Máme se rádi!

Vážení, je to tady! Píšu už třetí Valentýnský článek a konečně nebude plný "hejtů", smutků a takového toho "doufám, že mě to taky jednou čeká". Letos jsem konečně spokojená a pro mě za mě bych už nic neměnila. Kino a večeře mi teda stále přijde jako klišé, nad kterým nemá cenu ani uvažovat, když se není šance večer utrhnout a splynout s davem zamilovaných dvojic, ale kytice tulipánů a procházka po místech, kde to máme oba rádi mi přijde, jako parádní prožití 14. února. Chybí snad už jen sklenička červeného a kýbl čokolády.

Rozhodla jsem se letos svoji spokojenost a štěstí vyjádřit fotkami. Jedna fotka dnes asi vydá za tucet slov a já vlastně řekla už všechno, co jsem chtěla. 

Zbytek už jen mezi čtyřma očima...M:)

Jak jsme se stali mobilní rodinou!

Dneska jsme vyzvedli Samuelka ve školce autem - konečně! A byla to naprostá paráda! Kdo jezdí pravidelně, asi naše nadšení nepochopí, ale je to takový rozdíl, nemuset čtyřikrát až šestkrát denně to dítě oblékat, cpát do kočáru, kam se už evidentně nevejde a pak celý ten čtyřicetikilový balík táhnout přes celé město, po zledovatělém nebo neprotaženém chodníku. Uhýbat při tom před padajícími rampouchy a prkny, která mají na tyto rampouchy upozornit, bohužel se díky nim stává chodník pro kočárek zcela nepoužitelný. Je to horor! Když si vezmu o svetr víc, je mi vedro a omdlívám, když si vezmu o svetr méně, je mi zima a mrznu. Do toho funím a píchá mě snad v každém boku, který jsem schopná na svém kulatém těle nahmatat. A tomu je konec!

Že má cesta k řidičskému oprávnění byla jako půlnoční výlet přes hřbitov a bez baterky, to je veřejně známý fakt. Se sestrou jsme se dokonce shodly na tom, že taková maturita či státnice, jsou oproti jediné praktické hodině v autoškole procházka růžovým sadem. Pamatuji si, že jsem před každou jízdou ztrácela chuť do života (ano až tak), trpěla na střevní potíže a nikdo na mě nesměl promluvit. Rychle to uteklo a já se jednoho červnového rána, kdy pršelo, takže nebyly vidět mé vystresované slzy, dostavila k závěrečné zkoušce a udělala ji. Vlastně ani nevím jak, protože jsem měla většinu cesty zavřené oči. Jenže pak jsem půl roku nejezdila. Bála jsem se, neměli jsme auto, výmluv se vždy našlo dost.

V osmnácti letech jsem na řidičák od rodičů dostala, dokonce i daleko víc. Jenže jsem bohužel měla plné ruce práce s tím, chovat se jako pubertální kráva a papíry si neudělala. Bohužel zřejmě to samé měl na práci i můj přítel. Postupem let jsem já bydlela v Brně a on v Praze a o řidičáku tudíž ani jeden z nás neuvažoval. Je až vtipné, jak rychle jsme si ho oba udělali, když jsme se sestěhovali do maloměsta a pečujeme o nechodícího Samuelka. Celé roky projezděné vlakem a autobusem. Celé roky shánění, kdo mě odveze se Samíčkem do Motola na oční a do Liberce na neurologii. Celé roky tahání těžkých nákupů, brambor a minerálek v rukou a kočárku v zubech. Tolik si toho teď vážíme.

Začátkem ledna (ano, když napadly ty metry sněhu) přišla ségra s návrhem, že by mi půjčila svého malého červeného Francouze, než budeme mít auto vlastní, ať se trochu rozjezdím. Nebylo kam uhnout. Už nebylo na co se vymluvit. Auto mi stálo před domem a přítele závěrečky teprve čekaly. Nejprve jsem zkoušela, že s tak sjetýma gumama nikam nejedu, pak že to venku klouže... Nemohla jsem v noci spát a v duchu si projížděla trasu k babičce jak Niki Lauda před závodem. Ráno jsme nasedli a jeli. A bylo to v pohodě. Jednou, dvakrát, třikrát... A jezdím. A ani to nebolelo. I když při jízdě na mě může kdokoliv promluvit až mimo město a sama bych do auta asi ještě nevlezla, protože občas potřebuju nápovědu publika.

Momentálně jsem ale ráda, že už má řidičák i Jára a já se přes ten pupek nemusím natahovat k volantu. Prostě si sednu na sedačku spolujezdce jak důležitá paní. Zapnu pásy a v zrcátku zkontroluju Samuelka, který sebou šťastně vrtí v autosedačce a pak už se jen s lehkým úsměvem na rtech nechávám vézt svým mužem. Jako řidiče jsem ho ještě neznala, vlastně ani on mě jako řidičku a je to pro nás nová role. Nová sexy role! A další důvod proč se obdivovat! No prostě... ACH TY HORMONY! M:)

PS: V únoru se už těšíme na naše vlastní auto :)

Těhotenské pikantnosti: s nízkým tlakem v peřince

Ještě minulý týden jsem tu psala, jak je mi dobře, jak cvičím, chystám výbavičku a všechno je fajn. Momentálně můj denní režim vypadá asi takto:

7:30 sedím na posteli a koukám do koberce

7:35 Samuelek v postýlce povykuje jako blázen, že má hlad, tak vstávám a jdu ho vylovit

7:40 s pocitem na omdlení sedím v obýváku na sedačce a koukám do koberce

10:40 vím, že je čas vařit oběd, ale já si jdu s pocitem na omdlení lehnout

11:40 jdu si lehnout

12:40 jdu si lehnout

13:40 kontroluji v zrcadle objevující se druhou bradu a než stihnu na kartáček vytlačit pastu, je mi zle, tak si jdu lehnout

14:40 buď spím nebo brečím, že nemám na Samuelka dost energie

A v 15:40 konečně chodí z práce naše záchrana a úroveň přežívání se prudce zvedá. 

S příchodem sedmého měsíce mě překvapil můj bývalý známý pan Nízký Tlak. Nastěhoval se k nám domů a čeká, že ho budu obskakovat. Poslední týden prakticky nedělám nic jiného! Třeba včera jsem se šla namalovat, stojím u zrcadla a dokončuji první oko a on si najednou vymyslel, že je potřeba uklidit v ložnici a já jako omámená s černotou před očima, musela padnout obličejem do peřin. A takovýchhle vtípků si s ním užívám opravdu dost.

Potřebuji nakoupit a modlím se, aby tam nebyla fronta.

Potřebuji oškrábat brambory a po prvním si musím vzít židli.

Potřebuji si vyčistit zuby, ale vždy stihnu pouze jednu stranu, než se mi udělá na omdlení.

Potřebuji uklidit, ale po cestě pro vysavač stejně padnu do postele.

Potřebuji umýt nádobí...

Chci si vyžehlit vlasy...

Přebalit Samuelka...

Namazat si chleba...

Odečíst stav plynoměru...

Aspoň na chvilku si lehnout na záda...

Ne. Nic prostě. S tlakem 90/50, který mi sestřička naměřila minulý čtvrtek a který momentálně nebude o moc lepší, je mojí největší starostí někde se neskácet.

Můj milovaný muž tak přijde z práce, chytí Samuelka aby spolu dodělali ty brambory, domyli nádobí, pozhasínali ve všech místnostech, ve kterých jsem to díky úprku do peřin nestihla a buď mě vezme na vzduch nebo dohlíží, abych seděla/ležela.

A tak sedím, tu zkusím kilo čokolády, tady zase skleničku koly, silnýho turka, dvě deci červenýho... Samé dobroty pro požehnaný stav přímo ideální a doufám, že mi to aspoň na chvilku pomůže. Ještě že vím, že porodem všechny tyto "problémy" vymizí jako mávnutím kouzelného proutku. Takhle je to prostě zařízený a těhulkám nezbývá, než to přečkat a přežít.

Před třemi lety při mém pobytu na porodnický JIPce v Brně Bohunicích jsem se ale setkala i s druhou tváří tlakové nepohody. Jestli je v těhotenství nízký tlak nepříjemností, pak ten vysoký je přímo průšvih. Může totiž přeskočit až do velké komplikace zvané PREEKLAMPSIE. To je stav, kdy má maminka tak vysoký tlak, že to ohrožuje na životě ji i budoucí miminko. Hrozí otoky celého těla, selhání ledvin i jater. Jedinou léčbou tohoto stavu je pak porod a já byla u toho, kdy musela maminka na císařský řez už v 28. týdnu těhotenství, protože miminko začalo tlak v organismu špatně snášet. 

Takže já to mám dobrý. Mám ten nízký... Jak ale zařídit, aby se mi nedělalo na omdlení i když ležím? Někdo nějaké rady? A teď mě omluvte, jdu si lehnout.

PS.: Panáka tvrdýho vážně nepozřu! M:)