5. měsíc v tom - úspěšně za námi

Je to až neuvěřitelný, ale vážně jsem se plynule přehoupla z pátého do šestého měsíce těhotenství. Tss, prej plynule přehoupla! Ještě jsem mohla napsat "ladně"! Plynulost a ladnost totiž můj život pomalu opouští a nastupuje obrovitá nešikovnost. Opět si prostě připadám, jako slon v porcelánu. Není totiž den, kdy bych si pupek nepřivřela do skříně nebo se do něj neuhodila při otevírání šuplíku. Chudák kluk uvnitř...

Plus jako bonus brečím. Brečím všude, ráda a hodně. Jenže mě vždycky přepadne taková naléhavá lítost, slzy se valí a já ani nemůžu mluvit, natož abych dokázala říct, co se mi děje.

A hlavně už je to tady. Neunesu Samuelka. Vždy když ho zvednu, mám pocit, že mi upadne břicho a to je rozhodně taky k pláči, protože 

1. prťouse v břichu nosím prakticky pořád a Samuelek by mohl lehko začít závidět a
2. ztratila jsem už snad víc jak půlku svalové hmoty!

A to je problém, protože jak tu svoji dvacetikilovou činku jednou zvedat přestanu, nezvednu ji pak už vůbec. Navíc jeho docházka do školky taky začíná značně pokulhávat a do konce roku to bude horší a horší, protože ho prostě nedostanu z bytu. Muž pomáhá jak může, ale občas si do tý práce prostě odskočit musí.

Rostu do úctyhodných rozměrů a přibrala jsem zatím 4 kila, což je dobrý a maminky, které nabírají za těhotenství kil 30, tím určitě dopálím, ale jak říkám, mám dole tak 5 kilo svalové hmoty a 9 tuku nahoře a to už tak uspokojivě nezní.

Jako rodina jsme si řekli, že bychom si zasloužili nový notebook. Máme tu sice dva dědečky, ale ti nefungují bez připojení k nabíječce, jeden si evidentně neustále hraje na fén a dát k němu ruku při práci si koleduje o spáleninu, jak z něho duje ten horký vzduch a druhý... Zkrátka se divíme, že ještě žijí. Období povánočních slev je pro tuto záležitost ideální čas a tak jsem se dala do počítání a tvoření seznamu věcí, které jsou potřeba dokoupit pro miminko, abych věděla, jak nadupaný počítač si můžeme dopřát ze zbytku peněz. No a jak tak počítám, počítač asi nebude. Své nákupní choutky budeme muset uspokojit na kočárku, nosítku, postýlce a skříni. Poličkách, plínkách, krémíčkách, těhotenských podprsenkách, lahvičkách, dudlíčkách, něco málo malinkých dupačkách a autosedačkách. No jo a my vlastně musíme koupit ještě auto a dům! Víte co? Na ten notebook zapomeňte. Články se dají psát i na mobilu.

Všechna vyšetření zatím dopadla dobře a na nic extra nejdu. Nestresuju se a nepřipouštím si, že by snad něco nemělo být v pořádku. Serverům plným budoucích maminek se už pomalu vyhýbám, protože upřímně, čtení těch jejich neustálých obav, i když mají vše v pořádku, mi lezlo na nervy. Na druhou stranu je nechci soudit. Těším se, až budeme konečně kompletní, přestože těhotenství rychle utíká. Pak se budu těšit, až bude malému aspoň rok, pak až půjde do školy, pak až bude dospělý, abych nakonec mohla bulet pro tu dobu, kdy mě při řízení kopal do močového měchýře, uličník!

Chystáme po roce, rodinné Vánoce..

Původně jsem myslela, že článek o vánocích psát vůbec nebudu, jelikož se toho valí spousta ze všech možných sociálních sítí, jenže zůstat netečná prostě nejde. Pak mě napadlo, napsat celý článek ve verších, což by bylo dle mého názoru dost originální, jenže po hodině marných pokusů a prázdné hlavy, jsem se rozhodla, že letos použiji pouze nadpis a zbytek snad stihnu dopsat na příští rok. 

EPIZODA: adventní věnec

První adventní neděli jsme se Samuelkem proleželi v lázních a po návratu byl právě adventní věnec tou první věcí, do které jsme se v rámci chystání krásných svátků pustili. Jako spokojená rodinka jsme vyrazili ven "na lov" věnečku již hotového. Mírně nasupené výrazy nás doprovázely pěti různými tomu určenými obchůdky, plnými kytek, výzdoby a jmelí. Jenže tenhle je nastříkanej tím bílým, to se mi nelíbí. Tenhle má malé svíčky, tenhle je moc křiklavej, já radši něco přírodnějšího... Tenhle je hezkej! Cože? Čtyřistapade je docela dost ne?
Dopadlo to tak, že jsem nakoupila ozdoby, svíčky, korpus a jiné (dohromady mě to stálo lehce přes pět set ale nikomu to neříkejte), Jára sehnal tavnou pistoli a společnými silami a s atmosférou lehčí hádky, jsme vyrobili vlastní krásný adventní věnec. Jo!

pozn.: Dvě svíčky hoří strašně rychle, jedna normálně a jedna vůbec. Celý věnec se topí ve vosku a já už se fakt těším, až tu nádheru z naší skříňky někdo seškrábe.

EPIZODA: stromek

Září: "Dáme asi umělej ne? Ať nemáme jehličí v koberci..."

Říjen: "Dobře tak dáme živej, ale nějakej jenom malej..."

Listopad: "Koupíme borovičku, ta má aspoň dlouhý bodliny a půjde to dobře sesbírat..."

Prosinec: "Tenhle se mi líbí!"

pozn.: Včera jsme si domů přinesli dvouapůlmetrový smrk sivý s tím nejjemnějším pichlavým jehličím, který se nám tak tak vejde do bytu.

Dále pak teda řešíme, jak to vlastně budeme se stromečkem dělat. Jestli nám ho jakože bude nosit Ježíšek a děti budou vždy na štědrý den ráno překvapené ze stromečku a černých kruhů pod očima svých rodičů nebo jestli budeme stromeček zdobit společně s dětmi, aby nás Ježíšek našel? Jak to je u vás?

EPIZODA: cukroví

Namysleli jsme si asi pět druhů a postupně, společnými silami na nich pár týdnů pracujeme. Jenomže! Zatímco poslední druh ještě není ani ve výrobě, ten první už pozvolna zmizel v našich bříškách. Jak tohle dopadne?

pozn.: Dnes večer akce hnízda a na ty mi nikdo nesáhne!

EPIZODA: dárky

Za dva dny nakoupeno, třetí den zabaleno a teď tu není k hnutí. Ježíšek kolem nich celé dny chodí, klepe si na rameno a pyšní se, jak to letos krásně zvládl, jak má pro všechny krásné věci a těší se, až to všechno rozdá a začne šetřit na rok příští. 

EPIZODA: úklid

Zapojena celá rodina. Samuelek neustále vytírá podlahy. Můj dvoumetrový muž výšky a já se držím tak nějak mezi. Prach mi chlapi odmítli utírat, jelikož jsem si na parapet nainstalovala betlém složený ze stopadesáti postaviček (přehání) a to ať si prý udělám sama. Nepořádek rveme do skříněk, které přetřídíme až na jaře, drobky sbíráme růčo, protože nám odešel vysavač a jak je ten byt vymalovaný, celkově vypadá o dost lépe, tak nevidím důvod, proč to zbytečně hrotit...

pozn.: Přísahám, že tentokrát na štědrý den ráno nebudu mýt záchod ani vytírat chodbu. Pokud se to neudělá samo do té doby, tak se holt v lednu aspoň nebudu nudit, až se Jarda vrhne na to formování postavy. Já se formuju spíš do kulata.

Věřím, že jsem opravdu nepopsala nic, co by každý jeden z vás neznal z praxe. Vánoce jsou svátky klidu, míru a rodinné pohody. Nebo taky panikaření, stresu, zbytečného zadlužování i vyhrocených situací ve frontě v Tescu. Je jen na každém z nás, jak si je uděláme a s kým je strávíme. Přejeme všem jen to nejlepší a tradičně hodně zdraví. Kdo nevidí na kosti v kaprovi, ať zvolí raději klobásu či řízek. Tady to rozhodně pojede ve velkým, za každoročního zpěvu Janka Ledeckého. M:)

MCM - jak žijeme po třech letech?

Ozvali se mi rodiče, kterým se nedávno narodila droboučká holčička s diagnózou MCM. Chudinka si musela projít téměř totožným příchodem na svět, jako Samuelek. Příchodem plným nejistoty, hadiček, doktorů, přístrojů, špatných i dobrých zpráv. Stačila krátká konverzace s tatínkem, aby mě to hodilo o tři roky zpět, kdy jsem sama měla takové prtě doma a k němu spoustu papírů, hypotéz a hlavně žádné uspokojivé informace, které ostatně nemám dodnes. Postupem času jsem se naučila na nějakou diagnózu z vysoka kašlat a řešit spíš komplikace, které přináší. Ono se totiž ani nic jiného dělat nedá, o čemž mě ujistila i paní doktorka z jedné z Washingtonských nemocnic v Americe, kde se tímto syndromem zaobírají. To byla ale asi jediná angličtina, ke které jsem se dokázala v souvislosti se zmíněným syndromem vybičovat. Informací v odborné angličtině je samozřejmě k sehnání více, stejně tak jako rodičů, mluvících cizím jazykem, ale co jsem si byla schopná přeložit, to mě akorát stresovalo a tak zůstávám při zemi s tím, co vím a pozoruji v praxi.

Stejně jako ostatní rodiče nemocných dětí jsem si kladla otázku, zda za to mohu já. Kladou si ji všichni, je to normální, jen to sebeobviňování nesmí přerůst zdravou mez. To opravdu nikomu nepomůže. Před pár týdny jsem z důvodu mého zvětšujícího se těhotného bříška, mluvila s panem doktorem z genetiky a ten mě opět ujistil, že k MCM postižení dochází během vývoje plodu a jeho tkání v těhotenství. Proto se to podle mě většinou nedá zjistit dříve, jak v pátém měsíci. Těžko říct, co se přesně stane, ale tyto miminka se rodí rodičům kuřákům, rodičům sportovcům i rodičům bez jakýchkoliv špatných zlozvyků a přísně dodržujícím dietu. Prostě se to tak stane, má to tedy cenu zkoumat? Pro mě asi už ne.

O příznacích a kolotoči, který jsme absolvovali jsem tu už psala a opakovat se nebudu. Stejně tyto články patří k těm nejžádanějším a kdokoliv si je může opět vyhledat. Během těch tří let se náš život tak nějak uklidnil a konečně zpomalil. Od června jsme /ťuk ťuk/ neleželi ani v nemocnici s dechovými potížemi. Jezdíme si užívat do lázní a cvičíme, trénujeme a zkoušíme nové dovednosti, co to jde. Každé MCM dítě je jiné. Některé normálně chodí už na roce, některé je upoutané na lůžko a to moje musí prostě makat jak šroub, aby ty jeho povolené klouby a měkké svaly začaly trošku poslouchat. Je opravdu těžké radit a říkat vystrašeným rodičům, co bude dál, protože každý je originál a každý si bojuje tu svoji cestu a překonává ty své překážky.

Momentálně mám doma miláčka, který by nejradši celý den trávil u maminky na klíně a upíral k ní ty svoje zamilovaný očička. Často za mnou přileze a nastaví tu svojí velkou hlavičku k políbení a když po sto pusinkách přestanu, začne hopsat a vyžadovat další várku pusinek z druhé strany. Je tomu teprve pár měsíců, možná týdnů, co se začal takhle lísat a já jsem z toho totálně na měkko. Přišlo to pozdě, ale přece. Má rád všechno nové, je skromný a šťastný. Po fyzické i psychické stránce sice dost pozadu, ale tempo jeho vývoje není úplně zanedbatelné. Je potřeba velké motivace, důvěry a trpělivosti. Nemyslet na to, jak to bude za deset, dvacet let, ale užívat si sílu okamžiku. Často padne na člověka splín, ale to dítě ho nesmí pocítit. Opravdu těžko se radí rodičům, které celý ten kolotoč smíření se s nemocí ještě čeká.

Jediné co pomůže je nebýt na to sám. Družit se s přáteli a lidmi, kteří prožívají něco podobného a vyměňovat si zkušenosti a slova podpory. Ignorovat posměváčky a zlé lidi a hlavně milovat ty naše štěstíčka, protože oni za nic nemůžou...

S každým si ráda napíšu a vyměním zkušenosti, jen neřeknu, jak to bude dál, protože to nevím. Příznaky a důsledky tohoto postižení jsou opravdu zapeklité a nebezpečné a já o tom nechci mluvit. Pro více informací nabízím svůj mail meixmi@gmail.com nebo mi můžete napsat na facebooku: https://www.facebook.com/mylivingcarousel/.

Přejeme všem hodným lidem hezký večer M:)

Nejkrásnější dárek aneb jak máma ke štěstí přišla.

Hned jak jsem to dostala do ruky, věděla jsem, že s tímhle se musím podělit a vnutit to i lidem, které to vůbec nezajímá, protože takové už matky jsou. Právě to jejich dítě je totiž to nejkrásnější a nejšikovnější a nejchytřejší a je skoro nutností, postovat denně deset snímků s tím roztomilým obličejíčkem a zavirovat tak všem obyčejným smrtelníkům jejich facebookové či instagramové zdi, čímž si doslova vynucovat v dnešní době nezbytné lajky. Dobře. Já teda trošku doufám, že taková nejsem, i když mě to občas stojí dost přemáhání.
A co se vlastně stalo, že na mě odpoledne padlo přes dvě balení kapesníčků?
Samuelek přinesl ze školky svůj první obrázek.
Tak, a je to venku...

Říkáte si: No Bóže, takových obrázků už doma mám... A to je právě ono. V tom tkví ten vtip! Já (celkem skromná matka) jsem něco takového ještě pár let vůbec nečekala. Vždyť Sáma neleze, nestojí, nechodí, pastelky zbaští, stejně tak jako papír, dřevo, suť...

Paní učitelka prý konstatovala, že nejspíš pomáhal mamince s cukrovím a ještě si pamatuje, jak chutnala poleva, jelikož jakmile dostali na stůl temperky, on se na ně vrhl a chtěl je sníst. Už podle toho jsem začala tušit, že opravdu mluví o mém synovi, protože tomu zkrátka chutná. Že doma snědl všechna syrová těsta a od té doby dělám cukroví výhradně sama, jsem už nedodávala.

Další důkaz toho, že možná Samuelek opravdu tvořil, jsem zachytila na této fotografii. Povšimněte si podivných skvrn pod okem a na ručičce:

Nakonec jsem zavrhla i variantu, že obrázek vytvořila paní učitelka a Samuelek jen ochutnával, protože paní učitelka by něco tak dokonale kreativního asi těžko zvládla.

A tady to teda je. Vánoční kapr!

Koukáte co? No já taky. Prostě dokonalost. Hned jak jsem tu rybičku dostala do ruky, vyjelo mi pár slziček, ale rozdýchala jsem to. Ale od tý doby, co jsem poslala fotku mamce a ta mi celá ubrečená chválila Sámův výtvor do telefonu, mi není pomoci. Aspoň vím, po kom to bulení mám :).

Děkuji za pozornost. Tahle životní událost zkrátka své místo na blogu musí mít. Je to život o kterém píšu a který žiju. A je mi jedno, že nejsem MÁMA ale GANGA. Hlavně že mám svoji rybu! M:)

Pestrý advent, to zas jo!

Tak jsem konečně dotrucovala, špatné ohlasy vzala na milost a můžu se vrhnout na novinky posledního týdne.

V pořádku a se skvělou náladou jsme se vrátili se Samuelkem z lázní. Tentokrát i já sdílela jeho radost z návratu a konečně pochopila tu euforii, když se po měsíci vrátíte do svého voňavého a útulného bytečku. Malou, skřípavou a igelitovou matraci erární postele, vyměníte za tu dokonale velkou, s masážními hrbolky a slastí se rozbrečíte. Za další, je opravdu důležité, kdo na vás doma čeká a navíc, kdo by se nechtěl vrátit do uklizeného připraveného bytu s novým topením, obývákem vymalovaným do červena a umytými okny! Advent může začít...

Nebe existuje!!! Už jsem si stoprocentně jistá. Několik týdnů se modlím ke všem Svatým s prosbou, abych si konečně mohla dojít v klidu na záchod a opustit ho s blaženým úsměvem, jako většina normálních lidí, co zrovna nečekají mimčo. A byla jsem vyslyšena. Z hůry mi byla seslána dokonale očišťující střevní chřipka, která tyto účely splnila dokonale. Jen ten blažený úsměv se nekonal. Každopádně co jsem od začátku těhotenství nabrala, mám za jednu noc pryč a ještě kilo dole jako bonus, a to se vyplatí! Samuelek samozřejmě nechtěl zůstat pozadu a tuto detoxikační dietu také hned vyzkoušel. Zkrátka jsme si užili víkend plný zábavy. Včetně prcka.

Když už mluvím o tom těhotenství. 
Říkala jsem, že budeme mít kluka?
Ne? Tak to říkám teď!

A moc se na něj těšíme. Tentokrát se mi opravdu potvrdilo, že babské rady by si měly všechny ty internetové servery nechat od cesty. Každé těhotenství mám úplně jiné a přes to bude výsledek nejspíš stejný. Teda snad. A já jsem za chlapečka ráda, protože s klukama to umím a už budu vědět, co od toho malého zákeřného špunta očekávat třeba při přebalování. A nebudu muset vstávat v 5 hodin ráno, abych mu na hlavě vyrobila francouzský cop, uuuf! A hlavně, jak řekl můj muž: Holčičku si můžeme udělat vždycky... Počkat, Co?!? M:)