Nejsem žádný certifikovaný fitness trenér a už vůbec ne odborník na cvičení v těhotenství. Píšu o tom, co vyhovuje mně a neznamená to, že stejné cvičení bude vyhovovat každé budoucí mamince, ale...
Ale myslím, že těhotenství je určitě jedno z období, kdy je dobré vyzkoušet k psychické pohodě všelico. Těhulce je nejdřív hrozně zle a stále by jen spala, pak se jí udělá lépe a začne se ládovat nesmyslným jídlem. Třeba já dneska koukla do ledničky a s myšlenkou na "zdravou sváču" zavrhla domácí tuňákovou pomazánku, jogurt i jablko a udělala si kilo krupicové kaše poctivě zasypané kakaem. Pro lepší pocit jsem místo cukru použila agávový sirup... Jak přecpané a unavené těhulce roste břicho, přichází fňukání. "Jsem tlustá." "Bolej mě záda." "Už se ti určitě nelíbím." Chlap jí sice může pořád dokola říkat, že je pro něj krásná, ale i to ho může časem přestat bavit. Je potřeba si zkusit pomoct sama.
Přesně takhle to tedy je u nás a tak jsem začala pokukovat po videích, které se dají cvičit doma. Vzhledem k tomu, že jsem byla zvyklá nachodit týdně spoustu kilometrů a teď jsem ráda, že mám denně aspoň čtyři a pak celé odpoledne prospím. A taky si v našem hektickém režimu zatím nedovedu představit, docházet pravidelně na nějaké lekce.
Což o to, videí jsem našla spoustu, prostudovala doporučení, abych neohrozila zbytečným přemáháním miminko a zhrozila se. Zjistila jsem, že koukat na poskakující chumel těhulí s velkými pupíky, není to, co zrovna já hledám. Chtěla jsem vzor, cítit se sexy, protáhnout zablokovaná záda a na tomhle mi teda nic tak sexy nepřišlo. Akorát jsem samu sebe viděla jako funící kouli. Bylo nutné hledat dál.
A pak mi došlo, že můj oblíbený web co se týče formování těla /www.30tidennivyzva.cz/ v čele s Martinem a Marikou, nabízí také výzvu s gravid jógou. Hned jsem oprášila svůj účet a pustila se do toho. Mám tam cvičení na pár minut každý den. Můžu si ho libovolně zkrátit či natáhnout, spojit více dnů dohromady nebo prostě týden vynechat. Je jen na mě, jak s tím naložím. Cvičení je navíc příjemné, plné protažení, posílení, dechových cvičení i relaxace. Nezapomeňte, že v těhotenství se nehubne, pouze protahuje. Jógou mě provázejí dvě krásné budoucí maminky s příjemnými bříšky a člověk maká jen proto, aby taky vypadal takhle hezky a spokojeně. Druhý den po cvičení navíc cítím, že mi nevržou záda a to je benefit, který prostě musím vypíchnout.
Ideálním obdobím na cvičení v těhotenství je zhruba ten druhý trimestr. V prvním je plod ještě nestálý a cvičení nese určitá rizika a ve třetím zase bříško doroste do rozměrů, kdy se přes něj prostě neohnete. A to začíná být můj případ. Přes to jsem ráda, že se snažím dělat aspoň něco a nevypadnout z formy úplně. A hlavně mi po té krupicové kaši, přinesla dnešní půlhodinka jógy určité zadostiučinění.
Určitě bych doporučila každému na web 30ti denní výzvy aspoň mrknout. je tam na výběr ze spousty skvělých výzev od jídelníčků, přes hubnutí, po tanec. Nemluvě o velkém množství dobrých rad, tipů a vychytávek. Já už se nemůžu dočkat, až začnu v létě na ostro, už bez bříška. Přece ty má malá trička, která jsem si nakoupila na podzim, nepošlu zase na charitu! M:)
středa 25. ledna 2017
úterý 17. ledna 2017
6. měsíc v tom: Vydrž Prťka, vydrž!
Hlavní je nerozhlížet se kolem a neporovnávat se s ostatníma těhulema. Moc dobře si pamatuji, jak jsem se Samuelkem v břiše smutně pokukovala po těch malých bříškách, kterými se pyšnily maminky v porodnici, zatím co já s těží prošla dveřmi. Každá to máme jiné a já to zřejmě opět budu mít extrémní. Na druhou stranu ve mně bydlí človíček, co má už cca 35 cm a 700 g. Někde prostě být musí a je pořád lepší, když to roste dopředu, než aby mi razil hrb.
Tenkrát se moje miminko narodilo o měsíc a týden dřív a stejně mělo skoro 4 kila. Bříško se tedy dalo pochopit. Teď je vše "podle tabulek" a břicho mám stejně. Když se v noci otáčím na druhý bok (pravidelně po deseti minutách), většinou vzbudím celou rodinu. Otočit ramena - dotáhnout zadek - překulit břicho. Chlapeček si v něm vesele trénuje ty svoje čutance a evidentně mu nic nechybí, tak aspoň že tak.
Své dvě těhotenství neustále porovnávám. Přijde mi, že před třemi lety jsem byla opravdu taková sexy fit těhulka. Skoro denně na výletě, v práci, ve společnosti... Momentálně se hlavně válím ve svém hnízdečku a kynu. Stěžuju si, že nic nedělám a přijde mi, že snad přibírám kilo denně. Jenomže když se zvednu, že něco dělat budu, mívá to svůj háček. Při úklidu a vaření se mi dělá slabo a i k loupání brambor si musím vzít židli. Při procházce funím jak lokomotiva a ledový mráz mi spaluje všechny plicní sklípky. Nehledě na to, že po třech kilometrech ve sněhu mám dost a můžu jít spát. Po procházce na nákup mám namožený nohy a dnes jsem se vzbudila s bolestí namožených rukou. Nejspíš od toho, jak jsem večer usilovně zvedala sušenky k puse. Ale co je největší sranda? Přece skřípnutý sedací nerv. Se Samuelkem jsem měla skřípnutý nerv v zádech a trpěla bolestmi. Teď je to větší vzrůšo! Při chůzi i pohybu mě píchá v hýždi a sem tam se stane, že mi to vystřelí až do stehna, podlomí se mi koleno a já jdu k zemi. Pomáhá pouze klid na posteli a suché teplo. Takže jsem opět u toho, že trůním celý den na gauči se zadkem vraženým do peřin.
Zbývají minimálně tři měsíce, jejichž průběh si opravdu nedovedu představit, ale každopádně už se strašně těším, až bude prcek venku. Dokonce už se i těším, až si budu úplně hotová hledat čas na cvičení. Ta má neschopnost pohybu je asi trest za to, že mi v prvním trimestru nebývá zle.
Přípravy a nákupy už jsou u nás v plném proudu. Spousta maminek by řekla, že je moc brzo a z pověrčivosti budou kupovat většinu věcí až těsně před porodem. Jenže já už se zaskočit nenechám. Když se narodil Sáma, tak jsem díky mému měsíčnímu pobytu v nemocnici a laxnímu přístupu mladé maminky, neměla nakoupené a připravené naprosto nic. Teď zas nakupuji o sto šest. Koupili jsme třeba miminku krásnou a drahou skříň na věci, jenže mi najednou bylo líto Samuelka, tak ji dostal on a příští týden čekáme skříň druhou. Hups... Pokud to takhle půjde dál, budeme za chvilku švorc a pod mostem, ale hlavně, že tam budeme mít dvě nové skříně a krabici blbin pro miminko.
Dále chystám články o cvičení v těhotenství (nic odbornýho, pouze to, co cvičím já), o stravě chutích a momentálním jídelníčku, o blázinci na úřadech a co vše je nutné zařídit, atd... Mám toho dost, ale kdyby vás zajímalo cokoliv jiného, můžete mě kontaktovat. Jenom prosím žádná móda a rtěnky, to jde opravdu mimo mě. M:)
úterý 10. ledna 2017
Televizní maniak? Těší mě, bohužel.
Co si vzpomínám, tak jsme na televizi koukali se ségrami od malička opravdu hodně. Těžko bych našla nějakou starou pohádku, kterou bych neviděla bez mála třicetkrát. Nebylo to tak, že by nám rodiče pustili telku, aby měli po příchodu z práce klid, naopak nás od té ukecané bedny odháněli. Pamatuji, jak mamka několikrát "navrhla", abychom si šli uklidit pokoj a my s očima přilepenýma na obrazovku dělaly, že ji neslyšíme. Zvuk otevírajícího se šuplíku s vařečkami jsme ale slyšely moc dobře a rychle zvolily úprk do pokoje /představ si prchající stádo slonů/, aby náhodou některé jedna nepřilítla.
Pak nastaly mé pubertální roky, kdy jsem se doma vyskytovala jen opravdu vzácně a na televizi koukala podle toho, jestli jsem zrovna pobývala v obydlí, které ji obsahovalo nebo ne. Půl roku jsme seděli u TV jak přikovaní, rok nefungovala, tak jsme chodili do parku. Nic extra, co by nikdo neznal. Rok jsme třeba měli jen DVD a pět filmů, které běžely na střídačku pořád dokola, horor.
S pravidelnou docházkou do práce bylo nemožné mít nějaký seriál rozkoukaný. Však to znáte. Práce dle rozpisu a člověk je doma tak jeden večer v týdnu. Většinou jsem domů dorazila kolem jedné hodiny v noci a mohla koukat tak maximálně na ZOOM, kde dávali "Ze života plejtváků".
Jenže teď na rodičovské bych se měla opravdu stydět. Televize u nás běží v kuse zhruba od sedmi ráno, do deseti večer. Po většinu času na ni ani nekoukám, nedávají tam nic, co by mi něco dalo. Zapínám ji spíše ze zvyku a aby tady nebylo ticho. Zvykli jsme si tak se Samuelkem a to mě na tom štve asi nejvíc. Učím ho tím, že koukat na televizi celý den je normální. Trochu se bojím, že až se jednou rozchodí a budeme pořádně výletovat, půjde to s ním těžce. Už teď to vidím. Jakmile zalezeme do lesa, dítě se začne nudit, protože nemá moc na co koukat a řve, že chce domů. A můžu si za to sama.
Opravdu zřídkakdy fungujeme při rádiu, ale snažím se o to čím dál tím častěji. Musím to nejdřív naučit samu sebe. Více zařazovat aktivity, při kterých je ta TV naprostou zbytečností. Ono je totiž strašně jednoduché, pustit dítěti televizi a mít klid. Jenže co mu dá milion pitomých reklam oproti času stráveném s mámou v kuchyni?
Když už na televizi koukat, je podstatné si dobře vybrat a koukat na něco, co člověka trochu donutí zapojit mozek. Z těch věčných kriminálek, vyměněných manželek, doktorů z ordinace a ohraných reality show, mi jde hlava kolem. Sedím u toho večer co večer, nadávám, kritizuju, hážu oči v sloup. Protože je to primitivní, stupidní a trapné, ale nepřepnu, nevypnu, nepídím se po něčem lepším. Otráveně přepínám z novy na primu a nadávám, že zase nic nedávají. Ale...
Nedávno jsem objevila dost zajímavý program. Málo kdy mě zklame a jdou na něm najít komedie, které jsou opravdu vtipné, no vážně! Pak thrillery, ze kterých mrazí. Spoustu filmů, které mají myšlenku a zůstanou v člověku viset ještě dlouho po zhlédnutí. A víte co? Je to ČT1. Nejen, že nezklame, ale vždy když s přítelem nečteme knížku nebo nehrajeme scrabble, tak dávají něco super z čeho jsme oba na větvi. Taky nás baví, koukat na české herce, které bychom odložili do zapomenutí a to jen kvůli tomu, že nehrají v Ulici či Ordinaci. Pořád si říkáme: "Hele to je tééén! No víš kde hrál!" Nebo: "Tý brďo tohodle herce jsem viděla v jednom filmu, ale to už je let." Vidíme tam kvalitní herecké výkony a baví nás to. A to už jsem u televize dlouho nezažila.
Asi si klepete na čelo a říkáte si /panebože ona teprv objevila jedničku.../, ale ano a je to první krok, vykročený ze stereotypu. Ten druhý pak bude asi koukat na telku max hodinu týdně. Ha ha ha! To jo...
A jak to máte s televizí vy? Taky jste jejími otroky? Umíte si říct ne a vzít si třeba knihu? Nebo vám taky doma běží k úklidu, jídlu, čtení, psaní...? Doufám, že brzy budu psát o tom, jak nám ty barevné obrázky vůbec nechybí a koukáme na ně jen zřídkakdy. M:)
Pak nastaly mé pubertální roky, kdy jsem se doma vyskytovala jen opravdu vzácně a na televizi koukala podle toho, jestli jsem zrovna pobývala v obydlí, které ji obsahovalo nebo ne. Půl roku jsme seděli u TV jak přikovaní, rok nefungovala, tak jsme chodili do parku. Nic extra, co by nikdo neznal. Rok jsme třeba měli jen DVD a pět filmů, které běžely na střídačku pořád dokola, horor.
S pravidelnou docházkou do práce bylo nemožné mít nějaký seriál rozkoukaný. Však to znáte. Práce dle rozpisu a člověk je doma tak jeden večer v týdnu. Většinou jsem domů dorazila kolem jedné hodiny v noci a mohla koukat tak maximálně na ZOOM, kde dávali "Ze života plejtváků".
Jenže teď na rodičovské bych se měla opravdu stydět. Televize u nás běží v kuse zhruba od sedmi ráno, do deseti večer. Po většinu času na ni ani nekoukám, nedávají tam nic, co by mi něco dalo. Zapínám ji spíše ze zvyku a aby tady nebylo ticho. Zvykli jsme si tak se Samuelkem a to mě na tom štve asi nejvíc. Učím ho tím, že koukat na televizi celý den je normální. Trochu se bojím, že až se jednou rozchodí a budeme pořádně výletovat, půjde to s ním těžce. Už teď to vidím. Jakmile zalezeme do lesa, dítě se začne nudit, protože nemá moc na co koukat a řve, že chce domů. A můžu si za to sama.
Opravdu zřídkakdy fungujeme při rádiu, ale snažím se o to čím dál tím častěji. Musím to nejdřív naučit samu sebe. Více zařazovat aktivity, při kterých je ta TV naprostou zbytečností. Ono je totiž strašně jednoduché, pustit dítěti televizi a mít klid. Jenže co mu dá milion pitomých reklam oproti času stráveném s mámou v kuchyni?
Když už na televizi koukat, je podstatné si dobře vybrat a koukat na něco, co člověka trochu donutí zapojit mozek. Z těch věčných kriminálek, vyměněných manželek, doktorů z ordinace a ohraných reality show, mi jde hlava kolem. Sedím u toho večer co večer, nadávám, kritizuju, hážu oči v sloup. Protože je to primitivní, stupidní a trapné, ale nepřepnu, nevypnu, nepídím se po něčem lepším. Otráveně přepínám z novy na primu a nadávám, že zase nic nedávají. Ale...
Nedávno jsem objevila dost zajímavý program. Málo kdy mě zklame a jdou na něm najít komedie, které jsou opravdu vtipné, no vážně! Pak thrillery, ze kterých mrazí. Spoustu filmů, které mají myšlenku a zůstanou v člověku viset ještě dlouho po zhlédnutí. A víte co? Je to ČT1. Nejen, že nezklame, ale vždy když s přítelem nečteme knížku nebo nehrajeme scrabble, tak dávají něco super z čeho jsme oba na větvi. Taky nás baví, koukat na české herce, které bychom odložili do zapomenutí a to jen kvůli tomu, že nehrají v Ulici či Ordinaci. Pořád si říkáme: "Hele to je tééén! No víš kde hrál!" Nebo: "Tý brďo tohodle herce jsem viděla v jednom filmu, ale to už je let." Vidíme tam kvalitní herecké výkony a baví nás to. A to už jsem u televize dlouho nezažila.
Asi si klepete na čelo a říkáte si /panebože ona teprv objevila jedničku.../, ale ano a je to první krok, vykročený ze stereotypu. Ten druhý pak bude asi koukat na telku max hodinu týdně. Ha ha ha! To jo...
A jak to máte s televizí vy? Taky jste jejími otroky? Umíte si říct ne a vzít si třeba knihu? Nebo vám taky doma běží k úklidu, jídlu, čtení, psaní...? Doufám, že brzy budu psát o tom, jak nám ty barevné obrázky vůbec nechybí a koukáme na ně jen zřídkakdy. M:)
![]() |
Bez televize by to snad taky šlo ne?! |
úterý 3. ledna 2017
Co bylo, co bude...
Nedá mi to a i já se musím přidat ke spoustě bilancí právě s tou svojí. Usedám k loňskému článku a usmívám se na něj. Loni jsem si stěžovala, že jsem rok 2015 pouze přežila. Nesplnila jsem si žádné předsevzetí, nevyhrabala se na nohy. Podívejme se teda, co tam vlastně bylo:
- Zhubnout 30 kilo. - Pane bože! Každý přece ví, že je potřeba si to nejdříve srovnat v hlavě, hodit se psychicky dohromady a to nejdůležitější, dávat si REÁLNÉ CÍLE! Za rok 2016 se mi podařilo shodit 10 kilo a momentálně jich mám pár úspěšně zase nahoře. Ale nevadí mi to. Všichni víme proč to tak je a já mám kolem sebe dost mamin, které jsou mojí motivací a můžu se těšit, až bude prcek venku a já začnu s podporou rodiny od začátku.
- Naučit se španělsky a zdokonalit angličtinu. - Tak to se moc nepovedlo. Angličtinu jsem úspěšně zapomněla a se španělštinou nejsem o moc dál než loni. No co, v důchodu bude času dost. A navíc nám Ježíšek přinesl piano (keyboard) a tak makám na znovuosvěžování hudební nauky a not a akordů, protože prostě chci svým dětem hrát a zpívat a kluci budou šťastní a bude to naprostá krása. Už jsem si vzpomněla na tři akordy, akorát nevím, jak se jmenujou. :-)
- Udělat si řidičák. - Tak z tohoto bodu mám vážně radost. Hned začátkem roku jsem si zařídila autoškolu a opravdu se do toho pustila. Byla a je to cesta plná útrap, slz a jednoho zničenýho sloupku, ale mám to. Tohle téma si ale žádá vlastní článek, takže prostě splněno.
- Zmodernizovat zařízení bytu. - Máme a stačí nám to a líbí se nám to a jsme rádi... A mám červený obývák!
Body jako užívat si života a pít alkohol jednou týdně jsou trošku pubertální, ale to je ostatně skoro celý seznam. Chtěla jsem tím zdůraznit, jaký strašně velký rozdíl se mezi rokem 15 a 16 udál a přitom stačilo jen vyřešit jednu zásadní věc...:
Loni jsem si stěžovala, že nemám koule vyřešit svůj nevyhovující vztah. To zní fakt hrozně. Tím nevyhovujícím vztahem myslím chlapa, který mi celé dny ležel v obýváku s alkoholem v ruce a v mozku a čekal až mi přijdou na účet nějaké peníze, aby si mohl vsadit, popřípadě pozvat nějakého kamaráda na kvalitní ožíračku. Dítě totiž potřebuje jenom plínu a přesnídávku a babička určitě brzo nějaké peníze pošle, tak proč neutratit vše, co máme do poslední koruny. Chceš šetřit? Jsi majetnická! Nedáš mu na chlast? Jde ti jen o prachy. Džbán prostě přetekl a já své koule našla hned po loňském silvestru.
Od té doby je vše jinak. Přijel princ, nazul střevíček a kupujeme kočárek. Nemám pochybnosti, ale radost. Mám manžela, Samuelek má tátu, máme krásnou rodinu. Nic není nemožné. Na co pomyslíme, to se dá zařídit, koupit, udělat, podniknout. Alkohol i cigarety vymizely z našich výdajů. Jsme šťastní a funguje to. A bude to fungovat!
Ze Samuelka se stalo veselé, akční a zvídavé dítě, které sice nechodí, zato jezdí na tříkolce, bourák jeden. Neposlouchá hádky, nevidí slzy. Zase máme plány a budoucnost.
Rok 2016 považuji za jeden z těch nejlepších od doby, kdy si svůj osud určuji sama a jsem si na sto procent jistá, že ta 17 bude ještě daleko lepší. Teda spíš až tak koncem roku, až se s miminkem konečně trochu vyspíme.
Žádné předsevzetí si nedáváme. Nemá to cenu, protože máme rozjetých takových projektů a věcí, že prostě nemá cenu je za předsevzetí převlíkat.
Můj blog začíná třetí rok a já doufám, že nebude stagnovat, ale rozvíjet se a že nás čeká ještě mnoho společných článků. Všem přeju spokojený a úspěšný nový rok, plný příjemných změn a splněných cílů, ke kterým ale každý musí udělat ten zásadní krok. M:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)