Plus jako bonus brečím. Brečím všude, ráda a hodně. Jenže mě vždycky přepadne taková naléhavá lítost, slzy se valí a já ani nemůžu mluvit, natož abych dokázala říct, co se mi děje.
A hlavně už je to tady. Neunesu Samuelka. Vždy když ho zvednu, mám pocit, že mi upadne břicho a to je rozhodně taky k pláči, protože
- prťouse v břichu nosím prakticky pořád a Samuelek by mohl lehko začít závidět a
- ztratila jsem už snad víc jak půlku svalové hmoty!
A to je problém, protože jak tu svoji dvacetikilovou činku jednou zvedat přestanu, nezvednu ji pak už vůbec. Navíc jeho docházka do školky taky začíná značně pokulhávat a do konce roku to bude horší a horší, protože ho prostě nedostanu z bytu. Muž pomáhá jak může, ale občas si do tý práce prostě odskočit musí.
Rostu do úctyhodných rozměrů a přibrala jsem zatím 4 kila, což je dobrý a maminky, které nabírají za těhotenství kil 30, tím určitě dopálím, ale jak říkám, mám dole tak 5 kilo svalové hmoty a 9 tuku nahoře a to už tak uspokojivě nezní.
Jako rodina jsme si řekli, že bychom si zasloužili nový notebook. Máme tu sice dva dědečky, ale ti nefungují bez připojení k nabíječce, jeden si evidentně neustále hraje na fén a dát k němu ruku při práci si koleduje o spáleninu, jak z něho duje ten horký vzduch a druhý... Zkrátka se divíme, že ještě žijí. Období povánočních slev je pro tuto záležitost ideální čas a tak jsem se dala do počítání a tvoření seznamu věcí, které jsou potřeba dokoupit pro miminko, abych věděla, jak nadupaný počítač si můžeme dopřát ze zbytku peněz. No a jak tak počítám, počítač asi nebude. Své nákupní choutky budeme muset uspokojit na kočárku, nosítku, postýlce a skříni. Poličkách, plínkách, krémíčkách, těhotenských podprsenkách, lahvičkách, dudlíčkách, něco málo malinkých dupačkách a autosedačkách. No jo a my vlastně musíme koupit ještě auto a dům! Víte co? Na ten notebook zapomeňte. Články se dají psát i na mobilu.
Všechna vyšetření zatím dopadla dobře a na nic extra nejdu. Nestresuju se a nepřipouštím si, že by snad něco nemělo být v pořádku. Serverům plným budoucích maminek se už pomalu vyhýbám, protože upřímně, čtení těch jejich neustálých obav, i když mají vše v pořádku, mi lezlo na nervy. Na druhou stranu je nechci soudit. Těším se, až budeme konečně kompletní, přestože těhotenství rychle utíká. Pak se budu těšit, až bude malému aspoň rok, pak až půjde do školy, pak až bude dospělý, abych nakonec mohla bulet pro tu dobu, kdy mě při řízení kopal do močového měchýře, uličník!