Nejkrásnější dárek aneb jak máma ke štěstí přišla.

Hned jak jsem to dostala do ruky, věděla jsem, že s tímhle se musím podělit a vnutit to i lidem, které to vůbec nezajímá, protože takové už matky jsou. Právě to jejich dítě je totiž to nejkrásnější a nejšikovnější a nejchytřejší a je skoro nutností, postovat denně deset snímků s tím roztomilým obličejíčkem a zavirovat tak všem obyčejným smrtelníkům jejich facebookové či instagramové zdi, čímž si doslova vynucovat v dnešní době nezbytné lajky. Dobře. Já teda trošku doufám, že taková nejsem, i když mě to občas stojí dost přemáhání.
A co se vlastně stalo, že na mě odpoledne padlo přes dvě balení kapesníčků?
Samuelek přinesl ze školky svůj první obrázek.
Tak, a je to venku...

Říkáte si: No Bóže, takových obrázků už doma mám... A to je právě ono. V tom tkví ten vtip! Já (celkem skromná matka) jsem něco takového ještě pár let vůbec nečekala. Vždyť Sáma neleze, nestojí, nechodí, pastelky zbaští, stejně tak jako papír, dřevo, suť...

Paní učitelka prý konstatovala, že nejspíš pomáhal mamince s cukrovím a ještě si pamatuje, jak chutnala poleva, jelikož jakmile dostali na stůl temperky, on se na ně vrhl a chtěl je sníst. Už podle toho jsem začala tušit, že opravdu mluví o mém synovi, protože tomu zkrátka chutná. Že doma snědl všechna syrová těsta a od té doby dělám cukroví výhradně sama, jsem už nedodávala.

Další důkaz toho, že možná Samuelek opravdu tvořil, jsem zachytila na této fotografii. Povšimněte si podivných skvrn pod okem a na ručičce:

Nakonec jsem zavrhla i variantu, že obrázek vytvořila paní učitelka a Samuelek jen ochutnával, protože paní učitelka by něco tak dokonale kreativního asi těžko zvládla.

A tady to teda je. Vánoční kapr!

Koukáte co? No já taky. Prostě dokonalost. Hned jak jsem tu rybičku dostala do ruky, vyjelo mi pár slziček, ale rozdýchala jsem to. Ale od tý doby, co jsem poslala fotku mamce a ta mi celá ubrečená chválila Sámův výtvor do telefonu, mi není pomoci. Aspoň vím, po kom to bulení mám :).

Děkuji za pozornost. Tahle životní událost zkrátka své místo na blogu musí mít. Je to život o kterém píšu a který žiju. A je mi jedno, že nejsem MÁMA ale GANGA. Hlavně že mám svoji rybu! M:)