úterý 7. února 2017

Jak jsme se stali mobilní rodinou!

Dneska jsme vyzvedli Samuelka ve školce autem - konečně! A byla to naprostá paráda! Kdo jezdí pravidelně, asi naše nadšení nepochopí, ale je to takový rozdíl, nemuset čtyřikrát až šestkrát denně to dítě oblékat, cpát do kočáru, kam se už evidentně nevejde a pak celý ten čtyřicetikilový balík táhnout přes celé město, po zledovatělém nebo neprotaženém chodníku. Uhýbat při tom před padajícími rampouchy a prkny, která mají na tyto rampouchy upozornit, bohužel se díky nim stává chodník pro kočárek zcela nepoužitelný. Je to horor! Když si vezmu o svetr víc, je mi vedro a omdlívám, když si vezmu o svetr méně, je mi zima a mrznu. Do toho funím a píchá mě snad v každém boku, který jsem schopná na svém kulatém těle nahmatat. A tomu je konec!

Že má cesta k řidičskému oprávnění byla jako půlnoční výlet přes hřbitov a bez baterky, to je veřejně známý fakt. Se sestrou jsme se dokonce shodly na tom, že taková maturita či státnice, jsou oproti jediné praktické hodině v autoškole procházka růžovým sadem. Pamatuji si, že jsem před každou jízdou ztrácela chuť do života (ano až tak), trpěla na střevní potíže a nikdo na mě nesměl promluvit. Rychle to uteklo a já se jednoho červnového rána, kdy pršelo, takže nebyly vidět mé vystresované slzy, dostavila k závěrečné zkoušce a udělala ji. Vlastně ani nevím jak, protože jsem měla většinu cesty zavřené oči. Jenže pak jsem půl roku nejezdila. Bála jsem se, neměli jsme auto, výmluv se vždy našlo dost.

V osmnácti letech jsem na řidičák od rodičů dostala, dokonce i daleko víc. Jenže jsem bohužel měla plné ruce práce s tím, chovat se jako pubertální kráva a papíry si neudělala. Bohužel zřejmě to samé měl na práci i můj přítel. Postupem let jsem já bydlela v Brně a on v Praze a o řidičáku tudíž ani jeden z nás neuvažoval. Je až vtipné, jak rychle jsme si ho oba udělali, když jsme se sestěhovali do maloměsta a pečujeme o nechodícího Samuelka. Celé roky projezděné vlakem a autobusem. Celé roky shánění, kdo mě odveze se Samíčkem do Motola na oční a do Liberce na neurologii. Celé roky tahání těžkých nákupů, brambor a minerálek v rukou a kočárku v zubech. Tolik si toho teď vážíme.

Začátkem ledna (ano, když napadly ty metry sněhu) přišla ségra s návrhem, že by mi půjčila svého malého červeného Francouze, než budeme mít auto vlastní, ať se trochu rozjezdím. Nebylo kam uhnout. Už nebylo na co se vymluvit. Auto mi stálo před domem a přítele závěrečky teprve čekaly. Nejprve jsem zkoušela, že s tak sjetýma gumama nikam nejedu, pak že to venku klouže... Nemohla jsem v noci spát a v duchu si projížděla trasu k babičce jak Niki Lauda před závodem. Ráno jsme nasedli a jeli. A bylo to v pohodě. Jednou, dvakrát, třikrát... A jezdím. A ani to nebolelo. I když při jízdě na mě může kdokoliv promluvit až mimo město a sama bych do auta asi ještě nevlezla, protože občas potřebuju nápovědu publika.

Momentálně jsem ale ráda, že už má řidičák i Jára a já se přes ten pupek nemusím natahovat k volantu. Prostě si sednu na sedačku spolujezdce jak důležitá paní. Zapnu pásy a v zrcátku zkontroluju Samuelka, který sebou šťastně vrtí v autosedačce a pak už se jen s lehkým úsměvem na rtech nechávám vézt svým mužem. Jako řidiče jsem ho ještě neznala, vlastně ani on mě jako řidičku a je to pro nás nová role. Nová sexy role! A další důvod proč se obdivovat! No prostě... ACH TY HORMONY! M:)

PS: V únoru se už těšíme na naše vlastní auto :)



3 komentáře:

  1. Pamatuji si svoje zkoušky moc dobře :D První jízda vjetí na chodník a druhá jízda na na trávu :D Do třetice vše nejlepší :)) Jinak gratuluji! Já teď řídím jenom automant na manuál se už netroufnu :D
    Měj se krásně!
    All about Candys life

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Já řídím starej křáp, ale zase malej, takže se netěším do něčeho většího :)

      Smazat
    2. Děkuju! Já řídím starej křáp, ale zase malej, takže se netěším do něčeho většího :)

      Smazat