SvatoMartinské trápení...

To, že si opět "užíváme" se Samuelkem v lázních a pokoušíme se ty nezbedné nožičky rozchodit, jelikož maminčiny záda vržou, že se tu po nás otáčí dědečkové i babičky a chtějí se kamarádit, to opakuji stále. Kvůli všudypřítomné chřipce jsme pak odkázáni pouze na sebe. Všichni jsou nemocní a tak za námi prakticky nemá kdo přijet na víkend a do toho ta husa! To jednoho chytne depka... Jaká husa? Vy jste snad nebyli včera při pátečním večeru na pořádné porci svatomartinské husičky a lahvince kvalitního vína? Vy jste celý večer nefotili ty nehorázné porce a nesdíleli je na všech možných sociálních sítích, abychom z toho i my něco měli? My, kteří fasovali ke snídani chleba se šunkou, k obědu ze zbylé šunky šunkofleky a k večeři pro velký úspěch eidam.

Zatím co Samuelek nemá instagram a tvářil se celý večer docela spokojeně, jelikož mu zbyly šunkofleky od oběda, mě chytaly návaly slz. Kdo se se mnou pokoušel komunikovat po šesté hodině večerní, to už vyloženě schytal a já svou ponurou hormonovou náladu svědomitě šířila přes půl republiky. Ale jak mám být příjemná na někoho, kdo sedí u třetího piva obklopen rodinou, a mně tu mezi tím vlhne polštář! To asi opravdu pochopí jen těhule.

Každopádně dnes po vydatném obědu /vepřové maso v mrkvi a suchý brambor/ mi, jak se říká, ruply nervy. Místo tlačenky s cibulí, co na nás cěká k večeři, bych si šla radši vytrhat obočí a nic lepšího nenabízí ani zdejší kiosek. A protože jsem žena činu, zvlášť pokud jde o jidlo, a vedu k tomu i své děti, natáhli jsme se Sámou čepice, vyblejskli jedno kvalitní selfie a vyrazili na lov lepší večeře.

Vrazili jsme do první hospody, kde bylo na ceduli: Svatoamrtinské hody. Ihned se na nás otočily pohledy asi dvaceti zmaštěných úst a my se začali hlasitě dožadovat své porce husy. Jenže bez rezervace mi prý slečna nedá ani prkénko olíznout a jelikož nestíhají, nevaří ani minutky. To bylo velké zklamání. Smutně jsme šli dál a narazili na další z lužáckých hospůdek. Tentokrát jsem na to šla od lesa. Rozepla jsem bundu, vyvalila na pult těhotenský pupek a milým tónem poprosila taktéž o jednu tu husičku s sebou. Nekonečných deset minut, kdy servírka s kuchařem na střídačku vykukovali a hádali se, kdo tu svojí poslední porci vytáhne z batohu, přineslo pozitivní výsledek.

O dvacet minut později už sedím opět na pokoji a vyjeveně zírám na deset knedlíků různých druhů, dvě palačinky, dva druhy zelí a pětikilové husí stehno a začínám mít chuť na krupicovou kaši se skořicí...

PS.: V úterý mám narozky, tak mi radši večer nikdo nevolejte, budu nejspíš opravdu hysterická :-) 

PPS.: Nově můžete nové články sledovat i na facebooku pod názvem My living carousel, pokud si teda po roce vzpomenu, jak se s tím dělá a nějak to rozchodím M:)