Televizní maniak? Těší mě, bohužel.

Co si vzpomínám, tak jsme na televizi koukali se ségrami od malička opravdu hodně. Těžko bych našla nějakou starou pohádku, kterou bych neviděla bez mála třicetkrát. Nebylo to tak, že by nám rodiče pustili telku, aby měli po příchodu z práce klid, naopak nás od té ukecané bedny odháněli. Pamatuji, jak mamka několikrát "navrhla", abychom si šli uklidit pokoj a my s očima přilepenýma na obrazovku dělaly, že ji neslyšíme. Zvuk otevírajícího se šuplíku s vařečkami jsme ale slyšely moc dobře a rychle zvolily úprk do pokoje /představ si prchající stádo slonů/, aby náhodou některé jedna nepřilítla.

Pak nastaly mé pubertální roky, kdy jsem se doma vyskytovala jen opravdu vzácně a na televizi koukala podle toho, jestli jsem zrovna pobývala v obydlí, které ji obsahovalo nebo ne. Půl roku jsme seděli u TV jak přikovaní, rok nefungovala, tak jsme chodili do parku. Nic extra, co by nikdo neznal. Rok jsme třeba měli jen DVD a pět filmů, které běžely na střídačku pořád dokola, horor.

S pravidelnou docházkou do práce bylo nemožné mít nějaký seriál rozkoukaný. Však to znáte. Práce dle rozpisu a člověk je doma tak jeden večer v týdnu. Většinou jsem domů dorazila kolem jedné hodiny v noci a mohla koukat tak maximálně na ZOOM, kde dávali "Ze života plejtváků".

Jenže teď na rodičovské bych se měla opravdu stydět. Televize u nás běží v kuse zhruba od sedmi ráno, do deseti večer. Po většinu času na ni ani nekoukám, nedávají tam nic, co by mi něco dalo. Zapínám ji spíše ze zvyku a aby tady nebylo ticho. Zvykli jsme si tak se Samuelkem a to mě na tom štve asi nejvíc. Učím ho tím, že koukat na televizi celý den je normální. Trochu se bojím, že až se jednou rozchodí a budeme pořádně výletovat, půjde to s ním těžce. Už teď to vidím. Jakmile zalezeme do lesa, dítě se začne nudit, protože nemá moc na co koukat a řve, že chce domů. A můžu si za to sama.

Opravdu zřídkakdy fungujeme při rádiu, ale snažím se o to čím dál tím častěji. Musím to nejdřív naučit samu sebe. Více zařazovat aktivity, při kterých je ta TV naprostou zbytečností. Ono je totiž strašně jednoduché, pustit dítěti televizi a mít klid. Jenže co mu dá milion pitomých reklam oproti času stráveném s mámou v kuchyni?

Když už na televizi koukat, je podstatné si dobře vybrat a koukat na něco, co člověka trochu donutí zapojit mozek. Z těch věčných kriminálek, vyměněných manželek, doktorů z ordinace a ohraných reality show, mi jde hlava kolem. Sedím u toho večer co večer, nadávám, kritizuju, hážu oči v sloup. Protože je to primitivní, stupidní a trapné, ale nepřepnu, nevypnu, nepídím se po něčem lepším. Otráveně přepínám z novy na primu a nadávám, že zase nic nedávají. Ale...

Nedávno jsem objevila dost zajímavý program. Málo kdy mě zklame a jdou na něm najít komedie, které jsou opravdu vtipné, no vážně! Pak thrillery, ze kterých mrazí. Spoustu filmů, které mají myšlenku a zůstanou v člověku viset ještě dlouho po zhlédnutí. A víte co? Je to ČT1. Nejen, že nezklame, ale vždy když s přítelem nečteme knížku nebo nehrajeme scrabble, tak dávají něco super z čeho jsme oba na větvi. Taky nás baví, koukat na české herce, které bychom odložili do zapomenutí a to jen kvůli tomu, že nehrají v Ulici či Ordinaci. Pořád si říkáme: "Hele to je tééén! No víš kde hrál!" Nebo: "Tý brďo tohodle herce jsem viděla v jednom filmu, ale to už je let." Vidíme tam kvalitní herecké výkony a baví nás to. A to už jsem u televize dlouho nezažila.

Asi si klepete na čelo a říkáte si /panebože ona teprv objevila jedničku.../, ale ano a je to první krok, vykročený ze stereotypu. Ten druhý pak bude asi koukat na telku max hodinu týdně. Ha ha ha! To jo...

A jak to máte s televizí vy? Taky jste jejími otroky? Umíte si říct ne a vzít si třeba knihu? Nebo vám taky doma běží k úklidu, jídlu, čtení, psaní...? Doufám, že brzy budu psát o tom, jak nám ty barevné obrázky vůbec nechybí a koukáme na ně jen zřídkakdy. M:)

Bez televize by to snad taky šlo ne?!