedna paní prodavačka čirou náhodou z Lídlu mě dnes opět dostala do rozpaků. Tímto zdravím a ještě jednou děkuju :-)

Ale jo, jak je konec v dohledu, už to najednou není tak tragické. I bych možná přibrzdila, protože řešit problémy, které nastanou (třeba kouřící lidi pod okny, když mi v bytě spí dvě děti nebo jak udržet byt v tichosti, aby se muž vyspal po noční) bude rozhodně větší kovbojka, než zajít si vyděšená z knížky v noci sama na záchod... M:)

Koupím mozek! Zn.: Spěchá!

Lásko, smiř se s tím, že tvá inteligence lehce klesá a už neplatí, že tvé názory, nápady a rady jsou přesné, obohacující a pro rodinu ty nejlepší. Ale stejně tě miluju...

Bohužel si přesné znění vyznání lásky toho holomka (mého muže) nepamatuji, protože fakt nechápu proč, ale přijde mi, jako by se můj přeplněný mozek resetoval snad každých deset minut. Ale takhle podobně to řekl při pohledu do mého obličeje, na kterém se mezi tím vystřídaly výrazy nepochopení, vzpurnosti a rozněžnění.

Postrádám svou hlavu plnou plánů a přesně daných cílů. Od té doby co máme auto jsme projeli snad cisternu benzínu, protože když naviguju, vždycky někdo prohodí cedule nebo co. U nás v bytě se neustále svítí, všechny dveře jsou dokořán, v pračce se pere čisté prádlo, 6x měsíčně jíme palačinky, prvorozený si napresovanej pod topením hraje s lékárničkou a v televizi běží ruský zpravodajský kanál, protože všechno je prostě lepší než to, co tam běžně dávají na českých kanálech.

Na zítra jsme s mužem objednali stůl v mé oblíbené restauraci s cílem konečně seznámit naše rodiče, aby až se budou hádat o vnoučátka, mohli volat rovnou sobě a nešlo to přes nás. Při té příležitosti přemýšlím, jestli si vezmu modré pánské tričko s knoflíčkama nebo modré pánské tričko bez knoflíčků. Nejradši bych si vzala červené kdo-ví-čí tričko bez knoflíčků, ale končí mi v půlce břicha a stejně jako sto triček z mé skříně mi prostě moc nesedne, momentálně. Takže počítám, že celé dopoledne prosedím před skříní a budu brečet, že nemám co na sebe. Nakonec vyhraje tričko červené, protože mi bude skvěle ladit k opuchlým očím.

Vybrali (dobře, já vybrala) jsme kočárek a v neděli pro něj jedeme do Prahy. Kritéria byla: Nový, prostorný, barevný, velká kola a skladný. Takže je všem jasné, že budeme mít kočárek po jednom miminku, celý černý s malými kolečky, prťavý a jak se dá složit naprosto netuším. Ale je prostě krásný! Na obrázku. Ale paní je fakt milá... Pane bože dej, ať to není nějakej křáp.

Tak já nevím, mám pokračovat? Připadá vám to trošku jako u blbejch na dvorku? Tak to jste nás ještě neviděli jít na živo po ulici! Já belhám a snažím se to obří bříško donést do cíle bez omdlení, muž si hnul se zády (jak furt nosí Samuelka a občas i mě), takže neotočí hlavou, kulhá a syká bolestí a v náručí táhne Samíčka, který se neustále raduje a mává na všechno, co vidí.

Ale tak...Hlavně, že to vyhovuje nám, že se máme rádi, že se navzájem i občas domluvíme a že pravděpodobně za takovejch pět týdnů, se bude z rozvrzaného kočárku ozývat hlásek dalšího člena týhle praštěný rodiny. M:)

Ano, sedí v posteli a spí...:-)

7. měsíc v tom nebo snad ne?

Nepíšu a mlčím. Vím to. Těhotenství přestává být sranda. Bříško jako v 15. měsíci a uvnitř si hoví 2,5 kilový chlapeček a ještě ke všemu napříč. Jeden den jsem plná elánu a s jazykem na vestě šplhám po skalních vyhlídkách Českého ráje a druhý den pozoruji horu špinavého nádobí pouze z gauče, neschopná se postavit na nohy. Ještě že ten Samuelek si umí poradit i bez maminky. Viz. foto:

Veškerá činnost mě unavuje a já jsem z toho na nervy. Od skládání ponožek až po sprchování jsou všechny úkony s dělohou mezi žebry doslova komedie.

Asi největší sranda je momentálně přepis ojetého vozidla, který nám spolkl už dvě dopoledne, kdy někam běžíme nebo jedeme a tam v dusnu hodinu čekáme, a zase běžíme nebo jedeme jinam a zase hodinu čekáme. Muž po noční a já neschopná, jsme díky únavě a lehce opotřebovanému vedení dnes málem zahučeli na stanici STK do díry v zemi. Myslím takovou tu díru, do které si vleze chlapík a prohlíží autu břicho. Tak aspoň nás to trochu probralo. Já nevím, já se v tom nevyznám, nic po mě nechtějte! Těhule na úřadech. Naštěstí to vidím ještě max na jedno dopoledne a auto bude přepsaný, pojištěný, nafocený, přezutý a budeme se moct opět vrátit k řešení kočárku, který je už jediná věc, co nám chybí do výbavy. A ještě teda vyprat tu horu oblečků pro miminko. Žehlení si ještě rozmyslím.

Ano, už máme nachystané skoro všechno. Rozumějte nachystané na jedné velké hromadě v ložnici, kde věci čekají na finální očistec. Původní termín porodu byl 1. května 2017, jenže všechno je zřejmě opět jinak. Na ultrazvuk ve 31. týdnu jsem si to nakráčela s mírnou nervozitou, jelikož přesně na tomto ultrazvuku jsem se před třemi lety dozvěděla, že se Samuelkem je nejspíš něco v nepořádku. No a víte jak to dopadlo? Miminko nám bez zjevných okolností povyrostlo trošku více, než by mělo. Takže druhý den šupem do Jičína, města kde bych chtěla rodit, na lepší ultrazvuk a pořádnou kontrolu. Pan doktor si prcka prohlížel a říká: "Ano, plod je sice větší než by měl, ale já nevidím důvod, proč by nemohl být. Nevidím nic, co by se vymykalo normálu. Je symetrický k věku 33+1." A tak jsem přišla do nemocnice jako vystresovaná maminka, které se blíží porod a je ve 31. týdnu, neví, jestli bude rodit normálně nebo císařem a zaplavuje ji lehká předporodní panika a odešla, jako mamina, co už má sbaleno do porodnice, protože je ve 34. týdnu a porod může přijít brzy. Navíc nejspíš budu rodit opravdu císařem, protože miminko je velké a napříč. A jak jsem byla z porodu nervózní, teď už si říkám, jen ať přijde. Protože dokud nepřijde, nejspíš se nedozvíme, proč nám miminko tak moc povyrostlo. Možná proto, že tatínek má dva metry na výšku a maminka dva metry na šířku?

To, že se nám během jediného dne posunul termín na 14.4. alespoň trošku vysvětluje to moje obří panděro, bolesti a chronické omdlívání ve frontách. Až někdy najdete v Lidlu mezi basami s pivem na paletě sedět kouli, tak to jsem já uprostřed nákupu.

Tak tady vidíte, proč se mi nechce psát. Protože znovu pro nás zbytek těhotenství bude představovat jednu velkou neznámou. A černý humor nám prostě už nestačí. Takže doufám, že bude všechno v pohodě a ten vichr, co mi hučí za oknem, rozežene všechny pochybnosti a pitomé myšlenky. Příští pátek jedeme na další kontrolní ultrazvuk, tak snad už si mě tam nenechají, nebo chci aby si mě tam nechali? Tolik se na prcka těším, že bych ho ani nenechala dozrát, já hamoun.

A abych nezapomněla na našeho prvorozeného! Včera jsem se hodinu hrbila nad jeho prvním kostýmem na karneval ve školce a dnes můj výtvor slavil úspěch. Sáma tam prý přijel na malé motorce mezi děti v masce supermana, zhodnotil okolí a okamžitě zamířil ke stolku s občerstvením, nacpat si tváře křupkami.

¨

Naše děti mají evidentně vlastní svět a jdou si proti systému a zavedeným tabulkám. Já opět schovám to krásné bodýčko, které jsem koupila před narozením Samuelka a jehož velikost je myslím 56 (moc malinké), s povzdechem si řeknu /snad příště/ a budu se těšit na dalšího chlapáka do rodiny. M:)