Vánoční

S hrůzou zjišťuju, že nemám na blogu vánoční článek. Teda zas taková hrůza to není, za svátky jsem měla čas asi tak půl hodinky a rodina odhlasovala, že máma žádný článek smolit nebude a půjde se raději koukat na pohádku. A tak to má být. Šťastné a pohodové svátky je třeba si užít hlavně s rodinou. A my si je užívali tak, že jsme u toho skoro vypustili duši. Babičky, dědové, jídlo, víno, až se divím, že jsem nepřibrala ani deko.

Každý rok poslouchám lidi, kteří nechápou, jak se někdo může o Vánocích stresovat a že se na to my stresaři nevyprdneme, protože jsou to svátky klidu a míru a válení u pohádek, ucucávání vaječňáku a uzobávání cukroví a já se hrozně snažím toho stresu vyvarovat, ale už je mi jasné, že právě tyto chytré duše většinou nemají dům plný dětí a povinností, které se prostě na druhou kolej odsunout nedají. O úklidu nemluvím, letos jsem tak maximálně zametla a hračky, které se válely v obýváku na koberci, šikovně schovala pod gauč. Z cukroví jsem za jeden večer sfoukla tři druhy a bohatě stačí na to, abychom o silvestru dozobali poslední kousky. Ale taková průměrná návštěva u babičky, to je na Vánoce očistec...

Zkoordinovat dvě děti, když každé jí něco jiného a spí v jinou dobu a ani jedno nemá rádo společenské akce, navíc ani jedno nechodí a už vůbec nechodí na záchod, je logisticky děsně náročné. Začne to hned ráno, kdy nejmladší v stane v 5 hodin. A pokud jsme domluvení, že v 10 budeme vyjíždět, malý rarach klasicky tak půl hodiny před odjezdem usne. Dobře, čekáme až se vyspí, alespoň je čas nacpat pračku prádlem. Nasoukáme děti do kombinéz a neseme do auta přes zahradu a troje schody. Je vlastně úplně jedno, jestli nesu v obou rukou Samuelka, který má 25kg a v buclaté bundě klouže s každým krokem víc a víc dolů, mává rukama, kope a raduje se, místo aby se držel jako klíště. Nebo jestli mi na jedné ruce visí jako kabelka patnáctikilové vajíčko s Tomáškem a v druhé ruce táhnu dárky, které u nás nechal Ježíšek pro babičku s dědou. Po příchodu do auta mám svalovou horečku tak jako tak. Odjíždíme v půl 12, jenže to už je ten druhý zvyklý obědvat a svůj hlad dává jasně najevo fňukáním. Banán ho opravdu neoblbne. U babičky probíhá bouřlivé vítání s hladovými dětmi a než je oba nakrmíme, umíráme vlastním hladem. 

Je asi tak jedna hodina po obědě a mě při zívnutí uteče trocha kávy, kterou jsem nestihla spolknout, na tričko...

Děti se vyspí, rozbalí dárky, zopakují své hladové scény a chtějí si hrát s rodiči, takže touha po patnáctikilometrové procházce, svařáku a posteli, vezme rychle za své. 

Ono se to nezdá, ale po absolvování cesty domů, kdy krom svých dětí táhneme z auta ještě jejich nadílku, je nám s vidinou, že rovnou začíná večerní koupací maraton, skoro do breku únavou. Jenže jak říkám, tohle prostě nejsou věci, které se dají odsunout, jen abychom na svátky nebyli vyčerpaní a vystresovaní. Vánoce jsou pro děti a přes všechno na světě jim to chceme udělat hezké stejně tak, jako to dělali hezké rodiče nám.

Do nového roku si předsevzetí nedávám, ale přeju si, abychom oba ty naše malé uličníky naučili chodit a taky si přeju, aby mi, než se to stane, vydržela páteř při přenášení těch našich hromádek teplého oblečení do auta. Chtěla bych si umět lépe rozvrhnout čas a strávit několik chvilek i odpočinkem a sportem. Ale jinak mi bude úpně stačit, když ten další rok, bude stejně tak fajn, jako ten předešlý. Protože až na tu trošku energie, mi vlastně nic nechybí.

A doufám, že i Vám se v novém roce všechno podaří tak, jak si přejete, ale mám malý tip. Dávejte si pro jistotu skromné cíle :-). Tak šťastný nový rok...M:)

Mezi lišky

Krásné ráno přeji všem, bohužel ještě z bytu. Už bychom sice mohli měsíc vesele bydlet v novém, ale protože nejsme zlí a máme srdce, nehodláme babičku s dědečkem, kteří se ještě nestihli odstěhovat, vyhánět před Vánoci na mráz. Navíc je známá věc, že jakou energii vysíláš, taková se ti vrátí a oni jsou jako z pohádky, takže se klidně ještě pár dní necháme chlácholit vynikajícím štrůdlem a vřelým chováním. Ale každopádně se do baráčku už moc těšíme.

Sama jsem zvědavá, jak celé to stěhování a zabydlování dopadne. Seděla jsem doma, děti spaly a já přemýšlela, jak by se to celé dalo pojmout. Jak spojit příjemné z užitečným. Říkala jsem si, že bych mohla naší cestu z města na vesnici sdílet. První štípání dřeva, první srážka s pavoukem velikosti dlaně, první domácí kečup... Přišlo mi to jako skvělý nápad. Po chvilce trápení jsem si vymyslela i název Mezi lišky, když už se teda stěhuji někam, kde ty lišky dávají dobrou noc a těšila se, až projekt rozjedu.

V neděli na nás před domem čekala obří hromada dřeva, připravená na složení do stodoly. Nasedli jsme do auta v pošmourném a šedivém městském ránu a vyrazili. Čím blíž k hromadě dřeva na naší zahrádce jsme byli, tím víc se po zemi povalovalo bílého poprašku a s dalšími pár kilometry jsme se dostali do jiného světa. Bílé silnice, bílé pole a louky, bílé lesy, omrzlé stromy a najednou prudká brzda! Uprostřed silnice stála liška, velká a zrzavá a koukala na nás, jako by chtěla říct "vítejte". Po chvilce se s lehkostí otočila směrem doleva (stáli jsme všichni na křižovatce) a ladným krokem cupitala do vedlejší vesnice. Tím považuji svůj projekt "mezi lišky" za pokřtěný. Příště ji snad stihnu vyfotit.

Nebudu zakládat nový blog, prozatím nechám vše tady a články z lišek vždy dobře označím. Více se toho ale bude dít na istagramu, kam vás teď všechny srdečně zvu: https://www.instagram.com/mezilisky/
Můžete vše sledovat, sdílet i radit. Věřím tomu, že za necelý měsíc se to rozjede ve velkém stylu a bude sranda. Užívejte si předvánoční čas a ať vás ani nenapadne chodit na poštu, nebo na ČEZ nebo kamkoliv na úřad. Tyto srandy si užívám snad každý den a je to očistec. M:)

Roztržený pytel

Je obrovské množství různých blogerů a youtuberů nebo prostě jen lidí, kteří sdílí svoji myšlenku pomocí instagramu či facebooku. Pro mnohé z nás je jejich život lepší (i když se to většinou jenom zdá) a necháváme se příjemně inspirovat. Dnes už si opravdu každý může vybrat svého ambasadora, který rozvíjí téma, jaké zrovinka jeho zajímá. Ať už jsou to maminky (a tatínci), které vtipnou, ale i tou méně vtipnou formou promítají své mateřstvím zkoušené životy na veřejnost. Nebo třeba lidé co cestují a postují nádherné fotky a okamžiky z cest, pro nás matky momentálně nedosažitelných. Holky, co se věnují líčení a udílejí zkušené rady. Kuchaři a kuchařky, jejichž jídla, tak krásně naaranžovaná a nafocená, nutí upustit slinu nejednoho s nás, kterým jejich kuchyňské výtvory připomínají spíš kejdu.

Jsou to mladí lidé, jimž dnešní doba dovoluje se prosadit na veřejnosti a je to tak lehké, že už to zvládají i dvanáctiletí prcci. Říkám si, že už snad ani není možné, aby se dnes dítě chytlo špatné party, protože při troše štěstí, prosedí celé odpoledne u počítače a nechá do sebe pumpovat inspiraci na lepší život. Řekne si, že chce taky cestovat a propagovat sebelásku, že chce také cvičit a pomáhat druhým. Otázkou je, jestli to, že dnes všichni vysedáváme u mobilů a počítačů, je vůbec výhra. Ale pokud to má děcka udržet dál od drog a povalování v parku, tak proč ne.

Ještě nedávno jsem celkem s oblibou psala články, ve kterých mě rozmach sociálních sítí štval. Všude samá reklama a blbý kecy. A to mě samozřejmě štve stále, ale víte co? Člověk si zvykne. Reklamy ignoruju a internetové chytráky taky. Naopak jsem si našla pár lidí, kteří i mě neskutečně inspirují a baví. Ať už mi ukazují, jak žít život na vesnici s minimálním množstvím odpadků, nebo učí, jak mít ráda sama sebe. Strašně se mi na nich líbí, že měli ten nápad a jedou. 

V poslední době se roztrhl pytel s eshopy. Chápu to. Pokud se prezentuju na sociální síti, mám statisíce fanoušků a nulový soukromý život, chci z toho taky něco vytěžit. Blogeři už běžně píšou knížky, youtubeři nazpívávají songy a hvězdy instagramu tisknou trička. Pokušení je opravdu velké, protože kdo by nechtěl tričko od svého oblíbence? Nebo čepici? Plecháček? Náramek? Lapač snů? Mikinu? Klendář? Kuchařku? A já to sleduju. Tady Kristýna nacpe na eshop 200 triček a do dvou hodin nemá ani jedno! A upřímně, pro mě, sběratelku triček a "hezkých" věcí minimálního významu, je to opravdu mor. Opět mě to ale vede k myšlence, že je lepší, když děti utrácí kapesný za tohle, než za alkohol. Horší ale je, že už i mně se tenčí obálka "na blbosti" a to je co říct. 

Každopádně něčí tvorba se mi nelíbí (tak nekomentuju - a radila bych to i ostatním), něčí tvorba jo a bez upomínkových předmětů od pár holek, bych prostě nemohla žít. Joo když je někdo kreativní, má skvělý nápad a koule na to ho dotáhnout do konce, je to fajn. Třeba taky nějakej dostanu. M:)

Kupujeme dům 2. díl - Hypotéka

Já jsem si prostě naivně myslela, že nakráčíme do banky nebo stavební spořitelny nebo prostě někam, kde se tohle vyřizuje, tam dokážeme příjmy a oni nám dají 2,5 miliónu. My se s těma penězma řádně pomazlíme, protože něco takovýho už v životě neuvidíme, popřípadě je necháme přes noc odpočinout na spořícím účtu, ať z toho taky něco kápne, pak je zaneseme do domu, dáme je  majitelům, oni nám dají klíčky, podepíšeme papír a hotovo! Bohužel jsem se teda šeredně spletla.

Takže dům je vybraný a jako druhý nejdůležitější záchytný bod v celém procesu je, vybrat si poradce. Někoho, kdo vám s tím kolotočem pomůže, ideálně člen rodiny, který má čirou náhodou nejmíň dvacetiletou praxi ve zprostředkovávání hypoték, ale tučně podmáznutý kamarád ze střední by možná mohl taky stačit. Bez této osoby se nehnete. Minimálně, pokud jste tak perspektivní klient, jako třeba já nebo Jára.

Začne to tím, že si vás banka projede všemi možnými registry, co existujou, takže rychle běžíte na poštu a za tučný poplatek si necháte udělat výpisy, abyste o případném zápisu věděli dříve než oni a mohli tak aspoň minimálně zasáhnout. Ve finále stejně zjistíte, že vám banka hypotéku zamítne kvůli ubohé zaprášené kreditní kartě, kterou jste ztratili s bývalou peněženkou, takže ji vůbec nevyužíváte, ale bance se karta jeví jako dluh a ve své plachosti se stahuje do ústraní, dokud si laskavě i toto nevyřešíte.

Takže za cenu několika propocených košil - vašich i košil vašeho poradce, jste se stali vhodnými adepty k zadlužení na celý život. Háček je ale v tom, že nyní už musíte mít minimálně 10 procent ceny domu ze svého, celou hypotéku už vám v dnešní době nikdo nedá. Ještě štěstí, že je do konce roku možné, vzít si pomocný úvěr (rozuměj: do konce života budeš platit něco jako dvě hypotéky, akorát každou někomu jinému). Celý kolotoč s registry, příjmy, otisky prstů - ty tam vlastně nebyly, se roztáčí podruhé a pokud všechno dobře dopadne a váš poradce si kupuje nové košile po kartonech, podaří se vám mít po několika měsících vše schválené, ale rozhodně NE hotové.

Na tuhle fázi si pamatuju moc dobře. Dostala se nám do ruky složka, čítající asi tak padesát stran odborného textu, což měly být pokyny pro čerpání hypotéky. Teda asi milionstodvacet věcí, které jsme museli zařídit, vyřídit, zaplatit, vyplnit, oskenovat, poslat a shromáždit, aby někdo z banky pustil peníze, které už teoreticky byly naše. Zaplatit odhad, několik návštěv na katastru, daň státu, poplatky, poplatky, poplatky... Zařídit si účet u banky, kde si peníze půjčujeme, protože to je jedna z podmínek. Jak jsem se dozvěděla, tak banka chce úvěr splácet jen z účtu u nich vedeného a ani náhodou z účtu mého, který už mám několik let a jsem s ním naprosto spokojená. Blbiny, kraviny, papírování, pravidla a těch podpisů! Podpisy u poradce, podpisy u právníka, podpisy na každý z toho tisíce papírů, který se ke koupi domu váže. Upřímně jsem asi měsíc před koncem prohlásila, že už žádný dům nechci...:-D

Ale přežili jsme. Žádné milióny jsme sice ani koutkem oka nezahlédli, ale vzhledem k tomu, že už je dva měsíce splácíme, předpokládám, že odešly tam ,kam měly. Z katastrálního úřadu nám slavnostně přišel dopis, že jsme vlastníci domu a za to si náš poradce zaslouží pořádně velkýho panáka a aspoň 14 dní v Thajsku. No a my jdeme zařizovat. Pro nás nic nekončí. Dřevo, voda, elektřina, internet, občanky, nekonečné přehlašování adresy... Ale hlavně sbalit a přestěhovat se, zvyknout si a nebát se tam. Srnek třeba. M:)

Přečteno 2017 - 1. část

To je jako s hubnutím. Pokud jste vytížení dětmi, domácností a všedními povinnostmi a dáte si za cíl, že zhubnete do týdne 10 kilo, koledujete si o neúspěch, vyhoření a jojo efekt. Taky jsem si v lednu myslela, že stihnu přečíst za rok těch 50 knížek minimálně. Vždyť bych u toho mohla sedět pořád, tak to nebude problém. Začala jsem skupovat výhodné sady knih, oblíbené thrillery a trávila hodiny v knihovně, rodině jsem rozhlásila, že žádné jiné dárky, než knihy nechci a přitom, od té doby, co se mi v dubnu narodil Tomášek, se kniha v mé ruce vyskytla opravdu jen vzácně, ve většině případů při utírání prachu. Doma se mi nahromadily sloupce nepřečtených výtisků, které čekají na svou příležitost a taky na to, až budeme při stěhování nadávat, kde se to tu všechno vzalo. Nakonec nemám knížek přečtených ani dvacet, možná ani patnáct, ale i tu trošku vám tu v bodech mohu představit:

Matky matkám
 -   od Sexy mamas

Kniha, kterou jsem dostala od Ježíška, kterému zřejmě připadalo, že mi z té "mateřské" začíná pomalu hrabat. Tři oblíbené blogerky (Sexy mamas) daly dohromady své rady a tipy, jak si užít mateřství a nezbláznit se z toho. Líbí se mi to, protože nenásilnou formou ženám vštěpují, že děti jsou sice naše všechno, ale neméně důležitý je i čas, který dokážeme věnovat sobě, svým zájmům a koníčkům, partnerovi, sportu, zábavě... Doporučila bych všem maminkám, které se doma v teplácích a mastném culíku unaveně plahočí od pračky k ledničce s brečícím uzlíčkem v ruce a neví, jak se z toho kolotoče vymanit.
PS: Mě to sice nepomohlo, ale třeba budete mít více štěstí.

Včelí královna
 - od Laury Rubyové

Píšou, že je to silný příběh zasazený do malého města s podivnou pověstí, prý má skvělý ohlas čtenářů a vyhrál několik literárních cen, ale já musím bohužel za mě říct, že je to trošku slátanina. Popis knihy mě vyloženě nažhavil, čekala jsem výbornou atmosféru plnou drama, tajuplna a nebezpečí, ale jen horko těžko jsem polykala stránky, aby knížka nezůstala rozečtená na pořád. Nepovedené fantasy, takže jdeme dál...

Dívka od veldle
 - od Jacka Ketchuma

Tohle jsem si chtěla opravdu hodně přečíst. Recenze slibovaly až nechutný druh hororu, který vás donutí, zapít žaludeční nevolnosti douškem vody. Zamluvila jsem si knihu v městské knihovně, běžela pro ni a natěšeně zasedla do křesla. Jenže jsem si bohužel domů přinesla romantiku, ve které se urostlý a opálený Mitch seznámí s dívkou od vedle, chodí spolu na procházky, večeře a do postele a nikde žádná krev a napětí. Tu pravou Dívku od vedle jsem objevila až o měsíc později ve výprodeji. Musím říct, že je to opravdu síla. Ztroskotalá matka několika kluků ve sklepě umučí mladou holku a ještě k týrání a znásilňování nutí i její syny a vrstevníky z ulice. Jen pro silné žaludky!

Ztracený symbol
 - od Dana Browna

Stále platí, že pokud mám chuť na kvalitní literaturu, která mě přišpendlí na zadek a rodina bude týden bez večeře, sáhnu po Brownovi. Ani tentokrát jsem se nespletla. Kniha tak nabitá informacemi, že opět zase nevím, čemu mám věřit, co je skutečné a co si pan Brown jen vymyslel. Miluju jeho styl kombinování vědy a náboženství a miluju Roberta Langdona, takže tak. Pokud jste četli Šifru mistra Leonarda nebo Anděle a démony, můžu vám tuhle knížku jedině doporučit, protože je ještě lepší!

Než jsem tě poznala
 - od Jo Jo Moyesové

I mistr tesař se někdy utne a tak i já občas sáhnu do knihovny pro úplnou blbinu, zvlášť pokud v okolí pozoruju, že jakožto žena bych byla trapná, kdybych si to taky nepřečetla. Všechny mé kamarádky jsou do toho zblázněný a já vyloženě neříkám, že to není fajn romanťárna na odreagování, ale po dočtení jsem se zase já musela odreagovat pořádným krvákem. Na druhý díl tohoto úspěšného románu se zatím nechystám, počkám si, až mě buďto strhne vlna, nebo až znovu otěhotním a budu si chtít poplakat.

Hlasy
 - od Ursuly Poznanski

Můj šálek čaje. Taková průměrná kriminálka z prostředí psychiatrické léčebny, kterou jsem schopná sfouknout za dva večery. Napětí, vraždy, spoustu zvratů a překvapení. Z této série jsem četla i knihu Pět, ve které je stejné duo vyšetřovatelů Beatrice Kasparyová a Florin Wenninger a určitě se chystám i na ostatní knihy, protože tam je vždy dobrá zápletka a strhující atmosféra (no, to jsem možná trochu přehnala :-D). Každopádně paní Poznanski je jedna z autorek, které můžu vytáhnout vždycky a budu spokojená.

Ostatní kousky si schovám do dalšího článku. Za prvé dlouhé články nikoho nebaví a za druhé doufám, že ještě stihnu přečíst dvě zajímavé knihy. Mám na to čtyři týdny a věřím si. Snad si z toho seznamu něco odnesete i když už asi všichni poznali, že nepíšu podrobné recenze, ale spíš o pocitech, které mě u knih provázely. Ale ani to podle mě není na škodu, zvlášť v době, kdy knižní blogy rostou, jako houby po dešti. M:)

Dobré ráno, krásná vráno.

Takhle se v pátek 17. listopadu ráno probudím a zjistím, že jsem zase o jeden rok starší a třicítka neodbytně klepe na dveře. Na tváři se mi udělala další vráska a od smíchu, pokud vím, to opravdu nebude. O nenápadných vráskách v dekoltu ani nemluvím. Po vzoru Bridget Jones uchopím do dlaní prsa, posunu je výš, na jejich správné místo a pustím. Ach ta gravitace. Zkusím, jestli nepomůže narovnat ramena a vypnout hrudník. Bohužel taky žádná sláva. Jdu do kuchyně a po ranním políbení mi přítel oznámí, že jedno z našich dětí má na bříšku šílenou vyrážku, jestli prý nevím, co to je. Podívám se do osobní encyklopedie vyrážek mých dětí a zjišťuju, že tohle je novinka a vůbec nemám tušení, čím to namazat. Radím vyzkoušet kokosovej olej, ten je totiž na všechno od vlasů, až po parkety a jdu dál. V obýváku se na mě usmívá druhé z našich dětí a na spodní dásni se mu třpytí dvě bílé čárky. On má zuby? Kdy se mu to stalo chudáčkovi? Tak proto už týden nespíme, aha. S pizizubem na ruce se přesouvám do nejobávanější chvíle dne průměrné mámy od dvou dětí. Stoupám si před šatní skříň a koukám, co bych si tak dneska mohla vzít na sebe, aby to nebudilo dojem pěkně cpané jitrničky. Dítě odkládám na postel "pást hříbátka", protože tohle bude potřebovat volné ruce. Rvu se do patero různých kalhot, ale zjišťuju, že se od včerejšího rána opravdu nic nezměnilo a lehce vklouznu do největšího módního faux pas - černých legín, využívaných k běžnému nošení. To, že tloustnu ještě před Vánoci asi nebude důsledek mého třídenního lenošení, i když čekání ve frontách na poště, úklid celého bytu nebo třeba návštěvu Motolské nemocnice s dětma, z nichž minimálně jedno má horečku nad 38, mi jako lenošení nepříjde. Ale do sportu se to taky nepočítá, takže smůla. Hned po návštěvě babičky, která volala, že mi přinese dort, protože neví, co jiného by mi k narozeninám nadělila, sednu na rotoped a budu makat. Přehlížím hromadu triček, kterou jsem si za tu chvilku stihla vyzkoušet a vezmu si to ze včerejška. Poměrnou část dne trávím s hadrem v ruce. Ve finále je úplně jedno, že s ním utírám jak rozlitý čaj na stolku, tak dětem upatlaný pusy nebo třeba prach. Hadr stejně skončí v pračce a děti ve vaně. Důležité je, udržet je v čistotě, alespoň, než přijde ta babička. Zatím co jí vařím čaj, stihne mi děti upatlat od čokolády z toho perfektního dortu. Protože sladký nesmím, dám si jen malý kousek a pouze jednu růžičku z marcipánu. Blíží se večer. Babička odchází a já pouštím hadr z ruky. Jedno z dětí začíná řvát, protože se nudí a bolí ho zoubky. Vykoupu ho a nakrmím. Druhé z dětí začíná řvát, protože si přibouchlo ruku do šuplíku. Vykoupu ho a nakrmím. Řvou mi obě děti, protože jsou unavené a tak jedno po druhém uspím. Konečně mám čas na ten rotoped. Bohužel je ale v ložnici, kde spí obě děti. Sednu teda zpátky k dortu a snažím se pracovat. Rozjíždíme se ségrou nový projekt, který bude vyžadovat minimálně hodinku, až dvě denně. Pche! Stíhám jako nic. O hodinu později se vrací přítel z práce, aby mě našel spát mezi papíry s dětskou knížkou přes obličej. Dám si sprchu, půl hodinky nějakého kvalitního filmu a jdu si lehnout, abych mohla ráno u zrcadla začít znovu a lépe.
Takhle se v sobotu 18. listopadu probudím...M:)

Kupujeme dům 1. díl - Vybíráme

Pokud s partnerem spíte v jedné ložnici společně s vašimi dětmi, tak po nějaké době vzájemného rušení a touhy po trošce soukromí, začnete uvažovat nad možností, jít do většího bydlení. Jestliže jste vyznavači stylu "celá rodina v jedné posteli", tak vás podobné problémy nejspíš vůbec netrápí, ale u nás chce své vlastní místo na rozvalení každý, včetně dětí. 

Nejprve jsme si u skleničky vína položili otázku, do jakého bydlení bychom vlastně chtěli jít? Dům nebo byt? Vesnice nebo město? Koupit nebo pronajmout? Ale protože umím skvěle hrabat listí a můj Jára štípat třísky, nebránili jsme se myšlence domečku na vesnici. Bylo to spíš takové jalové tlachání, které skončilo závěrem, že výhledově, do dvou let, bychom mohli o koupi domu začít přemýšlet. Přece jenom nějaký pátek, co jsme doplatili dluhy z nerozvážného startu do života, už to je a je na čase se po nějakém pěkném dluhu zase mrknout no ne? Člověk se pak cítí takový nesvůj, když nic nesplácí... (Vtípek samozřejmě. Kdybychom měli na účtu dva miliony, tak si rozhodně žádnou hypotéku nebereme!)

Jenomže to naše "výhledově" se zvrtlo na TEĎ NEBO NIKDY. Hypotéky mají pro mladé rodiny už teď dost nepříznivé podmínky a za dva roky bychom leda utřeli nosy. A navíc se naskytla příležitost krásného domu. Ani vlastně nevím, jak jsme se ocitli na prohlídce. Chodili jsme po místnostech, obdivně pokyvovali hlavou a snažili si vybavit alespoň jedinou vhodnou otázku, která by majitelům ukázala, že nejsme úplný trubky, které nevědí, kolik je 5 a 5. Přes to všechno skvělým majitelům naše naivní výrazy učarovaly natolik, že si nás vybrali z té kopy zájemců. A tak se stalo, že já, která si donedávna myslela, že odpad ze záchoda mizí sám od sebe v místech kdesi u zemského jádra, budu mít nejspíš dům. Dům se zahradou, žumpou, komínem a okny do lesa...

Teď už jakožto ostřílení mazáci, co se půl roku pohybují v realitách (hahaha) víme, že je potřeba si ujasnit zejména, jestli chceme dům nový nebo starší, ihned k nastěhování nebo s potřebou rekonstrukce k obrazu svému. Propočítat cestu do práce, do školy, do školky, do nemocnice, k babičkám, aby nám po zaplacení hypotéky a benzínu zbylo alespoň na chleba ve vajíčku. Chtělo by to vědět, jestli není ve střeše díra a jestli k domu vůbec zajíždí popeláři. A jestli tam někdo protahuje v zimě cestu nebo je potřeba ve 4 ráno nastoupit s lopatou. Jestli je tam vůbec signál a jestli se dá někde poblíž koupit pizza. A i přes to, že některé z těchto otázek pro nás kladnou odpověď nemají, po prohlídkách několika předražených barabizen padajících na hlavu, se nám podařilo najít skvělý dům. Starší, ale kompletně opravený. Relativně levný a bez nutnosti dalších větších investic. S paní, která dělá výborný štrůdl a pánem, co nám tam opravuje každičký detail, abychom to měli k nastěhování ťip ťop. Se dvěma kočkami a v místě, kde dávají lišky dobrou noc a po příjezdu z práce hlásíte sousedům, co jste měli dnes k obědu.

Úplně vidím, jak tam budou kluci prolejzat pangejty a starý kravín, přesně jako my, když jsme byli děti. Tomášek bude chodit do hasičů a Samíček s láskou pro auta se bude muset přeorientovat na traktory. Jak budou domů chodit celí žlutí a smradlaví z řepkovýho pole.

Teď už jenom zařídit tu hypotéku, protože i když jsme si dům zamilovali a přislíbili jeho koupi, vůbec nevíme, jestli nám na to dá někdo peníze. Ale o tom už v dalším článku...M:)

Mám trošičku obavy, jak to bude u těchhle dvou doma vypadat po půl roce :-D

Být mámou je lehké, ale být zodpovědný rodič - to je kovbojka.

Přes to, že podzim je společně s rozkvetlým jarem moje oblíbené období, mám občas tendence vyvolávat si (možná zbytečné) chmury. Přemýšlím, co všechno dělám špatně ve výchově dětí, ve svém pojetí života i ve vztahu k rodině a snažím se to řešit. Někdy teda dost nešťastně. Třeba posledních pár dnů, kdy jsem polehávala po večerech totálně vyřízená na gauči a pobrekávala, že jsem vůbec necvičila a až jednou nastane můj den, nenarvu se do šatů. Že mít děti je těžký a nikdo mě nemá rád. A proč vlastně už nekupujeme sušenky a čokoládky, když se zákusečkem a lahví vína by se mi truchlilo líp. No nic. Ženský mě chápou a chlapi nečtou. A kdyby přece jen, aspoň vidí, že být labilní ženou je náročný.

Dneska už jsem ale zpátky ve formě. Dokonce jsem se pustila i do vaření. A právě asi to mě přivedlo na myšlenku jídelníčků, pro ty naše kluky. Protože...

Když si vezmu do parády prvního Samuelka. Ten jí všechno a rád, nejlépe pořád. Jakmile zapomenete v dosahu mističku s oříšky, bonbóny nebo nařezanými kousky koberce v karamelu, on to v nestřežené chvíli do čista vyluxuje. Minule mu táta podal z rybníku vyloveného bahenního šneka, aby mu jako ukázal, jak se z té oslizlé špičaté ulity táhne ta hmota neurčité barvy s očima a pak stačilo na vteřinu otočit hlavu a hned nám podle hlasitého chroupání bylo jasné, že ho Samíček snědl. Citrón, celer, olivy. Kromě rajčat a piva mu jede opravdu všechno. Víc než rok se nám dařilo, držet jeho váhu na dvaceti kilech. Myslím si, že na tříleté dítě je to dostačující a není třeba dál přibírat. Jenže teď najednou hrozný skok směrem nahoru. Jídelníček jsme mu nezměnili a že to je tím víkendem, který strávil u babičky, se mi nějak nechce věřit. Ale naše svaly, záda, ruce, nohy to pociťují fest. Veškerá přebytečná energie padne na zvednutí Samuelka z nočníku. No co, je to velký kluk.

Jídlooo!

Zato Tomášek, to je labužník. Mlíko-mlíko-mlíko a nic jinýho. Kojení vzalo na půl roce za své a já bych ráda začala s příkrmy, ale on prostě nechce. Z ovoce zbaští banán, meruňky a mlíko a ze zeleniny jenom to mlíko. O masu ani nemluvím. Úplně vidím, jak bude vybíravý a všechno mi bude plivat. Ostatně už dnes mám plný vlasy a uši mrkve.

Mlíkooo!

Hlídat a hlavně krmit sebe sama je lehký. Člověk si dá, na co má chuť a ví, že pokud je to třeba sklenice s nutelou, o to víc kilometrů bude muset zítra zdolat. Ale za ty děti jsme zodpovědní, zvlášť když nechodí a jejich pohyb není adekvátní. Když si občas náhodou všimnu, kolik knedlíků by jim babičky nejradši naložily, mám oči navrch hlavy a protože vím, že naši kluci rozhodně nemají předpoklady k tomu, aby byli drobní, musím jednat a to hned!

Takže... Má někdo nějaký nápad??

Já ano. Už chvilku tu brouzdám po internetu a projíždím si doporučené a vzorové jídelníčky pro kluky "našeho" věku. Hlavu mám plnou rohlíků, paprik a jogurtů s ovocem. Sbírám informace a vytvářím z toho ideální porce a doby jídel, které tu hodlám za zvuku fanfár zítra přednést. Kopie jídelníčků dostane doporučeně každá z babiček a zkusíme to znova a lépe.

Být mámou je lehký, ale být zodpovědný rodič a trvat si na svém i když se po dětské tvářičce kutálí slzy jak hrachy při pohledu na dort, je občas o nervy. Závidím všem rodičům, kteří už mají své děti vychované a vědí, že se jim to povedlo. Držte palce. M:)

Za Normální Holky

Moc se mi líbí, když má v dnešní době někdo "dobrý nápad". Vizi, která člověku opravdu něco dá, obohatí ho, pomůže mu. Nemyslím tím zrovna, založit si youtube kanál a tam radit mladým slečnám, jak nanést rtěnku (i když možná by mi skutečně neuškodilo, pár takových kanálů probrouzdat). V dnešním světě, kdy je trendy se na sociálních sítích neustále hádat, navzájem urážet a zaměňovat nevychovanost za svobodu slova (ano, říkám to pořád, ale je to tak!), je strašně příjemné, když narazím na člověka, který dělá něco pro lidi. Dělá to s láskou a naprosto nezištně. A stejně jako se mi líbili kluci, kteří si založili seznamku pomocí QR kódů, tak teď, když už jsem úspěšně seznámená a snažím si udržet zdravý rozum na mateřské, už čtvrtým rokem, zakoukala jsem se do projektu jedné Normální Holky.

Chci vám představit Christie. Můj osobní "pracovní název" pro ni, by asi byl okatá chodící motivace. Obyčejná ženská, která v životě už zkusila opravdu dost. Od těch lepších a příjemných věcí, jako je cestování, sbírání nových zážitků, život v Austrálii (přes to, že odjet tam na blind a bez znalosti jazyka, je pro mě trochu masakr), až po ty horší. Teď se ale našla v projektu, který má neskutečný úspěch mezi ženami, holkami i holčičkami. Bojuje Za Normální Holky a ukazuje, jak je realita krásná. Vytvořila Láska(vý) projekt pro Česko a Slovensko a neskutečně motivuje všechny ženy, které už pochopily, že vypadat jako modelka z časopisu je nereálné. Učí, jak je krásné být sama sebou i když vaše velikost není XS. Na ní vidíme, jak je naprosto zbytečné si na své blond krásné obočí, patlat černé tlusté čáry, své kaštanové vlasy barvit na fialovo a ve fitku trávit tři hodiny na páse.

Líbí se mi na ní, že neříká necvič, krásná jsi i tlustá. Říká cvič, když na to máš náladu, ať z toho máš radost. Neříká kašli na salát a dej si hamburgr, ale jez na co máš chuť a nevyčítej si to. Propaguje přirozenost a jedinečnost a její základna fanoušků se neskutečně rozrůstá.

No a já na její profil potřebovala narazit jako sůl. Člověk každý den cvičí, tráví hodiny na váze, chce být super pro sebe, partnera i děti. Snaží se být psychicky v pohodě a úplně zapomene odpočívat. Točí se v koloběhu rychle uvařit/rychle nakrmit/rychle zacvičit/rychle uklidit a pak, když do toho zasáhne paní chřipka, je na dně, protože zpomalit takový kolotoč, stojí hodně ovládání. Ale právě Christie mě naučila, na tyhle problémy kadit duhu, protože nic mi v životě neuteče (snad ani ten chlap proboha). Začínám zpomalovat, smát se na sebe do zrcadla a to né jen v případě, když si kontroluju zuby. Jo a mimochodem, hubne mi to samo! :)

Mým cílem bylo, tu boj za normální holky nastínit pouze okrajově, protože daleko víc se dozvíte přímo od Christie.

O zakopnutí určitě stojí její insta profil:

 https://www.instagram.com/zanormalniholky/

Nebo facebooková stránka:

 https://www.facebook.com/zanormalniholky

Tak se nechte namotivovat a všechno půjde určitě líp.

PS.: To ale neznamená, že se budeme válet na gauči, cpát se knedlíkama a tvrdit manželům, aby nás milovali takové, jaké jsme. Chceme pro ně být krásné a přirozené, ale ne líné a sebestředné! M:)

MCM syndrom - tichý společník i nelítostný zabiják.

Upřímně, já si moc nevyhledávám osudy dětí, které trpí stejnou diagnózou, jako můj syn. Buď bych došla k tomu, že se mají lépe a nebo naopak narazila na krutý osud, což se bohužel děje stále častěji. Rodiče MCM dětí žijí často v naprosté nejistotě. Nemoc není popsaná odborníky a každý pacient má jiné příznaky. Často se dá řešit pouze to, co přijde, místo toho, aby se dalo něčemu předcházet. Samozřejmě existuje spousta jiných závažných onemocnění, kde se řeší prakticky ty samé problémy, ale já dnes budu mluvit o tom našem. 

Pro zopakování připomenu některé z příznaků:
Rozhodně se děti rodí s velkou hlavičkou, mozek roste rychle a vytváří velké množství přebytečné tekutiny. Bez včasného zásahu lékařů tedy hrozí otok mozku a nevratné poškození. Často se objevují přidružené onkologické diagnózy, srůsty prstíčků všech končetin, jedna polovina těla větší, než ta druhá, hemangiomy (žilní nádory a sraženiny), epilepsie, hypotonie, mentální retardace. MCM je onemocnění mozku a cév a má spoustu druhů a typů a možností, jak zaútočit. Příznaky jsem teď lovila pouze z hlavy, článek nemá být odborný. Vlastně bych ho chtěla věnovat jedné statečné princezně Julii.

Julia se narodila 21.9.2016 v Německu. S velkou hlavičkou, těžkou epilepsií a nepříjemnými křečovými stavy. Jako obvykle lékaři nějaký ten pátek bojovali v nemocnici s rozluštěním této hádanky, až došli k závěru, že je to forma syndromu MCM, která se na světě zatím u nikoho jiného neobjevila. V tu dobu před vánoci 2016 mě kontaktoval tatínek malé Julinky, který zde našel můj předešlý článek a doufal, že mu pomohu a odpovím na otázky, kterými si musí projít každý rodič, jehož miminko se narodí nemocné. Jenomže jsme narazili. Zatímco Samuelek byl jako hadrová panenka, pouze ležel a koukal na okolí, malá Julia prožívala těžké křečové stavy a záchvaty. Každé dítě úplně jiné a přitom si byly tak podobné. Jejich porod probíhal naprosto totožně. Akutní císař, oživování, spousta hodin na umělé plicní ventilaci. Zmatené pohledy lékařů, neurčité informace, nejistota.

Zůstali jsme s tatínkem v kontaktu a já se postupně dozvěděla, že si malou odvezli domů, začala hezky papat, rostla a radovala se ze života. Po vánocích se to ale začalo celé bortit a není ani možné popsat, co jsem cítila, když mi jednoho dne Julinky tatínek Lukáš napsal, že 3.4.2017 tahle krásná holčička svůj boj prohrála. Běhá mi mráz po zádech, když mi Lukáš líčí, že jak nebylo jeho zvykem, přijel domů na oběd a Julia umřela zrovna v tu chvíli, oběma rodičům v náručí, milovaná a spokojená. Nikdo neví proč to její tělíčko vzdalo. Výsledky z genetiky, rodinné hádky ani nepropustná beznaděj nic nevyřeší. Nepomůže. Přijít o dítě je hrozné a ani uklidňování se, že teď už je jí líp, neutiší ten smutek a nezaplní prázdno, které po Julii zbylo.

Když mě Lukáš poprosil, abych naposledy o Julince napsala, ihned jsem věděla, že já úplně tou ideální osobou nebudu. I vzhledem k tomu, že mám Samika se stejně nevyzpytatelnou nemocí. Ale s vervou jsem se do toho hned pustila a je mi ctí, že mohu udělat alespoň něco, abych pouze neseděla a neomílala si to v hlavě.

Takže krásná Julinko, pořádně to seshora pohlídej, všichni na tebe myslí a vzpomínají na to, jaká si byla statečná bojovnice...

Standardka na houbách...

Do prčic to je zase aut, copak nikdo nechodí do práce?

Cítíte, jak ty houby voněj?

Kdo najde první houbu, je král hub!

Hele bedla! Ta je nejlepší na řízky.

Budeme brát i klouzky?

Doufám že to není hořčák... Fuj je to hořčák!

Támhle vidím další houbaře.

Co budeme dělat, když potkáme divoký prase?

Tady už někdo šel...

Je todle jedlý?

Má to čárky?

Jsou tohle Václavky?

Já houby nejím, ale baví mě je sbírat.

Jakto, že vy máte tolik hub a já furt nic nevidím.

Víš vůbec, kde máme auto?

Tahle je úplně sežraná.

Fuj, pavučina.

Hele!

Krásnej pravák!

Mám!

Je strašný sucho.

Dokud nenajdu aspoň jednu houbu, nikam nejedu.

A pak že nerostou.

Já to projdu tady.

My sbíráme jen u cesty.

Počkej, musím si ji vyfotit na facebook.

To je ráj tohleto.

To bude smaženice/polívka/omáčka/řízků...

Tak na to asi kašlem ne?

Poslední houbu chci najít já.

Zítra půjdeme jinam.

Lidi prej nosej plný koše.

Kde sakra všichni jsou...

To je krásnej les.

To je strašnej les.

Doufám, že mám klíče.

Tak co jste našli?

No to je nádhera!

Liga výjimečných

Nemocné nebo chcete-li postižené dítě lze dnes spatřit na každém rohu. Těžko říct, jestli dřív tomu tak taky bylo nebo jestli jsem pouze k tomuto problému teď vnímavější. No ještě aby taky ne. Pamatuji si, že dřív, když kolem mě prošel/projel nemocný člověk, rychlým pohledem jsem ho sjela a upřela svůj zrak k zemi,ještě než by si mě všiml. Asi proto teď zvědavé pohledy lidí už neřeším, teda až na ty osoby, kterým díky upřenému civění kápne z otevřené pusy zmrzlina na oděv. To pak přemýšlím, že se začnu zlobit, ale výbuch smíchu je zkrátka rychlejší - naštěstí. Taky mě napadá, že před lety asi tolik ti nemocní nechodili ven, právě kvůli reakcím veřejnosti nebo nedostatku pomůcek, které jim to umožní. Vezměte si třeba přírodní zrzky. To je to samé. Taky vám přijde, že se ještě nedávno schovávali a teď, kdy Ed Sheeran drtí žebříčky hitparád, potkáte zrzka při každé procházce? Zvláštní...

Abych se vrátila k našim nemocným dětem. Podpora veřejnosti směřovaná rodičům a postiženým je opravdu velká. Zakládají se transparentní účty a sbírky, kam lidé, kteří nejsou k tomuto problému lhostejní, posílají darem peníze určené na léčbu, rehabilitační pomůcky a ozdravné pobyty. Sbírají se víčka. Zakládají se facebookové stránky, díky kterým může každý tak trochu nahlédnout do soukromí rodin s postižením, třebaže si často jen těžko dokáže představit ty nervy, probrečené večery a naběhané kilometry při zařizování čehokoli, co se postižených týká. Přes to si naprostá většina lidí dokáže najít čas na slova podpory.

A teď se ptám... Dopřávám synovi opravdu všechno co si můžu dovolit? Vyčerpávám své možnosti? Myslela jsem, že najít mu skvělýho tátu a místo ve školce, odkud si odnáší výborné pokroky, trénovat ho a trpělivě čekat na ty malé zázraky, stačí. Nebo nestačí? Měla bych založit sbírku a z vybraných peněz mu platit rehabilitační pobyty v zahraničí? Třeba už by dávno chodil, kdybych něco nepodcenila. Možná dělám chybu, když odmítám v bytě ty zdravotnický krámy. Ale po tom, co mi ze 40 kilovýho kočárku za 70 000 vypadaly všechny šrouby opravdu nechápu, proč bych ho nemohla vozit v normálním. Teď jsem teda udělala výjimku a necháme mu zhotovit vertikalizační stoleček, jelikož Samuelek má obrovský předpoklad pro to aby chodil. Dokonce si dovolím odhadnout, že do roka by se mohl na ty nožky postavit i sám. Jenže je líný a zvyklý na to, že ho mamka s taťkou všude donesou a vše mu podají. Ale mamka s taťkou už mají totálně odrovnaný záda a pracky jako opice a pořádně ho motivovat k chůzi je jejich jediná záchrana - do budoucna.

Takže co mám dělat? Jednou ročně do lázní a doma pořádnou porci psychické a fyzické podpory a motivace? Nebo nastřádat peníze a odvézt ho někam, kde ho všechno naučí za měsíc? Proč tu krucinál nemůže být někdo, kdo nám řekne: Udělejte to a to a to! A bude po problémech?

Jo a drb roku! Samíček má ve školce už i holčičku! Takže pět kluků a jedna chudák holka jim tam bude velet. Ale to jen tak aby řeč nestála. Navíc holčička krásně chodí, takže doufám, že na ni ten náš lenoch bude chtít udělat dojem a začne chodit taky. Jinak nemá šanci - to mu řeknu. 

Tímto bych prohlídku svých myšlenkových pochodů pokládala za uzavřenou a až se mi zase nakumuluje nějaký kvalitní stres, ozvu se. M:)

Vždyť je to máslo...

Dneska nechám diety stranou. Takže fitnessáci promiňte a ostatní se klidně nechte inspirovat. Vždycky jsem chtěla být paňmáma na statku. No vlastně naše občasné návštěvy chalupy uprostřed malebné vesničky, mi kolem toho čtrnáctého roku dost ničily život. Ale člověk dospěje, dost si prožije a je schopný si udělat představu o tom, co by v životě chtěl. A já si město nevybrala. Čím dál tím častěji mě svádí domácí tvorba. Nemyslím tím hodinovou tvorbu adventního věnce, plnou nervů, nedostatku nápadů a kreativity, kdy výsledkem byla tavná pistole nenávratně přilepená k teplákům. Tentokrát jsem zvolila něco užitečnějšího.

Máslo! Ať chceme nebo ne, u nás doma se másla sní celkem dost. Jsme schopní si jednou snídaní vyplácat celý denní příjem tuků. No bóže. Narazila jsem na recept a byl naprosto jednoduchý. Šlehat smetanu do bezvědomí, zdrclé cucky oddělit od syrovátky, vyždímat pod vodou a dát ztuhnout. Co by se mi na tom mohlo pokazit? Vždyť je to máslo.

Bylo to takové dlouhé a líné odpoledne, zacvičila jsem si, hrála si s klukama i poklidila a ve chvíli, kdy už se blížil čas koupání a večeře, jsem se vydala do města koupit smetany.  Bylo jasné, že na výrobu másla dnes čas není, ale já věřila, že kvalitním rozvrhem práce se vše krásně stihne. 

Začala jsem tedy šlehat a zaslechla plakat Samuelka. Odvedla jsem jeho pozornost, dala mu napít a šlehala dál. Začal plakat Tomášek. Dala jsem si ho do sedačky na linku, aby mohl koukat. Šlehám a Tomášek pláče dál. Byl čas kojení. Vtom přišla ségra, že potřebuje s něčím pomoct. Totálně se mi to kupí, ale pomohu, nakojím a jdu šlehat. Brečí obě děti. Vykoupu je a jdu šlehat. Brečí dál. Nakrmím je a uspím. Je devět večer, ze mě leje, všude po kuchyni je rozstříkaná smetana a já šlehám. V receptu psali deset minut a já už u toho stojím dvě hodiny. Vydržím to asi do půl desátý a při skóre 1:0 pro smetanu nechávám vše ležet, jdu do sprchy a bručet k televizi.

Druhý den už to šlo lépe. Kluci spali po obědě, já koupila smetany, šlehala sotva 5 minut a máslo bylo na světě. Bylo na mixéru, na zdi, na umytém nádobí, na cedníku, na kraťasech, všude ve dřezu i ve vlasech, ale hlavně se objevilo 150g i v malé krabičce a ta putovala do ledničky. Hurá. Cenově to vychází zhruba stejně jako v krámu, ale ta chuť je výborná. Snědený bylo rychleji, než jsem stihla umýt mixér, ale ta nálada po dvoudenním snažení byla euforická.

Další den se mi podařilo upéct svůj první bezlepkový chléb. Škoda jen, že už je to máslo dávno v čudu. A pokud se nám podaří příští rok vypěstovat rajčat více než 3, uděláme si domácí kečup, pak domácí hořčici, mastičku a koupíme si kozu a bude nám všude smrdět sýr... Jé to bude nádhera! Aha vlastně, my stále bydlíme ve městě v bytě. Tak s tím se bude muset něco udělat. M:)

Letní očistec!

Prázdniny pomalu končí. Moment! Já vlastně žádné prázdniny nemám. Začínám se řadit do skupiny rodičů, kteří se těší na konec léta, jako na smilování. Ti zlobiví raraši, teda promiňte - naše děti, si začátkem září sbalí své batůžky a pomažou hezky do škol a školek. A je úplně jedno, jestli se jedná o děti zdravé nebo s handicapem, občas totiž zlobí všechny. V domácnosti konečně zavládne určitý řád a to je pro mě balzám na duši. Zlepší se domácí ponorka a opadne část zodpovědnosti, za vymýšlení dennodenních programů a výletů, které ve finále děti nebaví a rodičům z jejich kňourání zamrzají úsměvy a mění se v tupé výrazy.

Samuelek vyrazil do školky už v pondělí a věřte, že všem rodičům, které jsem tam ráno potkala, zářily v očích jiskřičky úlevy. Celé dopoledne, vhodné hlavně k úklidu a nakupování, jsme se jen a jen váleli a dávali odpočinout unavené psychice, protože tyhle dva měsíce, stály opravdu za to. Nejprve Samíček někde chytl ošklivou střevní bakterii a to, čím jsme si museli projít je jedna velká cenzura. Hned jak jsme se toho zbavili, chytl virózu a hned potom periodické horečky (nebo co to bylo). Takže se mu teplota skoro celé dva měsíce pohybovala kolem 38 stupňů a do bazénu se chudáček podíval pouze jednou. Babičky se střídaly v plném zápřahu, abychom se z toho nezbláznili, ale zabavit dítě, které chce všechno a nemůže skoro nic, je prostě těžký. Výsledkem jsou pak zničená záda, certifikát z rychlokurzu trpělivosti a prázdná láhev vína na lince v kuchyni. Denně.

Rozhodně se ale nedá říct, že bychom zaháleli v nových dovednostech. Samuelek se skvěle naučil vypnout televizi přesně ve chvíli, kdy na něco koukáme a čekáme, jak se situace vyvrbí. Výborně si také natrénoval otevírání lednice a následné rabování v ní. Není větší zábavy, než spěchat ke sporáku a přerazit se na rozlitém mlíce. Dál přišel na to, co se dá dělat s propiskou a už mám na podlaze v kuchyni první čmáranici. Jo a mimochodem - párkrát jsme ho postavili a on prostě stál. A to s přehledem vyvažuje veškeré jeho lumpárny.

Každým rokem touhle dobou se život konečně vrací do obvyklých kolejí a nálada se lepší. Přichází podzim, který mám ráda a končí období vedra a propocených triček. Přichází sice povinnosti, vyšetření, Motol a lázně, ale kdyby se člověk jen celý život válel se sklenkou vína u bazénu s rukou namočenou v míse s melounem a poslouchal tiché hučení lesa, nebyla by to nuda? M:)

Denní cíle, to je věc!

Bič na všechny lenochy! Způsob, jak přechytračit sám sebe! Denní cíle - nejlepší pomůcka při pravidelném cvičení...

Jdu za vámi s věcí, která se mi asi nejlépe osvědčila, při dokopávání sama sebe ke cvičení. Internet je zahlcen lidmi, kteří nejsou spokojeni s tím, jak vypadají a hledají spásu u těch, kteří se sebou dokázali něco udělat. Hledají u nich motivaci. Chtějí přesně do detailu vědět, jak se těch nadbytečných kil zbavit. Vídám to den co den.

Otázka:
"Holky dnes jsem tak líná, snědla jsem půlku pizzy a vůbec se mi nechce cvičit, poraďte mi, co mám dělat.."

Odpověď:
"Půl pizzy ještě není taková hrůza, nevzdávej se, zvedni se a pojď cvičit! Jsi dobrá, dokážeš to!"

Člověk by řekl, že už ani víc poradit/motivovat nejde, ale opak je pravdou.

Otázka:
"No jó, jenže děti nespí, musím ještě žehlit a uvařit, to už cvičení asi nestíhám..."

U toho vždycky rostu. Přece nikoho nemůžete vyloženě přemlouvat, aby se sebou něco dělal. Vždyť vám to může být jedno, jak onen lenoch vypadá. I ten co denně cvičí přece musí doma vařit a uklízet. Pořád tady platí pravidlo, že když se sebou nechceš nic dělat a nejsi o tom přesvědčený, nikdo ti nepomůže. Pomoct si můžeš pouze a jenom ty.

Dobrá pomůcka je nastavit si denní cíle. Používá to spoustu lidí, kteří už něco dokázali, ať doma na koberci nebo ve fitku nebo v běhání, v čemkoliv. Tajemství tkví v tom, jednou týdně si sednout a na kus papíru si napsat plán toho, co chci který den cvičit, mít ten papír před očima a toužit udělat ke každému bodu pomyslnou fajfku - splněno. Zjistila jsem, že když si na ten den napíšu jednotlivé cviky, čas si určitě vždycky najdu. Pokud si den nadepíšu pouze datumem, obvykle pod datum píšu VOLNO. 

Příklad:

PONDĚLÍ
20 min běh
40 dřepů
20 výpadů
2 min plank

ÚTERÝ - volno (protože vím, že jedeme k babičce a nestihla bych to, ale vynahradím si to ve středu)

STŘEDA
30 min běh
50 dřepů
40 výpadů
2 min plank

Není potřeba stahovat různé aplikace, i když proč ne, pokud vám to pomůže. Já si vystačím s propiskou a sešitem a můžu se jen těšit, až ho budu mít celý popsaný vlastním sportováním. Cíle si nastavuji tak, aby ze mě po splnění pořádně lilo, ale abych se neklepala při chůzi ze schodů. Pozn.: Tohle je opravdu jen příklad, toto nejsou mé skutečné cíle.

Musím říct, že tahle vychytávka se fakt povedla a něco mi dává. Ne, jako když jsem chtěla dodržovat pitný režim, koupila si šumák multivitamín a echinacea, který chutná jako hnůj - no fakt, stavte se ochutnat! Nebo ta poučka, že s fyzičkou a vysportovanou postavou je lepší sex! No jo, jenže než se k tomu dohrabete, padáte večer obličejem do peřin a usínáte už za letu.

A jedno skvělé moudro na závěr:

Posilujte tělo i duši, dělejte kliky na jedné ruce, 

dřepy na jedné noze

a myslete jednou hlavou - tou vlastní!

(Miloš škorpil a Pavel Kosorin, Modrá knížka o běhání a o životě.)

Nešvary maminkovských skupinek aneb jak si udržet zdravý rozum.

Já si budu celý život na něco stěžovat, taková jsem a taková budu, ale ruku na srdce, znáte snad v dnešní době někoho, kdo si na nic nestěžuje? Alespoň je o čem psát.

Můj dnešní den probíhal asi takto: děti - do města - děti - rotoped - děti - internet - oběd - internet - cvičení -internet - děti - jídlo - internet.

Ano, opět matka roku co vyhořele čumí do počítače a svým dětem obstarává pouze základní potravu, čistou plínu, spánek a trochu toho mazlení, aby mě nepomluvili. Dusno dělá svoje a každý toho má občas plný zuby.

Brouzdala jsem na facebooku v maminkovských skupinkách, s cílem pochytat pár rad, jak uspokojit dvě děti v pouze jedné náruči a došla jsem k jasnému závěru: Žena na mateřské dovolené, by se s ostatními ženami stejného zaměření měla paktovat co nejméně. Teda spíš - maminky na mateřské by se měli co nejméně zdržovat na internetu. Vlastně všichni lidé by se měli co nejméně zdržovat na internetu, protože články na zpravodajských serverech, dělají z lidí zlé sraby, co se se svými nechutnými komentáři schovávají za přiblblými přezdívkami. Diskuzní fóra zas dělají z lidí přechytralé filozofy a maminkovské skupiny, dělají z maminek šílené a informacemi přesycené hysterky nebo naopak útočné bestie.

Řeší se tam houfně každý miminkovský prd. Odmítá se očkování, protože když ho odmítla tahle, odmítnu ho taky. Porovnávají se děti. "Edík se nám ještě nepřetáčí sám na bříško, není to špatně, když už jsou mu dva měsíce?" Není. "Stelluška už si na třech měsících kleká na kolínka, má to někdo podobně?" Nemá. Každá druhá je tam vyděšená z toho, že zrovna to její dítě neumí to, co druhé. Nikdo už nezapojí instinkt a přirozenost, místo toho se na facebooku ptá, proč dítě brečí, když je nakrmené a přebalené. Tak asi ho třeba něco svědí nebo je mu chudáčkovi taky vedro...

Ale tohle mi ani tolik nevadí. Vždy když jsem měla tendenci někoho soudit, naučila jsem se říct si, že je to přece jeho život a já nemám právo ho jakkoliv veřejně hodnotit, že si zkrátka každý má dělat, co uzná za vhodné. V dnešní době se strašně často zaměňuje urážka za svobodu slova. "Vy jste tady všechny krávy a teď mě sežerte za to, že jsem řekla svůj názor." Typický příspěvek někoho, kdo má nudný život a jeho denní náplní je rejt do ostatních.

A totálně úplně nejhorší mi přijde nyní moderní "mamynkobijectví". Vznikají skupiny, ve kterých se matky - mistryně světa a chlapi, co ví o mateřství prd, hnusně naváží do matek - rozněžnělých hysterek. Dělají si z nich srandu, sdílí jejich intimní fotky, pomlouvají a hnusně urážejí. Tvrdí o sobě, že jsou MAMYNKOBIJCI a neuvědomují si, jak ubohé a směšné to vlastně je. Jakmile dnes někde řeknete, že "k véče budou řízečky a kašička a pak si s manžou dáme sexíček" jste hned veřejně za idiota, vysměje se vám polovina sociální sítě a přitom je to čistě vaše věc, že mluvíte jak pošuk.

Tak jsem se zase naštvala a rozvášnila a dělám přesně to, co mi vadí. Hodnotím. Ať už ty první nebo ty druhé. Mnozí mi budou říkat, že taková je prostě doba a že si mám zvyknout, protože buřta už si neopeču, když jsou nejmodernější vychytané grily /chápej jako pokus o metaforu /. Ale já se s tím prostě nějak nemůžu smířit, když vidím, co se s lidmi za ty roky stalo, jak zpohodlněli a snědli všechnu moudrost světa...To je jedno.

*

Nakonec jsem si oba svoje kluky úplně vyřízená posadila před sebe a zívla si. Oba dva se začali řehtat jako blázni. Tak jsem si zívla znova a znova a nakonec jsem si zívla asi stokrát a řehtali jsme se všichni tři a já zase jednou pořádně zalitovala těch hodin strávených ve světě internetu.

A jak si udržet zdravý rozum? Normálně sportem a četbou přece! M:)

Hysterická, trapná nebo normální? Kdo to ví líp než já?

Bábovky v Písku

"Ani jíst mi nechutná! Ani spát mi nechutná!" Ano, obličej mi teče po krku, starší lednička nestíhá a hračky, které musíte první zmáčknout, aby zahrály písničku, šílí a spouštějí se samy od sebe. Já tu běhám s aplikací, která má odhalit nadpřirozené jevy, ale čím dál tím víc je mi jasné, že i těm hračkám je vedro jako blázen.

Dost blízce mi to připomíná srpen před dvěma lety, kdy byla takováhle šílená horka několik týdnů, Samuelek ještě ani neseděl a celé dny jen plakal a plakal, potil se a plakal. Já se potila a plakala a hrůza střídala zoufalství. Když se na něj ale podívám teď, očividně ho nic netrápí. Posouvá se tu po zadku z místnosti do místnosti s flaškou šťávy, radostně mlátí dveřmi od skříní, rabuje a zanechává po sobě mokré cestičky vybryndaného pití a potu.

Ještě před týdnem to ale bylo jiný kafe. Samíček si objednal pobyt u babiček, protože nám dával několik dní jasně najevo, že už mu lezeme na nervy a my vyrazili i s Tomáškem tam, kam nás srdce táhne pokaždé, kdy nastane dovolená. Do jižních Čech. Moje srdcovka to vyloženě nikdy nebyla, ale člověk si na ně tak rychle zvykne a tak lehce si je zamiluje. Už z auta je zřejmé, že jihočeská pole jsou ještě víc zlatější, nebe víc modřejší a bouřky bouřkovatější, než tady na severu, no a ten Temelín na horizontu, to prostě nemá chybu. :)

Před lety jsme se s mým Járou odloučili a odjeli si - přišli jsme na dokonalé přirovnání - OBNOVIT TOVÁRNÍ NASTAVENÍ. A zatímco já zvolila Brno, na což s láskou zrovna nevzpomínám, i když město jako takové za nic nemůže, on procestoval okolí Písku, Strakonic, Českého Krumlova... A když jsem ty místa teď viděla, chápu, že se mu zpět do reality moc nechtělo.

Našli jsme si ubytování za hubičku na turistické chatě Živec uprostřed Píseckých hor s nejpohodovějším panem domácím a i když plejáda pavouků byla vskutku pestrá a celé noci propršelo, pak ta rána zahalená v lesní mlze... Tomu já říkám duševní hygiena!

Jeli jsme na dvě noci a každý den vyráželi na výlety do okolí. Viděli spoustu prťavých krásných vesniček, prošli si povodí Otavy, potkali příjemné lidi, navštívili nejstarší kamenný most v Čechách a zase se o sobě trochu něco naučili (např.: Když chlap tlačí hodinu kočárek do kopce - neser ho s matematickýma úlohama!).

Já nemusím umírat vedrem v Itálii, Chorvatsku nebo nedej bože v Egyptě, když i tady máme tolik krásných míst. Kluky k moři určitě vezmeme, ale dokud z toho nemají rozum a nepotřebují se s vrstevníky předhánět, kdo z nich byl v létě na nejhustší dovolené, budou s námi poslušně objevovat krásy Česka.

"POUTNÍKU POSTŮJ,

ODPOČIŇ ZDE NEŽ K POHÁRU KRÁSY

NAD MOŘEM LESŮ TAM ŽÍZNIVÝ PŘICHÝLÍŠ RET."

J. Borecký

(trocha poezie z Píseckých hor)

Šutr, alkoholové dýchánky a štěstí...

Prázdniny jsou v plném proudu a každý, kdo si to může jen trochu dovolit je v čudu. I moji rodiče se každoročně touto dobou prodírají suchými křovisky Řeckých ostrovů a já s rodinou, jako už tradičně usiluji o to aby jim nezvadly kytky, neopadal rybíz a aby se tu pejsek Mort necítil být sám. Celkem jsme se i těšili na odpočinek a klid vesnice, sbalili si plný auto věcí a vyrazili. První víkend byl parádní. Venku teplo, výlet na zmrzlinu jsme zvládli bez spálených ramen, teda většina a bazén nás lákal křišťálovou hladinou.

Plán zněl jasně - naučit Samuelka plavat ať už nad hladinou nebo pod ní. Když neumíš chodit, budeš aspoň plavat. Jenže Samuelek jde ke dnu jako šutr, přičemž není schopný samým štěstím zavřít ani tu papulu. Byli jsme velice rychle postaveni před hotovou věc. Sáma plavat nebude.

Víkend utekl jako pavouci zdrhající před mými vymítacími prostředky, začalo lejt a táta nám odjel na odpolední směnu. Začaly dny plné čekání až přijede, zimy a deště. Tak tak jsem stihla otrhat ten rybíz, než ho mravenci rozebrali, odvezli jsme auto na technickou kontrolu, ogrilovali nějaký ten stejček, ale stále jsem přemýšlela, jak svůj čas vyplnit, když jedno dítě spí a druhé křižuje dům při zběsilé jízdě na tříkolce. 

Vzpomněla jsem si na nečekaný zájem, udělat z blogu knihu. Zmiňovalo se mi mraky lidí, že by o ni stáli. No teda mraky...Sto to třeba nebylo, ale pět už asi jo. No to je jedno, zkrátka jsem k tomu sedla a začínala promýšlet koncept. Už na základní škole jsem se naučila psát si osnovu. U článků to nedělám, ale jinak je to opravdu dobrá vychytávka, jak se v textu neztratit. Brala jsem to od narození Samíka, přes různé životní změny a záchytné body. Alkoholové dýchánky Samuelkova tatínka a moje pokusy zhubnout. Trvalo mi to několik hodin. Do svých úvah jsem zařazovala jednotlivé trefné články a ocitla jsem se zhruba v půlce své práce. Spokojeně jsem se na ten popsaný papír podívala a s díky roztrhala.

Uvědomila jsem si, že se nechci znovu šťourat v minulosti. Jsem teď tak spokojená, že nechci řešit tu cestu plnou škobrtnutí, než jsem se dohrabala až ke štěstí. Můžu napsat něco z červené knihovny o žhavé letní lásce, horor o vymítání ďábla, perverzní knížku plnou nechutně erotických historek, o anorexii, o zemětřesení nebo kriminálku... Hlavu mám plnou nápadů a mohu napsat opravdu cokoliv, tak proč psát znova knihu, která by ve finále nevylezla ze šuplíku jen proto, abych ji nemusela mít do konce života před očima. 

Z maturitní slohovky jsem tenkrát měla za 2. Vytkli mi, že jsem se nedržela tématu a myšlenky se mi stočili směrem, který se mi hodil. Když tak čtu ten článek, asi mi to trochu i zůstalo. Koukám z okna a vypadá to, že dneska se teplota vyšplhá o něco výš, než na pouhých šestnáct stupňů. Nebe bez mráčku, bazén filtruje... No ono je to už jedno, protože zítra se vracejí naši a tady je to jak po výbuchu, Úklidu zdar! M:)

ObrniTse

Tak co na to říkáte? Myslím nehodu těch dvou slečen u Obrnic. Omlouvám se, ale prostě musím. Musím se z toho nějak vypsat. Závidím rodičům, že jsou na dovolené a nic netuší. Závidím i sestrám, že svůj čas tráví jinde než před televizí, jako já.

Celý den jsem nebyla na internetu, takže když jsme pak po večeři zasedli ke zprávám, vůbec jsme nečekali, co tam uvidíme. Oznámili reportáž z nehody v přímém přenosu a já jako klasickej českej sup lačnící po zajímavostech nepřepla. Bohužel mě od té doby trápí knedlík v krku a špatné myšlenky.

Ptáte se mě proč se bojím řídit a vždy jedu jak posraná? No tak přesně proto, že mám strach, aby se nestalo něco, co ty dvě dámy zřejmě ani nenapadlo.

Nejsem jedna z lidí, kteří cítí potřebu holky urážet a sdělovat veřejnosti svůj názor trapným komentářem. Když jsem to viděla, okamžitě jsem se rozbrečela a napadla mě ta nejsprostší nadávka, kterou nás naše mamka zvládla naučit - káči pitomý!

Ono totiž když to člověk vidí ve filmu, většinou to s ním ani nehne, ale už asi nejsem ta drsná cynická holka, jaká jsem bývala, tohle na mě bylo asi fakt moc. Je mi jich obou strašně líto, i když by nejspíš potřebovaly pár facek, dokud to ještě šlo. Za svou chybu zaplatily, jedna životem a druhá vlastně taky, protože na tohle jen tak zapomenout nepůjde.

Ještě když vaše poslední věta před smrtí je, že vám auto posral pták...

No a já se z toho snad nějak zmátořím, protože pozítří řídím sama a od října vozím obě děti denně taky bez přítele na telefonu a OPRAVDU je mi z tý představy momentálně trochu šoufl.

Nemyslíš - Zaplatíš!

M:(